Na konci roku 2023 sociologové zaznamenali jasný klesající trend v hodnocení současné ukrajinské vlády. Pokles důvěry v prezidenta, vládu, parlament a většinu institucí se odehrává na pozadí neúspěšné protiofenzívy, problémů s vnější finanční pomocí a vášnivých diskusí o mobilizaci. Ukrajinci mají dobré důvody kritizovat práci vlády. Existuje příliš mnoho problémů, které je třeba řešit, a přístupy radikálně změnit. Po vlně nespokojenosti je však důležité nepřekračovat nebezpečnou hranici, za níž začínají nekontrolované procesy, které ohrožují ukrajinskou státnost.
Výsledky prosincového průzkumu KIIS Potvrdit změny veřejného mínění v Ukrajině. Ve srovnání s prosincem 2022 sílí kritický postoj k práci úřadů. Podíl těch, kteří důvěřují Nejvyšší radě, se snížil z 35 % na 15 % a podíl těch, kteří jí nedůvěřují, se zvýšil z 34 % na 61 %. Důvěra ve vládu klesla z 52 % na 26 %, nedůvěra vzrostla z 19 % na 44 %. Prezident Volodymyr Zelenskyj si zatím udržuje pozitivní rovnováhu důvěry. Vlny veřejného zklamání se však nevyhnul. V současné době důvěřuje hlavě státu 62 % a 18 % jí nedůvěřuje. V prosinci 2022 prezidentovi důvěřovalo 84 % dotázaných, 5 % mu nedůvěřovalo. Analytici předpovídají, že důvěra v prezidenta bude nadále klesat.
Proč jsou Ukrajinci stále kritičtější k práci vlády? Vysvětlení, že jde o důsledek vlivu ruských informačních a psychologických operací určených k destabilizaci situace ve státě, se zdá být logické. Většinou ale neodráží realitu. Kreml se samozřejmě snaží zasít pochybnosti o schopnosti Ukrajiny účinně se bránit invazi ruské armády. Moskva také šíří falešné a falešné signály západnímu publiku. Kreml se může pokusit zmanipulovat náladu v Ukrajině. Ale nemusíte ho dělat všemocným a všemohoucím. Za prvé, existuje mnoho vnitřních objektivních důvodů pro růst veřejné nespokojenosti.
Ukrajinci jsou zvyklí kritizovat jakoukoli vládu a chovat se k ní s nedůvěrou. Pravděpodobně se jedná o mentální rys našeho národa, který dlouho neměl svůj vlastní stát. Současná vláda má mnoho otázek. Ale z nějakého důvodu společnost po vlně kritiky zapomíná, že si tuto vládu sama zvolila. A lidé, kteří oprávněně vyčítají úředníkům korupci, neúspěšnou personální politiku, příliš pomalé rozmisťování vlastního vojensko-průmyslového komplexu, zapomínají, že část odpovědnosti leží na nich.
Ukrajinci jsou náchylní k emocionálním výkyvům. Velmi často se při rozhodování nespoléhají na chladnou kalkulaci a analyticky motivované závěry, ale na krátkodobý emocionální impuls. Emoce však nejsou ze své podstaty stabilní. Mají schopnost měnit se a blednout. Nebo jděte na opak. Když je člověk poháněn emocemi, vidí jen jednu část reality. Její pohled na stav věcí nezahrnuje rozmanitost současné situace. Takový člověk je snadno manipulovatelný tím, že mu jsou nabízena fakta, která zdánlivě posilují již vytvořený, ale povrchní a jednostranný obraz světa.
Totéž se nyní děje se Zelenským jako s Porošenkem. V roce 2014 si Ukrajinci zvolili Petra Porošenka prezidentem, protože věřili jeho slibu, že rychle dokončí protiteroristickou operaci na Donbasu. Takový slib byl samozřejmě vůči voličům nespravedlivý. Koneckonců, touha Ukrajiny ukončit válku s Ruskem nestačí. Chce to touhu druhé strany. A Rusko nemělo v úmyslu ukončit nepřátelské akce. Putin neplánoval vrátit Ukrajině Krym a okupované části Donbasu. Naopak, plánoval obsadit nová území. A na tomto pozadí se ve společnosti šířily absurdní fámy, že za válku nemůže ani tak Rusko, jako ukrajinská vláda. Říká se, že podvodníci profitují a nechtějí dosáhnout míru. Když se tedy v listopadu 2018 Rusové zmocnili tří ukrajinských lodí v Kerčském průlivu, mnozí z tohoto incidentu obviňovali ukrajinské úřady. Zákeřný Porošenko údajně záměrně zinscenoval provokaci, aby se vyhnul volbám, ve kterých by mohl prohrát.
Samozřejmě, že existuje mnoho otázek ohledně pátého prezidenta. Objevují se však také otázky týkající se infantilní ukrajinské společnosti, která z nějakého důvodu v záchvatu kritiky zapomněla, kdo je skutečným nepřítelem Ukrajiny.
Zejména v roce 2019 si Ukrajinci zvolili prezidenta Zelenského, kteří naivně věřili jeho slibům, že do roka ukončí válku na Donbasu. Ve skutečnosti to Zelenskyj nedokázal udělat ani při největší touze. Protože klíče k válce a míru leží v Moskvě. Rusko své plány pro Ukrajinu nezměnilo. Jejím cílem je zničení ukrajinského státu, ukrajinské identity a návrat Ukrajiny na oběžnou dráhu „ruského světa“. Před totální invazí na ni však značná část společnosti z nějakého důvodu zapomněla. Včetně ukrajinských úřadů, které ruskou hrozbu podceňovaly.
Oprávněně dnes kritizujeme ukrajinskou vládu a požadujeme od ní větší efektivitu, není třeba překračovat nebezpečnou hranici. Ve kterém se kritika mění v destruktivní. Poté je obraz skutečného nepřítele vyrovnán a rozmazán. Hlavním objektem nenávisti a nespokojenosti není agresor a okupant, ani Rusko, ale jeho vlastní vláda. To může mít velmi špatné následky.
Připomeňme si události před sto lety. V té době byli Ukrajinci také velmi podezřívaví vůči své vládě. Ukrajinská vláda v éře národně osvobozeneckého boje byla skutečně neefektivní, nemotorná a slabá. Ale byla to jeho vlastní síla. A kdyby byla ukrajinská státnost zachována na počátku dvacátého století, bylo by možné vyměnit vůdce. Vyberte si jiné. Nebo ji nechat vyvíjet a rozvíjet. To se ale nestalo.
Během národně osvobozeneckého boje v letech 1917-1920 mělo vojenské zkušenosti nejméně několik milionů Ukrajinců. V roce 1914 byly mobilizovány do služby v rámci Ruské a Rakousko-Uherské říše a zúčastnily se první světové války. V té době asi 5 milionů Ukrajinců bojovalo za cizí státy a cizí zájmy, zabíjeli se zejména navzájem. Když se však o několik let později naskytla historická příležitost obnovit ukrajinskou nezávislost, nezbylo z této mnohamilionové armády téměř nic.
V následujících letech Ukrajinci obecně aktivně nepodporovali ukrajinské úřady a nechtěli hromadně mobilizovat na obranu UPR. Zabývali se více takovou otázkou, jako je rozdělení půdy statkářů, než vytvářením a ochranou vlastního státu. Přestože ukrajinský národ byl v roce 1917 poměrně početný a čítal až 35-40 milionů lidí, velikost ukrajinské armády patřila v té době k nejmenším mezi evropskými státy. V jednotkách Ukrajinské lidové republiky pravidelně bojovalo jen několik desítek tisíc lidí. Samozřejmě, že s tolika vojáky bylo nereálné udržet si nezávislost. Bolševikům se přitom v první polovině roku 1919 podařilo mobilizovat až 185 000 vojáků do tzv. „Ukrajinské sovětské armády“. Osoby. Nepřátelé Ukrajiny se neštítili totální mobilizace ukrajinského obyvatelstva. A nevěnovali pozornost jeho touze nebo neochotě účastnit se nepřátelských akcí.
Smutná pravda nespočívá jen v tom, že Ústřední rada nebo Direktorium vykazovaly nízkou efektivnost ve vývoji státního aparátu. Ale také v tom, že většina z mnohamilionového ukrajinského lidu raději přečkala a aktivně se neúčastnila národně osvobozeneckého boje. Ale po ztrátě nezávislosti se Ukrajinců nikdo pořádně neptal na jejich touhy, sny nebo zájmy. Miliony Ukrajinců se pak staly oběťmi hladomorů a represí. Proto při dnešní kritice úřadů musíme mít na paměti, kdo je hlavním nepřítelem Ukrajiny. Protože když ztratili svou nezávislost, nebude koho kritizovat.
