Navzdory agresivní útočné válce proti Ukrajině si Rusko udržuje značnou úroveň nálad mezi částí obyvatelstva Západu i globálního Jihu. Někteří populističtí politici neváhají veřejně vyjádřit svou oddanost Kremlu a pravidelně vyslovují proruské teze. Zajímavé je, že mezi sympatizanty agresorského státu jsou často zástupci diametrálně odlišných politických táborů. Jak si Rusko dokázalo získat jejich mysl a srdce?
Moskva má jedinečnou schopnost přizpůsobit se, napodobit. Vyváží nejen ropu, plyn, kovy a zbraně, ale také ideologii. Mnohostranný obraz Ruska, který se nabízí pro vnímání světa, je pozoruhodný. Pro někoho je to konzervativní země, strážkyně tradičních hodnot. Pro jiné se zdá, že je jakousi protiváhou americké nadvlády nad světem a alternativou k západní civilizaci. Jiní vidí Ruskou federaci jako stát, který se skutečně stará o zájmy zemí globálního Jihu a je jejich obhájcem před bohatým Západem. Ve skutečnosti Rusko nezapadá do žádného z těchto obrazů. Všechno jsou to mýty vytvořené pro potřeby domácího publika a pro zahraniční export. A síly, které často spolupracují s Kremlem ve vzájemně prospěšné spolupráci s Kremlem, pomáhají šířit tyto mýty do zahraničí.
Ruský diktátor Vladimir Putin rád apeluje na téma „jedinečné ruské identity a spirituality“. V jeho projevech a prohlášeních lze čas od času vysledovat myšlenku, že se zdá, že Ruská federace má za úkol chránit „tradiční hodnoty“ před různými nepřáteli. Putin se často snaží vykreslit Západ jako zdroj morálního úpadku. Je třeba přiznat, že ruský diktátor dovedně apeluje na různé nejednoznačné procesy, které se v zemích západní civilizace skutečně odehrávaly. Je to otázka multikulturalismu, genderové ideologie, cancel culture a dalších jevů, které rozdělují společnosti v Americe a Evropě. Je však poněkud zvláštní slyšet prohlášení, že Rusko je dnes globální baštou tradičních hodnot. Protože to není tak dávno, co byla Moskva centrem světového komunismu a všemi možnými způsoby opovrhovala religiozitou, tradicemi, spiritualitou a konzervativními myšlenkami.
Putinova tvrzení, že Rusko nikdy neuskutečňovalo kolonialistickou politiku, znějí stejně falešně. Říká se, že Moskva během své historie nedělala nic jiného, než že se snažila podporovat jiné lidi a národy. A v žádném případě se neuchýlila k politice dobývání a ničení. Člověk se diví, jak se taková „mírumilovná země“ mohla stát největší na planetě, zatímco četné podmaněné národy ztratily svou identitu.
Nyní Rusko aktivně využívá poselství SSSR týkající se globálního Jihu. Moskva zašla tak daleko, že vyhlášení nezávislosti bývalých kolonií v Africe a Asii označila za svou vlastní historickou zásluhu. Aby Putin ještě více apeloval na země globálního Jihu, pravidelně apeluje na skutečnost, že hlavní příčinou jejich chudoby jsou státy „zlaté miliardy“, které okrádají nešťastné prostřednictvím úvěrového a finančního systému.
Zajímavé je, že takzvaný závazek ke konzervativním hodnotám nebrání tomu, aby byly miliony migrantů masově vpuštěny do Ruské federace a vytvářely umělé migrační krize pro Evropu. Krajní levice, která má také zvláštní city vůči Moskvě, si z nějakého důvodu nevšímá oficiální politiky Kremlu vůči LGBT lidem, opomíjení ekologických otázek a skutečnosti, že se za protiamerickou rétorikou skrývá ruský imperialismus. A země globálního Jihu ignorují skutečnost, že Rusko je totéž koloniální impérium, které tvrdě potlačuje jakákoli národně osvobozenecká hnutí.
Pokud jde o země Asie, Afriky a Latinské Ameriky, je zachování určitých citů vůči Rusku vysvětleno mimo jiné historickým dědictvím. Ukázalo se, že setrvačné myšlení je mezi obyvateli zemí globálního Jihu poměrně silné. Svého času se SSSR velmi usilovně snažil vytvořit ve světě obraz bojovníka za osvobození od kolonialismu a západního imperialismu. To však Moskvě nikdy nezabránilo v úspěšném praktikování koloniálních metod vůči dobytým a dobytým územím a národnostem v rozlehlé Asii a Evropě.
A nyní Rusko otevřelo centra pro nábor Afričanů pro válku v Ukrajině. Pro Moskvu jsou obyvatelé globálního Jihu jen potravou pro děla, která může být použita v její agresivní válce. Dalším aspektem „bratrské podpory“ Ruska je jeho využívání přírodních zdrojů afrických zemí. Ruští žoldáci v Africe nebo v jiných částech světa tam nejsou na vznešené misi. Tím, že Rusko pomáhá určitým klanům v jejich boji o moc, získává kontrolu nad využíváním nerostných surovin a přírodních zdrojů kontinentu. Od začátku totální invaze na Ukrajinu vydělal Kreml obchodováním s africkým zlatem více než 2,5 miliardy dolarů a nadále vydělává peníze pomocí takzvané Wagnerovy skupiny k tomuto účelu. To znamená, že dělá to, co kdysi dělali kolonizátoři.
Politické elity u moci v Číně, Íránu, Severní Koreji a mnoha zemích Afriky a Asie mají duchem blízko k ruské formě vlády. Autoritářské režimy jsou vždy mnohem ochotnější spolupracovat s jinými autoritářskými režimy. Politický režim v Rusku je pochopitelný a duchem blízký Si Ťin-pchingovi, Kim Čong-unovi, íránským ajatolláhům nebo autoritářským zkorumpovaným diktátorům v Africe. Těží ze spolupráce s Moskvou. Vyhovuje jim také jednání se státem, který je zcela lhostejný k lidským právům a dalším abstraktním pojmům.
Putinova rozporuplná a neupřímná touha být jak obráncem tradičních hodnot, tak obráncem práv obětí západního kolonialismu je zřejmá. Jsou však srozumitelné těm, kdo mají seriózní analytické schopnosti a jsou hluboce obeznámeni se světovou politikou. Bohužel většina občanů, a to ani ve vyspělých zemích světa, do této kategorie nepatří. Lidé přemýšlejí hlavně o emocích a raději se nepouštějí do studia geopolitických skutečností. To však neplatí pro ty populistické politiky, kteří veřejně podporují Kreml a jeho narativy.
Člověk by si neměl myslet, že Putinovi političtí sympatizanti v západních demokraciích jsou tak naivní, že si neuvědomují falešnost kremelské rétoriky. Lze pochybovat o tom, že Viktor Orbán nebo Sarah Wagenknechtová upřímně věří, že Rusko je baštou skutečného konzervatismu nebo planetárním centrem boje proti západnímu kapitalismu a americkému imperialismu. Levicoví či pravicoví populisté v Evropě a Americe chápou, že Putinova rétorika je určena domácímu publiku a masám, které jsou snadno manipulovatelné. Cítí „sympatie“ ke Kremlu především prostřednictvím finanční a jiné podpory. Po celá desetiletí Rusko investovalo prostředky do politiků a politických sil na Západě. Byla to oboustranně výhodná spolupráce, produktivní samoúčelná symbióza. Politici dostali peníze a možnost posílit svůj politický vliv a Moskva mohla vysílat svůj postoj a destruktivně ovlivňovat procesy v západních zemích. Částečně to pokračuje dodnes.
Rusko je obzvláště zákeřné a cynické impérium. Málokterý stát je schopen být zároveň brutálním agresorem a zkoušet obraz nevinné oběti, která byla vyprovokována. Nazývat dobývání jiných zemí „obnovením historické spravedlnosti“ a „sebeobranou“ a otevřeně lhát celému světu o důvodech invaze na Ukrajinu. Neustále se odvolávat na normy mezinárodního práva a pravidelně ho porušovat. Aktivně využívejte platformy světových organizací k šíření lží a nepociťujte kvůli tomu žádné výčitky svědomí. Odsuzujte světový kolonialismus a imperialismus, ale aktivně využívejte jejich praktiky.
Jakákoli ideologická rétorika byla pro Rusko vždy kouřovou clonou, zástěrkou pro jeho agresivní záměry a způsobem, jak šířit svůj vliv na planetě. Moskva se dokonale naučila, jak vyvážet falešný obraz, který nemá nic společného se skutečným Ruskem.
