Brzy to bude 10 let, co se na hřišti naposledy střetly ruské a ukrajinské fotbalové týmy. V roce 2014 se pak od 30. ledna do 5. února hrál v aréně ha-Mošava v izraelském městě Petach Tikva přátelský turnaj s názvem United Super Cup 2014.
V době, kdy byla v Ukrajině v plném proudu revoluce důstojnosti a mezi protestujícími se objevili první mrtví, a to více než 2,5 tisíce. km od Kyjeva se o sportovní šampionát utkali úřadující mistři a vicemistři Ukrajiny (Šachtar a Metalist) a Ruska (Zenit a CSKA). Konečné vítězství vybojoval Šachtar Doněck, který dokázal porazit svého soupeře ve všech třech zápasech.
Zdálo by se, že další sportovní soutěž skončila, týmy si udržely svůj herní tón i během zimní mimosezóny a mohou se vrátit domů, aby pokračovaly v přípravě na domácí šampionát a evropské soutěže. Vše by bylo v pořádku, nebýt toho, že turnaj pořádal jakýsi „Organizační výbor United Football League“, vytvořený v roce 2012, který již několik let projednává a připravuje projekt na vytvoření společného („sjednoceného“) šampionátu mezi špičkovými týmy Ruska a Ukrajiny.
Není to skvělý pokus o postupné „rozmazání“ oficiálních hranic mezistátních hranic překonáváním mezinárodních hranic ve fotbale? Vzhledem k tomu, že 15 dní po přátelském „Superpoháru“ Rusko zahájilo okupaci Krymského poloostrova a později části východu Ukrajiny, není tato otázka ani řečnická, ale má zřejmou odpověď.
Nicméně na začátku února 2014, kdy se zdálo, že moc Strany regionů a Janukovyčova prezidentství v Ukrajině se stále jeví jako nepřekonatelná, se jako spolehlivý prostředek jevilo i začlenění ukrajinské strany prostřednictvím „měkké síly“, zejména prostřednictvím fotbalu. A politika sama se nezrodila jen tak, ale má za sebou několikaletou historii, zejména pokud byla okořeněna (post)sovětskou nostalgií.
V devadesátých letech, s rozpadem SSSR, se všesvazový fotbalový šampionát stal také minulostí. Každý z nově nezávislých států začal rozvíjet své vlastní turnaje v oblasti „krále sportu“. Konfrontace, které byly v sovětské éře obzvláště tvrdé, například mezi Dynamem Kyjev a Spartakem Moskva, se od té doby staly poctou pouze oficiálním evropským soutěžím nebo přátelským zápasům (například v Poháru Commonwealthu).
Ale vždy tyto zápasy (a to nejen mezi výše zmíněnými týmy, ale také mezi ruskými a ukrajinskými fotbalovými týmy obecně) nebyly jen a tolik o sportovních emocích nebo estetickém potěšení ze hry (protože o tom jsme nemuseli vždy mluvit), ale také o politické složce mezi Ruskou federací a Ukrajinou. I když, jak se zdálo, rozpory mezi státy nebyly tak ostré, alespoň se o tom snažily nemluvit nahlas.
Není v této souvislosti pozoruhodné, že například zápas kvalifikačního kola na Euro 2000 mezi ruským a ukrajinským fotbalovým týmem 9. října 1999 na stadionu Lužniki v Moskvě si stále pamatují i lidé daleko od světa fotbalu, kromě legendárního gólu Andrije Ševčenka, jehož spoluautorem je ruský brankář Filimonov, také hlavní rubrika časopisu „Sovětskij sport“ (v roce 1999!) s titulkem (výzva?) „Udeř, Chochlove, zachraň Rusko.“ Samozřejmě, že pak redaktoři publikace vše popřeli. Samozřejmě se odvolávali, že mají na mysli fotbalistu Dmytra Chochlova. Ale slovní hříčky mohou mít někdy (ve skutečnosti velmi často) šovinistickou příchuť…
Ruští i běloruští fanoušci, kteří se však na domácí scéně neměli čím chlubit, začali úspěchy stejného Dynama Kyjev v evropských soutěžích vnímat jako úspěchy „našich“. A bylo z čeho mít radost – kdo jiný se z týmů pocházejících ze sovětského šampionátu v 90. letech dostal do semifinále Ligy mistrů, zejména přes Real Madrid a Bayern Mnichov, nebo vstřelil Barceloně celkem sedm gólů (čtyři z nich na Camp Nou), aniž by inkasoval jediný? Zdá se, že v takových chvílích v Moskvě zapomněli jak na „Chochlovy“, tak na „Chocholy“…
Přišel však rok 2000. Přinesly Ukrajině sílu a stabilizaci po předchozí dekádě a Rusko dále posílil růst světových cen plynu a ropy. Proto kvůli „odbytu“ začaly velké podniky investovat do apriorně dotovaného byznysu (ale v určitých kruzích příliš reputačního a autoritativního) – fotbalu.
Nejbohatší týmy z obou zemí s vidinou úspěchu v evropských soutěžích začaly být stále častěji doplňovány legionáři – a to natolik, že například na mistrovství Ukrajiny bylo nutné zavést limity pro zahraniční hráče během zápasu na fotbalovém hřišti. NesumovanéEIT, zápasy na turnajích obou zemí se staly zajímavějšími (zejména když se „grandees“ setkali mezi sebou).
A na mezinárodní scéně bylo možné (i když často „se skřípáním“) dosáhnout pozoruhodných vítězství. V roce 2005 vyhrál CSKA Moskva Pohár UEFA. V roce 2008 vyhrál stejný turnaj Zenit Petrohrad. Fotbalová sezóna 2008/2009 se pro ukrajinské fanoušky stala skutečnou extravagancí: v 1/8 finále Evropského poháru bojovaly ukrajinské kluby (Dynamo z Kyjeva a Metalist z Charkova) o vstupenku do čtvrtfinále a v semifinále Dynamo se Šachtarem Doněck, které později ve finále porazilo Werder Brémy a získalo poslední Pohár UEFA v historii.
Málokdo z významných fotbalových funkcionářů se však zajímal o to, že taková sportovní politika vnesla do vývoje domácího fotbalu výraznou nerovnováhu: vedle 5-6 týmů s měšci (a dokonce i s nadsazenými, často nepodloženými odhady) existovalo více než tucet týmů s mnohem skromnějšími rozpočty, pro které bylo dostat se v tabulce dokonce i do vytoužené zóny evropských pohárů vlastně nereálný úkol. Nemluvě o nějakých cenách (i když bronzových). A proč bylo nutné aktivně rozvíjet sportovní školy, když bylo možné koupit „hotového“ zahraničního hráče? Nicméně, jak se říká, to je jiný příběh.
Mezitím, od počátku roku 2000, ruská strana stále více vyjadřuje záměr prohloubit komplexní spolupráci s Ukrajinou. A když s vítězstvím oranžové revoluce v Ukrajině politický projekt Ruské federace na zapojení ukrajinské strany do společného hospodářského prostoru skutečně selhal, Moskva se rozhodla aktivovat další nástroje vlivu na ukrajinskou společnost – „měkkou sílu“. Spolu s propagací ruských filmů, hudby, vydávání knih a humanitních věd obecně (nemluvě o šíření narativů o „ruském světě“ v síti UPC MP a kruzích jí blízkých) se Rusové rozhodli věnovat pozornost fotbalu a postupně krystalizovali myšlenku vytvoření společného rusko-ukrajinského mistrovství.
Za první krok tímto směrem lze považovat Channel One Cup, který se začal konat v únoru 2006 v Izraeli během zimní mimosezóny. Tehdy se hrálo mezi CSKA Moskva a Spartakem a Dynamem Kyjev a Šachtarem Doněck. Sponzory této zdánlivě čistě komerční akce byly Federální první kanál Ruské federace a Nadace Národní fotbalové akademie ruského oligarchy Romana Abramoviče. Stojí za povšimnutí, že na počátku roku 2000 nejenže přežil Putinovu „ekvidistance“ oligarchů od ovlivňování ruské státní politiky, ale také pokračoval v čele Čukotského autonomního okruhu jako gubernátor a od roku 2008 předsedá tamní dumě.
Ukrajinští reprezentanti se tohoto turnaje zúčastnili v letech 2007 a 2008, dokud nebyla soutěž zastavena kvůli celosvětové ekonomické krizi. Ruská strana však neopustila myšlenku společného mistrovství, zejména proto, že Ukrajina o něj již nějakou dobu projevovala zájem (možná především komerční). A přestože se několik let nekonaly žádné rusko-ukrajinské soutěže, období 2007-2012 bylo dobou snad nejintenzivnějších fotbalových „výměn“ mezi Ukrajinou a Ruskou federací mezi fotbalovými trenéry a hráči.
V roce 2007 se Ukrajinec Oleg Blokhin stal hlavním trenérem FC Moskva, pod jehož vedením se národní tým dostal do čtvrtfinále prvního (a aktuálně posledního) mistrovství světa rok před ukrajinským. Zároveň v letech 2008-2009 a 2010-2012 vedl Dynamo Kyjev ruský trenér Jurij Semin. Hráči ruských klubů v tomto období byli ukrajinští fotbalisté Anatolij Tymoščuk, Alexandr Alijev, Andrej Gusin, Sergej Rebrov…
Nakonec v sezoně 2009/2010 vedl Dynamo Kyjev jako trenér dlouholetý trenér CSKA Moskva Valerij Gazzajev. Hraje možná první roli při prosazování teze o jednotném mistrovství.
Na konci roku 2012 Gazzajev stál v čele organizačního výboru, který měl vypracovat pravidla a principy nového turnaje a komunikovat o něm s UEFA a FIFA. Již v roce 2013 byl připraven projekt, který počítal s účastí až devíti týmů z Ruské federace a Ukrajiny v Premier League a 18 v první lize. To znamená, že nešlo o všechny fotbalové týmy, které byly v té době k dispozici v nejvyšší a první lize obou zemí, ale pouze o ty nejbohatší – mezi Ukrajinci hlavně z hlavního města, východu a jihu, přičemž „přes palubu“ zůstaly středoukrajinské a západoukrajinské týmy.
Dokonce i financování již bylo dohodnuto – stojí za zmínku, že peníze měl poskytnout ruský státní Gazprom – ten, který během roku 2000 během několika sezón proměnil Zenit Petrohrad ze středního rolníka ruského šampionátu v jednoho z jeho lídrů a vítězů evropských pohárů. Společnost souhlasila s každoročním přidělováním do soutěže miliard eur. Do roku 2014 bylo plánováno dokončit synchronizaci turnaje s evropskými soutěžemi a usilovat o jeho uznání fotbalovými asociacemi.
Jakousi generálkou na nadcházející šampionát měl být „Sjednocený turnaj“ (27. června – 7. července 2013) za účasti ukrajinského „Dynama“ a „Šachtaru“ a ruského „Spartaku“ a „Zenitu“, které hrály zápasy na stadionech Doněcka, Moskvy a Kyjeva (kvůli rekonstrukci domácí arény v Petrohradě hrál „Zenith“ v ukrajinském hlavním městě).
A konečně, zatímco v Kyjevě zuřila konfrontace mezi Berkutem a demonstranty (příznačně hned před branami domácí arény Dynama Kyjev), v Izraeli se odehrál již zmíněný „United Super Cup“. Tehdejší ukrajinský prezident Janukovyč blahopřál Šachtaru k vítězství, ale o dva týdny později spěchal do Ruské federace.
Následovalo vítězství Revoluce důstojnosti a jasný nástin evropské a euroatlantické perspektivy pro Ukrajinu. Humanitární diskurz vnucovaný Ruskem se stal irelevantním (a síly, které ho v Ukrajině podporovaly, buď opustily jeho hranice, nebo se ocitly mimo veřejný prostor), zejména poté, co Kreml zahájil okupaci Krymu a vyprovokoval takzvané „ruské jaro“.
Je jasné, že v takových podmínkách upadla v zapomnění i myšlenka sjednoceného fotbalového mistrovství. A samotné kluby z Ruské federace a Ukrajiny se již nesetkávaly – navíc se na pozadí války i v evropských soutěžích začaly mezi sebou množit a po 24. únoru 2022 se ruské fotbalové týmy (stejně jako celá Ruská federace) staly vyděděnci civilizovaného světa.
Ukrajinské týmy tím ztratily jen málo, spíše naopak. Dnipro se v roce 2015 dokázalo stát finalistou Evropské ligy. Šachtar a Zorja sice kvůli ruské okupaci přišly o možnost hrát na domácích stadionech v Doněcku a Luhansku, ale pravidelně vyhrávaly ceny v ukrajinské lize a hrály v evropských soutěžích. A dařilo se jim tam – luhanský celek si získal pověst mužského týmu se silnou vůlí a Šachtar byl po roce 2014 dvakrát semifinalistou Evropské ligy. A Dynamo Kyjev pravidelně (i když se střídavými úspěchy) hraje v evropských soutěžích (někdy se mu podaří dostat se do play-off Ligy mistrů nebo Evropské ligy).
Snad nejzřejmějším verdiktem pro všechny ruské pokusy vnutit Ukrajincům (a soudě podle následných událostí i dalším „asociacím“, které Kreml pro Ukrajinu plánoval) však byl slogan fanoušků Metalist Charkov o kremelském diktátorovi.
Po březnu 2014 se přesunula do zahraničí z prostředí ultras pochodů a tribun fotbalových arén v Ukrajině. Stal se heslem nejen fotbalového hnutí, ale i protiruských protestů po celém světě. Ale co je nejdůležitější, neztrácí svůj význam ani dnes. Naopak, vzhledem ke každodenním akcím ruských úřadů dostává pouze potvrzení.
