Moskevský soud 25. ledna odsoudil nechvalně známého ruského teroristu Igora Girkina. Organizátor a aktivní účastník akcí, které vedly k záboru Krymu a Donbasu, stráví čtyři roky ve vězení za extremismus. Za posledních deset let ušel Girkin dlouhou cestu – od oblíbence ruských médií a „hrdiny Novoruska a Donbasu“ až po člověka, který „ohrožuje společenskou stabilitu a šíří v ruské společnosti štvavé myšlenky“.
Ale jak je v Rusku zvykem, Girkin nebyl odsouzen za své skutečné hříchy a zločiny. Ruská Themis neviděla krev na rukou milovníka historické rekonstrukce s monarchistickými politickými názory. Girkin šel do vězení z banálního důvodu: odvážil se kritizovat samotného Putina a jeho podřízené příliš hlasitě a vzdorovitě.
Igor Girkin je typickým nositelem myšlenek ruského imperialismu a šovinismu. Přesvědčený ruský monarchista, zastánce autoritářství a zastánce ruského pravoslaví a konceptu „ruského světa“. Postava, která se nikdy neskrývala nenávistí k existenci nezávislé Ukrajiny a snila o obnovení ruské územní expanze. Byl také přímým účastníkem této expanze a uchvácení území suverénní země.
Profesí historik Girkin po promoci v roce 1992 odjel do Podněstří a pomohl vytvořit enklávu separatismu v Tiraspolu. Pak byl obdivovatel bělogvardějců přivezen do Bosny. Girkin se zúčastnil první a druhé čečenské války, vstoupil do řad FSB a dosáhl hodnosti plukovníka. Z ruských tajných služeb odešel v roce 2013, těsně před anexí Krymu.
Během Revoluce důstojnosti Girkin dvakrát navštívil Kyjev a dokonce navštívil Euromajdan pro informační účely. Zástěrkou pro jeho návštěvy hlavního města Ukrajiny byla ochrana pravoslavných svatyní z hory Athos. Po druhé cestě se Girkinovi podařilo bezpečně opustit hlavní město Ukrajiny a odjet na Krym, kde začala nová etapa jeho činnosti.
Když se ruský terorista a bývalý důstojník FSB Igor Girkin v roce 2014 podílel na anexi Krymu a obsazení Donbasu, byl přesvědčen, že plní historické poslání „shromažďování ruských zemí“. Ačkoli Girkin rád předstíral, že je velkou osobností, která stiskla spoušť války na Donbasu, nikdy neoplýval žádnými vynikajícími schopnostmi. Tento muž jednoduše úspěšně využil chvíle slabosti ukrajinské armády a nerozhodnosti ukrajinských úřadů. Jeho dobrodružné hrdinství také vypadá jako představení určené ruskému primitivnímu šosákovi. Tento ruský terorista by mohl prokázat svou sílu při jednání s neozbrojeným obyvatelstvem nebo s jednotkami demoralizované ukrajinské armády modelu z roku 2014 na území Krymského poloostrova. Byl také schopen střílet a mučit ukrajinské aktivisty na okupovaném území. Ze Slovjansku se však rychle otočil na podpatku a dokonce se připravil na útěk z Doněcku, protože se obával příchodu ozbrojených sil Ukrajiny.
Trestní stíhání za trestné činy spáchané na území Ukrajiny Girkina příliš netrápilo. Skutečnost, že se podílel na sestřelení malajsijského dopravního letadla v červenci 2014, ruského teroristu také příliš neznepokojovala. Girkina příliš neznepokojovalo, když se v listopadu 2022 dozvěděl, že ho okresní soud v Haagu shledal vinným z vraždy 298 cestujících na palubě letadla společnosti Malaysia Airlines (MH17) a odsoudil ho na doživotí. Bývalý ministr obrany takzvané „Doněcké lidové republiky“ byl pevně přesvědčen, že jeho šance na nástup do vězení jsou příliš malé. Girkin by byl navíc překvapen, kdyby se dozvěděl, že ho ruský soud pošle za mříže.
Igor Girkin uvítal totální invazi Ruska na Ukrajinu a zpočátku byl ohledně vyhlídek ruské agrese velmi optimistický. Aktivně komentoval dění na frontě a získal si značnou popularitu mezi ruskými imperialistickými propagandisty. Brzy však byla jeho rétorika plná kritického obsahu. Ne, Girkin v žádném případě neodsoudil válku proti Ukrajině a akty ruské genocidy. Naopak si posteskl, proč Putin nevydal rozkaz k útoku na Ukrajinu dříve, když ozbrojené síly Ukrajiny byly slabší a mohly klást menší odpor. Girkin také neustále kritizoval ruské vojenské velení a ministra obrany Šojgua pravidelně nazýval „překližkovým maršálem“.
První „ministr obrany DLR“ po své teroristické povaze aktivně vyzýval Kreml, aby „bojoval doopravdy“. Zničit veškerou civilní infrastrukturu v Ukrajině, včetně silnic a mostů. Stěžoval si, že ruská armáda neprojevuje dostatečnou krutost při vedení nepřátelských akcí. Vedl kampaň za všeobecnou mobilizaci. Girkin nikdy neskrýval svou nenávist k Ukrajině a bez obalu prohlásil, že by měla zmizet z politické mapy. Navzdory své bojovné rétorice se Girkin nikdy nedostal na frontu.
V dubnu 2023 vznikl v Rusku tzv. „Klub podrážděných ruských vlastenců“. Neexistují však žádnéAni zásady této formace nedovolují nazývat ji „Klubem podrážděných ruských imperialistických šovinistů“. Girkin se stal členem této organizace, která za svůj hlavní cíl vyhlásila „vítězství ve válce s Ukrajinou“. Ruští vlastenci, jak se na vlastence v Ruské federaci sluší, byli podrážděni, že Kreml neprokázal dostatečnou míru odhodlání a krutosti při dosahování svých agresivních cílů.
Ruské úřady prozatím dovolily Girkinovi kritizovat Kreml. To mu částečně umožňovalo usměrňovat tlak militantních vrstev společnosti. Putin měl navíc další problém – Jevgenije Prigožina. A sám Girkin opakovaně prohlásil, že je proti sesazení ruského diktátora z postu prezidenta. Říkají, že to může otřást stabilitou ve státě a Rusko tak či onak potřebuje cara. V červenci však Girkin překročil hranici, když veřejně označil Putina za „bezcenného a zbaběle průměrného“. Několik dní po těchto slovech byl bývalý vůdce teroristů „DLR“ zadržen a odvezen do vězení. To byl konec Girkinova verbálního toku. Zdá se, že „hrdina Donbasu“ stráví příští čtyři roky svého života za zdmi rodného ruského vězení. Snad bude mít trochu času, aby si uvědomil své bezcenné místo ve státě, kde nevolník nemá právo veřejně vyjadřovat rozhořčení nad carem.
Příběh Girkina je poučný, protože nám umožňuje lépe pochopit, co je moderní Rusko. Je to země, kde všeobecně přijímané pravdy vůbec nefungují. A významy mnoha věcí mají opačný význam. Ruské vlastenectví není ničím jiným než agresivním imperialismem. A vnější demonstrativní religiozita jim nebrání v páchání strašlivých zločinů, mučení a braní rukojmí. Zde netrestají za masové vraždění lidí a účast na ozbrojené agresi proti jiné zemi, ale za urážku vůdce. Ruská hluboká společnost přijímá taková zvrácená pravidla hry a považuje je za naprostou normu. Proto bychom neměli upínat marné naděje na pravděpodobnost demokratizace Ruské federace v budoucnu. Každá demokracie v Rusku velmi rychle mutuje v něco nepochopitelného a daleko od skutečné podstaty tohoto jevu.
