Michail Šiškin , ruský spisovatel, autor eseje „Mír nebo válka? Rusko a Západ – sblížení,“ poskytla rozhovor Stasia Budzish. Autor analyzuje vztahy mezi Ruskem a Západem. Odhaluje základní příčiny současné války a obviňuje západní politiky z nečinnosti ohledně činů Vladimira Putina. Šiškin zdůrazňuje potřebu pomoci Ukrajině jako klíčový krok k osvobození Rusů od autoritářského režimu.
„Mír nebo válka? Rusko a Západ – sblížení“ jste napsal v němčině pro západního čtenáře, abyste vysvětlil Rusko, vysvětlil jeho způsob myšlení. Podle vás tomu Západ vůbec nerozumí. Esej však obsahuje i obvinění. Říkáte, že západní politici po mnoho let zavírali oči před Putinovými činy a že to mimo jiné vedlo k tomu, že máme válku. V rozhovoru říkáte, že Západ by měl pomoci Rusům osvobodit se od cara. Proč to Rusové nemohou udělat sami?
– V první řadě by měl Západ pomoci Ukrajině vyhrát válku, to by zároveň pomohlo Rusům osvobodit se od cara. Musím přiznat, že jsme rukojmími ve své vlastní zemi a zdá se, že se chceme osvobodit od těch, kteří nás terorizují, ale zároveň to neumíme nebo nevíme, jak to udělat. Musíme se s tím smířit, nebo odejít. V psychologii se tomu říká Stockholmský syndrom. A to je to, čím Rusko trpí. Máme u moci lidi, kterých se nelze zbavit, takže abychom mohli žít v této zemi, musíme se přizpůsobit systému, dokud se nezamilujeme do těch, kteří nás zajali.
Chce vám Západ pomoci?
Kdyby to bylo v jeho prospěch, pravděpodobně by to udělal, ale nezáleží mu na tom, zda Rusku vládne Putin, Patrušev nebo kterýkoli jiný politik. Západ se zajímá pouze o svou vlastní bezpečnost. A je to právě ona, kdo je ohrožen Ruskem, nebo spíše chaosem, do kterého se může ponořit. Rusko má jaderné zbraně, takže klid a silný vůdce v čele země zaručeně udrží status quo. Západ se nebude vměšovat do vnitřních záležitostí Ruska a nebude se snažit na tom nic měnit. Pokusil se o to již jednou, bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu, ale neuspěl. Naopak, nastal masový chaos. Dnes jsme svědky změny v narativu Západu o tom, co se děje v Ukrajině. Před rokem, na vlně nadšení a solidarity, jsem doufal, že by se něco mohlo změnit. Teď už ho nemám. Zdá se, že větším problémem pro Západ je nyní Zelenskyj, který nechce dělat ústupky, než Putin, který válku začal. To je zrada Ukrajiny.
Proč Západ potřebuje Rusko?
„Vůbec nic. Kdyby zmizela, život by pokračoval dál bez větších změn. Pro Západ je Rusko nebezpečné, protože má jadernou bombu, která by se v dobách nepokojů mohla dostat do nesprávných rukou.
– A co západ Ruska?
„Nemůže bez něj žít, což je zřejmé ze sankcí, které vstoupily v platnost. Letadla nelétají, vlaky nejezdí, regály v obchodech zejí prázdnotou, inflace stoupá. Nyní jsou problémy s dostupností vajec, na některých místech, dokonce i v Moskvě, lidé mrznou ve svých domovech, protože se netopí. Problémy s dostupností nových technologií, automobilů, náhradních dílů.
„No, nemyslím si, že je to tak zlé. Když se podíváte na ruské vlakové a letové řády, nedochází k žádné zvláštní stagnaci. Není žádným tajemstvím, že například Čína a Turecko pomáhají Rusku obcházet sankce. Auta a potřebné díly do něj jezdí z Gruzie. S přístupem k nejnovějším modelům telefonů, počítačů nejsou žádné problémy. Regály obchodů přetékají zbožím. Sankce nefungují, protože Rusko má stále peníze na zbraně a má je z čeho vyrábět. Válka je válka, ale byznys je byznys.
Rusko samo nic nevyrábí, takže je závislé na zbytku světa. Nemáme své telefony, nemáme své počítače, dalo by se říci, že nemáme svá auta. Obecně platí, že to, co je ruské, není spojeno s dobrou kvalitou. Všechno přichází zvenčí. Ceny vyletěly do závratných výšin a průměrný Rus obviňuje Západ, nikoli svou vlastní vládu. V Rusku neexistuje nic takového jako kolektivní odpovědnost. Proto, aby vysvětlil současnou situaci, subjekt, na kterém stejně nic nezávisí, bude hledat viníka zvenčí. Neuvidí ho v osobě svého krále, protože král je moc a moc nemůže být uražena.
– Jsou Rusové oběti?
Takto o sobě přemýšlejí, zejména v souvislosti s touto válkou. Jsou pasivní, nemohou převzít iniciativu, protože úřady to vždy dělaly za ně. Poslouchají její rozhodnutí. Cítí se před světem jako oběti, svět jim ubližuje. To je otrocká mentalita. Říkám „oni“, protože já sám to tak necítím.
– Hodně píšete o mlčení a lžích jako podmínce přežití, o paralelních životech, které Rusové vedou – jedna věc, jak říkáte, na veřejnosti, druhá doma, v kuchyni. Ale zároveň, v tom všem spočívá imperiální hrdost na mou zemi,Například v případě Spojených států amerických, Spojených států amerických a A mám dojem, že to není předstírání.
Otrok musí být na něco ve svém životě hrdý, protože není možné žít život v naprostém ponížení. Nevolník, pokud nic nemá, bude hrdý alespoň na velikost svého pána, ale zároveň se ho bude bát. Strach je nedílnou součástí života otroka. Zvyknete si na to. Zvyknete si na to. Navíc je to něco, co se učíte dělat od útlého věku. Důležitou roli v tomto procesu hraje škola, která vás na jedné straně naučí říkat pravdu a na druhé straně vám ukáže, jak přežít lhaním. Vyjdete odtamtud a víte, že podmínkou přežití je mlčet, neohýbat se a být jako všichni ostatní. Učí se také hrdost. Od mateřské školy jsme vedeni k tomu, abychom pochopili, v jak skvělé a krásné zemi žijeme. Nejlepší na celém světě.
– Po zahájení totální války v Ukrajině uprchlo ze země mnoho Rusů, zejména na jižní Kavkaz. Dělal jsem s nimi rozhovory a v mnoha případech jsem měl pocit, že imperialismus je téměř vrytý jak do jazyka, tak do chování: být nucen mluvit rusky, chovat se jako doma, chovat se jako pán. To vyvolalo kontroverze mezi obyvateli bývalých ruských kolonií. Jeden Rus mi dokonce řekl, že ochota nezištně pomáhat a úsměvy na tvářích Gruzínců v něm vyvolávají nedůvěru, takže je vnímá jako slabé a má reflex je využít. Jak to lze vysvětlit?
„Vyrostl jsem v zemi, kde se na ulici nikdo na nikoho neusmíval a lidé k sobě nebyli přátelští, natož nápomocní. To byla moje norma. O mnoho let později jsem si uvědomil, že toto chování se z vězení přeneslo do ruských ulic a stalo se z něj prostě zvyk. V trestaneckých koloniích úsměv nepřipadá v úvahu, znamená skrytou agresi a naznačuje, že po vás někdo něco chce. A to nikdy nevěstí nic dobrého. My, Rusové, si tento systém chování neseme jako nemoc, ale dá se vyléčit. Umíme se přizpůsobit novým podmínkám a umíme žít jinak, než jsme se učili. Jen si to musíme uvědomit. Miliony Rusů žijících mimo svou zemi jsou toho důkazem.
– Píšete, že čtvrtina obyvatel Ruska byla buď ve vězení, nebo se tato zkušenost týká některého z jejich rodinných příslušníků. Dokonce používáte termín „zonizace“, tedy život v zóně, s čímž je těžké nesouhlasit, když se podíváte na mapu nápravných kolonií v Rusku. O lidech, kterých se tato zkušenost dotkla, se však obvykle nemluví jako o zločincích, ale jako o nešťastnících, „nešťastnících“. Ve vaší eseji uvádíte, že Rusko je zemí, která žije podle gangsterských pravidel, podle principu, v němž se banditům dostává zvláštní úcty. Proč?
Dějiny Ruska jsou dějinami násilí. Z generace na generaci žije podle zákona síly, podle pravidel kriminálního světa. Navíc je vedena nejvýznamnějším banditou, kterému jsou ostatní podřízeni. Je jasné, že v Rusku existují dva právní řády: psaný a nepsaný. Psaný zákon je úžasný, vždy tomu tak bylo. Osobně bych rád žil podle stalinistické ústavy Velkého teroru, pokud by byla dodržována. Na psaném zákoně ale nezáleží, protože pokud chcete v Rusku přežít, musíte jednat v souladu s důležitějším nepsaným zákonem. Pro ilustraci mi dovolte uvést jednoduchý příklad. Na ruské ulici vládne právo silnějšího. Vůbec nezáleží na tom, že procházíte přechodem pro chodce na zelenou a jste například žena s kočárkem, protože pokud se objeví džíp, pak silnice patří především jemu. A když tam bydlíte, tak to moc dobře víte, takže se nebudete tlačit do pruhu před džípem. V Rusku jsou respektováni pouze ti, kteří mají moc. Jen on může být vůdcem. Zbytek jsou nevolníci. Plodí také násilí, protože nevolník nepotřebuje svobodu, potřebuje své vlastní nevolníky. To je zákon, který se Rusové snaží neporušit. Ale pokud ji chcete porušit, zničí vás. Pokud chcete žít, musíte přijmout gangsterská pravidla hry. Teprve pak budete mít mír a jakousi náhražku stability. Pokud ne, stanete se nikým. Budete vyňati ze závorek, zbaveni důstojnosti. Protože jen síla se rovná respektu. Například v Itálii funguje mafie paralelně se státem, válčí mezi sebou. V Rusku jsou mafie a stát jedna a tatáž struktura, stejná zločinecká organizace. Pokud jste policista, neznamená to, že bojujete s bandity, ale že jste bandita sám.
– Nezdá se, že by bylo možné vymanit Rusko z tohoto začarovaného kruhu.
– Jsem optimista, věřím, že každá země nakonec dospěje do bodu, kdy bude chtít být demokratická. V tuto chvíli je těžké si představit, že ruský stát bude chránit slabé, ale možná toho lze malými krůčky dosáhnout. Prvním by mohl být kolaps federace. V každém případě, chceme-li demokratizovat Rusko, je rozpad impéria nezbytným předpokladem. Teprve pak bude možné začít na jeho troskách stavět něco nového. Bude možnéNapříklad v případě Spojených států amerických, Spojených států amerických a Spojených států amerických To nelze udělat zevnitř. K tomu je potřeba katastrofa.
– Pokud k tomu dojde, kde na mapě budeme hledat Rusko?
Nestarám se příliš o to, co se stane Ruskem z toho, co je dnes geograficky Ruskou federací, protože jsem se nikdy neztotožňoval s celým územím této velké země. Necítím se hrdá na její prostory. Jediné, co bych si přála, je, abych tam mohla žít důstojně. Samozřejmě, dnes je těžké si představit, že se federace rozpadne, ale není to tak dávno, co se rozpad Sovětského svazu také zdál být něčím nesmyslným. A přesto se to stalo. Myslím si, že až se to rozpadne, bude to stejné jako tehdy. Proces pravděpodobně začne na Severním Kavkaze a bude zahájen Čečenskem, následovat bude Tatarstán a ostatní republiky budou létat jako domino. Dá se předpokládat, že velká část Sibiře se stane čínskou.
– Kdo pak bude tím „ruským mužem“?
– A kdo je dnes: ten, kdo válku podporuje, nebo ten, kdo je proti ní? Myslím si, že Rus bude tím, čím byl vždy – nevolníkem. A za naprosto stejných podmínek bude pokračovat.
– Chci se věnovat velmi důležité otázce – ruskému jazyku a tomu, co se stalo s jeho vnímáním po 24. únoru 2022, a to nejen v Ukrajině, ale do jisté míry i v Polsku. Mluví o jazyce imperialistů, vrahů, fašistů, lhářů. Na varšavském setkání autorů jste řekl, že slavisté po celém světě by měli udělat vše pro to, aby obnovili důstojnost jazyka, aby se nestal obětí Putinovy politiky. Proč právě oni?
„To, co se stalo s ruským jazykem, je nespornou tragédií jak pro jazyk, tak pro kulturu. Historie zná takové situace, koneckonců totéž se stalo s německým jazykem po druhé světové válce. Můj otec nemohl poslouchat tento projev, a když jsem se ho snažil přesvědčit, řekl, že jazyk fašistů nemůže být krásný. Nyní my, rodilí mluvčí ruského jazyka, musíme nést tuto zátěž a žít s ní. Domnívám se však, že nemáme právo se vzdát a je naší povinností udělat vše, co je v našich silách, abychom ji ochránili jako součást světové kultury. Bez něj bude nepochybně chudší. To znamená, že tím, že chráníme ruský jazyk, chráníme světovou kulturu. Ale potřebujeme pomoc. Aby jazyk přežil a nestal se jen prostředkem každodenní komunikace, potřebuje oficiální podporu. Nyní je třeba ji hájit mimo Rusko, a to by měly dělat financované katedry slavistiky na veřejných univerzitách po celém světě. Měly by se stát ostrovy, které vytvoří souostroví ruské kultury ve světě. Jsou to oni, kdo by měl podporovat ruskou kulturu a jazyk. Jako expati se o to snažíme, ale nestačí to. Potřebujeme podporu stabilních institucí.
Vaše literatura, kterou nazýváte součástí světové kultury, v sobě skrývá obrovské množství imperialistických témat. Vezměme si například Lermontovův „Hrdina naší doby“. Před několika lety jsem vyučoval kurz o literatuře devatenáctého století pro studenty ruské filologie. Byli mezi nimi Poláci, Ukrajinci, Bělorusové a Rusové. Když jsem se zeptal, co dělal ruský důstojník Pečorin na Kavkaze v polovině 19. století, bylo mi řečeno, že cestoval. Koloniální diskurz vůbec neexistoval, navíc někteří lidé jím byli šokováni. V té době se zdálo, že Rusové dávají přednost verzi, že jsou spíše národem turistů než kolonizátorů. Proto se ptám: Začali jste vy, ruští spisovatelé žijící v exilu, znovu číst klasiky své literatury a zasazovat je do nových kontextů?
„To je třeba vyřešit co nejdříve. Nacházíme se ve chvíli, kdy je ruská literatura v krizi. Dosud byl zařazen pouze jednou – v roce 1917, kdy se k moci dostali bolševici. Pak to bylo revidováno, přečetli jsme si to znovu. Totéž by se mělo stát nyní. Spisovatelé, které považujeme za největší, i když psali v opozici vůči impériu, dýchali stejný vzduch. Když znovu čtu Tolstého, Dostojevského nebo Gogola, objevím mnoho věcí, kterým jsem předtím nevěnoval pozornost. Musíme napsat nové dějiny ruské literatury. To je naše povinnost.
Může literatura ovlivnit Rusy, aby přiznali svou národní vinu? Mít něco jako kolektivní odpovědnost? Být připraven činit pokání, omluvit se?
– Přeceňujete roli literatury. Nemá takovou moc, protože ovlivňuje jen malé procento lidí a má šanci je ovlivnit. Ostatní budou připraveni činit pokání pouze tehdy, když jim král řekne, aby poklekli a omluvili se. Ale žádný král by nikdy nic takového neřekl, protože to není královské. V jejich očích se ukáže, že je falešným králem. V očích Rusa může skutečný car říci jen to, že vstaneme z kolen a všechny porazíme.
– To nezní optimisticky. Opravdu není žádná naděje?
„Každý ode mě chce slyšet, že existuje nějaká naděje. Já Také to chci od někoho slyšet. To ale nikdo nechce říct.
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Předchozí články projektu: Ukrajina – EU: Ostrý konec jednání, Ukrajina – útěk před volbou, Východní partnerství po arabských revolucích, V pokřiveném zrcadle, Opovrhovaný, Lukašenko jde do války s Putinem, Mezi Moskvou a Kyjevem, Klobása je klobása, Můj Lvov, Putin na galejích, Poloostrov strachu, Ukrajina vynalezená na východě, Nový starý objev, A mělo to být tak krásné, Novoroční dárek pro Rusko, Kdybychom se měli bavit o historii, slepá ulička v Minsku
Původní název článku: „Jesteśmy zakładnikami we własnym kraju“
