Farma Lyman Koza, kterou založili Olena a Valentyn Bělozorenkovi z Chersonu na Stanislavských útesech, přežila 8,5 měsíce ruské okupace a poté téměř rok žila pod neustálým ostřelováním. V září nám vyprávěl, jak manželé při explozích kryli kozy, hasili požáry a obnovili hostitelku a pokračovali ve výrobě exkluzivních sýrů.
Během měsíce se Lymanská koza dokázala v plné síle přesunout na bezpečnější místo v Kyjevské oblasti – více než 20 koz, 11 psů a 10 koček. Povídáme si o zázraku stěhování a o tom, jak farma přežívá na novém místě díky starostlivým lidem.
Elena Belozorenko na novém místě
Hovor za hovorem
Po zveřejnění informací o farmě jsme aktivně zadávali objednávky na řemeslné kozí sýry, řekla Olena Belozorenko. Během října se objevilo asi 20 nových klientů, z čehož měla žena radost, protože potřebovala finanční prostředky na obnovu hostesky po ostřelování. O měsíc později Lymanská koza oznámila svůj přesun do vesnice Hvozdiv v Kyjevské oblasti.
„Ani jedna komunita nás nemohla přijmout v plné síle, takže jsme na to zapomněli myslet. A pak se stal zázrak – jen o týden později jsme se přestěhovali se všemi zvířaty. Bylo to těžké, ale podařilo se nám to,“ říká Olena Belozorenko.
20. října byla žena na cestě do Kyjeva, aby navštívila svou dceru. Pak jí zavolala cizí dívka a řekla, že četla o „Lymanské koze“, sledovala ji na sociálních sítích a chtěla pomoci: nabídnout svou daču u Kyjeva k přemístění. „Vzhledem k tomu, že jedu do Kyjeva, vidím to hned,“ pomyslela si Olena.
Hned poté Oleně zavolal také starý kolega, který řekl, že její sestra má v Kyjevské oblasti známé, kteří vlastní prázdnou farmu. „Vytoč je hned teď!“ nařídila jí kamarádka. Olena Bělozorenková tak učinila a druhý den se vydala na cestu za svým budoucím novým domovem.
Majiteli farmy jsou Elena a Alexander Smolyansky. Olena je vnitřně vysídlená osoba z Donbasu od roku 2014, takže „Lymanskou kozu“ okamžitě pochopila a měla obavy o její osud.
„Viděl jsem farmu a uvědomil jsem si, že je to ráj pro kozy. Kdyby ji viděl i můj manžel, hnal by tam kozy pěšky. Když jsem se vrátil ke Stanislavovi a všechno mu řekl, zdálo se, že zase ožil. Okamžitě jsem se s kamarádkou vydaly na prozkoumání všeho na místě,“ říká Olena Belozorenko. Smoljanští také nabídli Bělozorenkovým malý jednopokojový domek, kde by mohli bydlet, a prostory pro sýrárnu.
Když byla Olena doma a její manžel byl v Kyjevské oblasti, zavolal jí jiný známý. Po rozhovoru slíbil, že pro zvířata najde přepravku. Ještě téhož večera dostala Olena kontakty na organizaci „Strong because Free“, kde byla dotázána, kolik a jakých zvířat, a požádána, aby druhý den ráno zavolala zpět.
„Ve stejný den došlo k těžkému ostřelování Stanislavi. Můj milovaný pes a já jsme běželi na druhý konec dvora. Došlo k útoku, spadli jsme do sena. Nakonec jsme vzali trakař se senem a přivezli ho ke kozám – byla další stávka, sedli jsme si na místo. Vybuchovalo to někde poblíž. Tak jsme pětkrát spadli a dřepli si – buď k růžím, nebo ke kozám, nebo k plotu. Když jsme konečně vstoupili do domu a zavřeli dveře, ozvala se další exploze – přímo pod těmi dveřmi proletěl obrovský střepin,“ vzpomíná Olena.
Druhý den, v neděli, byla Olena zaneprázdněna kozami a její manžel se vracel z Kyjeva. Včerejší partner mi zavolal a řekl, že zvířata budou vyzvednuta ve středu v 8:00.
„Řekl jsem: ‚Jak? Na nic nebudu mít čas, manžel se ještě ani nevrátil. A on říká, že se ho to netýká, že si našel nosič. Pak jsem si uvědomila, že to všechno zřejmě řídí Bůh,“ říká Olena Belozorenko.
Byl tu ještě jeden problém – Olena a Valentyn sami neměli dopravu. Olena o tom řekla svým dobrovolným přátelům v Chersonu, se kterými se šla rozloučit a pohostit je sýrem. Tam za pár minut stáli dva muži s autobusy a kamarád jim předal peníze na benzín.
V den odjezdu byl Stanislav opět ostřelován Rusy, takže britští dobrovolníci, kteří se dobrovolně přihlásili k přepravě zvířat, měli na farmu zakázáno chodit – čekali na kozy a spol. v Mykolajivské oblasti.
„Vozili jsme k nim zvířata minibusy pod palbou, dělali jsme několik akcí. Bylo to těžké, ale vzali jsme všechny – kozy, kočky, psy. 27. října jsme byli všichni na novém místě. Od prvního telefonátu uplynul teprve týden,“ vzpomíná Olena.
Dobré i těžké
„Je to tady moc krásné místo, i kopce – jen ne step, ale háje. Je Čistý vzduch! Tolik vegetace, tolik prostoru. Kozám se to líbí a nám také. A místní obyvatelé obnovili naši víru v lidi. Za okupace Stanislavi a později jsme viděli, jak se někteří lidé měnili, přezouvali se za pochodu. Neodsuzujeme je – každý má jinou situaci. Ale hodně nám to ublížilo,“ říká Olena Belozorenko.
Nyní jsou kozy březí, a proto nedávají mléko a není z čeho vařit sýr. „Nemáme vůbec žádný příjem ani peníze,“ říká Olena. Dožít se března, kdy se objeví kůzlátka a mléko, opět pomáhá zázrak.
„Jsou tam kamarádi, kamarádi kamarádů – pomáhali s krmením koz, protože my jsme si nemohli vzít ty vlastní ze Stanislava. Jsme relativně v bezpečí. Inspirují nás lidé, kterým jsme po okupaci rozdávali naše děti – posílají fotky, sdílejí novinky, děkují a říkají, že díky kozám mohou žít plnohodnotný život i přes válku,“ říká spolumajitelka Lymanské Kozy.
Další zázrak se stal Bělozorenkovi, když hledali veterináře na novém místě. Našli doktorku vzdálenou 30 km, ale ukázalo se, že kozám nerozumí. Místo toho si přivezla seno, brambory a kroutí na podporu.
„A pak najednou volal vedoucí veterinárního oddělení z Agrární univerzity v Bílé Cerkkvě. Říká, že se o nás dozvěděl z článku a chtěl pomoci s vyšetřením koz a dalších zvířat. Poslal k nám dva postgraduální studenty, kteří všem odebrali testy, každého vyšetřili a naočkovali. To vše je zdarma. Kozám také dodají vitamíny. Je to zázrak!“ říká Olena Belozorenko.
Nyní potřebuje zázrak i „Lymanská koza“. Na nové farmě musíte udělat plot a vybavit místa, kde mohou kozy rodit. Po zranění ve Stanislavi nemůže Valentyn dělat všechnu práci sám, stejně jako shánět dělníky.
Farma také potřebuje krmivo pro psy a kočky, plniva do podnosů a malou zásobu krmiva pro kozy, protože to, co je k dispozici, stačí jen na měsíc.
„Jsme opět na pokraji propasti, potřebujeme fyzickou pomoc. Vše, co jsme léta zařizovali, zůstalo ve Stanislavi. Doufám, že všechno dobře dopadne, protože Ukrajinci jsou pro nás vším. Měli byste vědět, že máme spoustu skutečných lidí,“ říká Olena.
Jeden sen
Olena Belozorenko říká, že neplánuje budoucnost páru – přežije nadcházející měsíce. Přesto má „Lyman Goat“ jeden sen.
„Jediné, co hřeje na duši, je sen založit farmu pro návštěvy, jako tomu bylo ve Stanislavi. Viděli jsme, jak se vážní dospělí vedle dětí mění v děti, uvolňují se a radují se. Inspiruje nás k tomu, abychom lidem předali jasné emoce,“ říká Olena.
Všechna zvířata, která manželé zachránili, zůstanou na obnovené farmě. Na jednu stranu by koz mělo být méně a stálo by za to je rozdat, ale Olena ani Valentyn nemohou dát žádnou – mají je tak rádi.
„V pokročilém věku jsme s manželem konečně našli vlastní firmu. Nic jiného nevidíme. Nemůžu se rozloučit s žádnou z koz. Rozhodli jsme se, že všichni přeživší, ti, kteří se přestěhovali, s námi budou až do konce,“ říká Olena Belozorenko.
P.S. Pokud chcete podpořit kozí farmu Lyman, můžete pomoc převést na kartu Oleny Belozorenko na čísle 5375414126297422.
