Režisér Antonio Lukić v rozhovoru s Maciejem Piotrowským hovoří o tom, že nejlepší filmy o válce vznikají děti války, a ne její přímí účastníci, a proč by dnes měla ambiciózní kinematografie sloužit.
Váš poslední film „Lucembursko, Lucembursko“ začíná scénou v roce 1998 v malém provinčním městečku Lubné, i když se film odehrává především v současnosti. Návrat do mytické minulosti netrvá dlouho, ale zdá se mi, že je to klíčová epizoda pro pochopení poselství, jakýsi pokus vyrovnat se s mými představami o mém dětství, které připadlo na těžké období politických proměn. Jaké to bylo pro vás, ukrajinská devadesátá léta?
„Byla to doba nejistoty. Pak jsme ztratili velkou příležitost vybudovat silný, nezávislý stát. Pro mě osobně to však byly jen roky šťastného dětství, takže je pro mě těžké být objektivní. Dětství je čas, kdy se díváte na život bez jakýchkoli filtrů, bez jakéhokoli zprostředkování. Dítě ještě nehledá únik z reality jako dospělí: do práce, k drogám nebo alkoholu. Vše má na dosah ruky. Pouze děti mohou vidět svět takový, jaký skutečně je. To je důvod, proč nejlepší filmy o válce točí děti války, a ne její přímí účastníci.
– Narodil jste se v roce 1992, v prvním roce nezávislosti Ukrajiny. Vyrůstal jste se svou zemí, vyrůstal jste na Zakarpatí. Pro ukrajinské rodiny to byla těžká doba. Co si z té doby pamatujete?
– Dítě vymačkává vzpomínky na těžkosti každodenního života. Zapomíná, co jí chybělo, jaké byly její nedokonalosti. Mám vzpomínky na bezstarostné dny, na dobu, kdy byl otec po mém boku a já se cítila v bezpečí.
– Co se týče kulturního světa, co vám z té doby zbylo?
– Oceňuji a kupodivu si pamatuji televizní kanál 1+1. Objevil se v roce 1995 a poté se zpravidla vysílal výhradně v ukrajinštině. Dělali spoustu skvělých, opravdu inteligentních vysílání. Znáte tento formát Kdo chce být milionářem?
– Ano, byla to senzace i v Polsku. Všichni se dívali na Milionáře.
– Na televizním kanálu 1+1 se pořad jmenoval „Kdo chce být milionářem“. Tehdy se před televizí scházeli celé rodiny. Bylo to skvělé procvičení mozku, rozšiřovali jsme si obzory, ale také jsme si užili spoustu legrace. Vše bylo připraveno velmi profesionálně, na vysoké úrovni. Pak, v první dekádě 21. století, se intelektuální programování začalo z televize vytrácet. Všichni chápali, že s neznalým divákem je snazší manipulovat. Inteligentní lidé nebyli nikomu k užitku: byli to oni, kdo stáli za revolucemi, byli to oni, kdo vyvolal vzpouru. Slušná televize byla zabita, ale to je to, s čím si spojuji devadesátá léta.
– Našel jste odpovědi na své otázky v ukrajinské kinematografii, něco blízkého vašemu srdci a vašemu zážitku z dětství?
– V postsovětském prostoru té doby probíhaly pokusy o pochopení let rozpadu SSSR, příběhy o vytváření nové reality a o tom, jak se s ní lidé snaží vyrovnat. Ale teď mě tyhle filmy neinspirují. Nacházíme se v době, kdy generace lidí narozených v devadesátých letech pozvedají svůj hlas. Nikdo jiný nemá takový zájem vracet se do těch časů. Při natáčení svého filmu jsem si dal za úkol magicky vytvořit svět, který upadl v zapomnění. Tam jsem začal přemýšlet o své nejnovější práci.
– Kde jste hledali inspiraci?
– Jedna z mých nejoblíbenějších scén z dějin kinematografie pochází z filmu „Já, tvůj syn“ maďarského režiséra Istvána Szabóa. Jeho děj se odehrává bezprostředně po druhé světové válce. Do školy přijíždí humanitární pomoc. Nestačí to všem a musí to jít těm nejpotřebnějším. Vidíme třídu osmiletých dětí, učitelka žádá jen ty děti, které ztratily otce, aby se postavily. Celá třída povstane. Bohužel, historie se opakuje a na moderní Ukrajině budeme mít opět takové školy. Film ukazuje tragédii situace, kdy děti vyrůstají bez rodičů, bez vzorů.
– Stejně jako hrdinové vašeho filmu: ztracený řidič minibusu Kolja a policista Vasťa, kteří se vydali do Evropy hledat svého zmizelého otce.
„Chybí jim, protože je to postava, která vnáší řád do reality. V „Lucembursku, Lucembursku“ jsou devadesátá léta obdobím, ve kterém je přítomen otec. A když je s vámi, všechno ostatní se stává nedůležitým. Nevěnujete pozornost inflaci, nezaměstnanosti, mafiánským střetům. Proto svůj film rozděluji na dvě části: první je, když je otec s rodinou, a druhá, když je pryč. A to nemluvíme o konkrétní fyzické osobě, od které zdědíte geny.
„Co jsi chtěl ukázat?“
„Mým konečným cílem bylo vyprávět příběh o tom, jak hledáme stvořitele v našich životech. Často komunikuji s publikem, teď půjdu odpovídat na otázkyNapříklad v případě Spojených států amerických, Spojených států amerických a Spojených států amerických Snažím se dát lidem něco ze sebe, sdílet s nimi své myšlenky. Neustále však hledám někoho, kdo by mi pomohl porozumět životu, kdo by mi řekl, jak se mám chovat. Hledám otcovskou postavu ve vztazích s lidmi.
– Daří se vám to?
„Je to obtížný úkol. Jsem už dospělý, mám syna a vím, že otce nelze nahradit.
„Velmi na mě zapůsobilo, že se motiv hledání otce objevuje v ukrajinských filmech o devadesátých letech. Toto téma se objevuje například ve filmech „Pamfir“, „Kámen, papír, granát“, „Otec“. Proč si myslíte, že se toto téma stalo tak důležitým?
– Myslím si, že složitý vztah s otcem, jeho nepřístupnost je sdílená zkušenost generace devadesátých let. Všichni se snažíme ukázat možnost dialogu mezi generacemi. Snažíme se usmířit rodiče s dětmi, najít pro ně společnou řeč. A není až tak důležité, kdo je symbolem starší generace – otec, matka nebo někdo jiný.
– Zajímavým fenoménem mimochodem je, že váš předchozí film „Mé myšlenky mlčí“ byl o vztahu mezi dospělým synem a jeho matkou, která byla v jeho životě až přehnaně přítomna. Chtěl jste ve svých prvních dvou filmech rozebrat vztah mezi rodiči?
„Můj předchozí film je o něčem víc: mám pocit, že je to příběh o prostředí a překračování hranic. Chtěl jsem vyprávět příběh o tom, co potřebujete cítit a zažít, abyste dokončili svou cestu. Nemůžete zpřetrhat pouta, která vás svazují, a přejít do nezávislého dospělého života, aniž byste cítili bolest.
Obecněji řečeno, vy a vaše generace se snažíte vypořádat s minulostí: soukromou i kolektivní. Co podle vás čeká Ukrajince v souboji s historií?
– Víte, nedávno jsem byl v Londýně. Británie má krvavou imperiální historii. Stačí se podívat na jejich muzea plná relikvií přivezených z Egypta, Indie a Afriky. Zeptal jsem se svého kolegy, Angličana, jestli s tím nemá nějaké problémy. Odpověděl, že necítí stud ani hrdost na to, co jeho předkové udělali. Jejich vývozním artiklem je Harry Potter a medvídek Paddington. To je, myslím, docela zdravý přístup, když historie nezastírá přítomnost.
Dalším velkým tématem ukrajinské kinematografie by podle mého názoru měl být pohled do budoucnosti. Všichni to potřebujeme. Budeme-li žít v minulosti, nic dobrého z toho nevzejde.
A váš další film bude o budoucnosti?
„Nevím. Chtěl bych natočit dojemný, satirický film. Po dvou inscenacích jsem si vysloužil právo diváky zklamat. Jak říká Charlie Kaufman, neúspěch je odznakem cti. Kdo neriskuje, nedělá chyby a kino je byznys lidí, kteří rádi riskují.
– Potkali jsme se na festivalu „Ukrajina!“ ve Varšavě, který se koná již devátým rokem v řadě. Ukrajinskou kinematografii počátku 21. století si pamatuji ze svých studentských let: tehdy nebylo skoro na co koukat. A dnes máme celý festival na slušné úrovni, s perlami světové úrovně. Jak se tyto změny odehrály v ukrajinské kinematografii?
– Měl jsem obrovské štěstí: v roce 2014 jsem absolvoval Fakultu režie na Karpenko-Karyho univerzitě v Kyjevě. Byl to okamžik, kdy svět věnoval pozornost Ukrajině, vznikla potřeba filmů, které by vyprávěly příběh naší země. A pak konečně byly slušné finance na naši kinematografii. A i když nám ne vždy pomohli, občas něco nevyšlo, ale přesto se za tu dobu udělalo mnoho fantastických věcí. Dokud existoval rozpočet, bylo možné riskovat. Bohužel, ruská invaze tomu učinila přítrž. Na film, který by stál za to, už nejsou peníze a možná ani nikdy nebudou. Poptávka po kultuře je nízká, a to nejen v Ukrajině. Lidé dávají přednost krvavým příběhům, rádi se noří do agrese. Žijeme v éře UFC, MMA. Nejsme daleko od dob gladiátorských zápasů: jsou stále zajímavé. Bohužel lidé na milostné příběhy nereagují dobře, je mnohem snazší je vyprovokovat nenávistí.
Proč tedy potřebujeme ambiciózní film v době, jako je tato?
„Je to pokus připomenout nám, že stále mohou existovat nějaké hodnoty. Bůh, humanismus nebo něco jiného.
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Předchozí články projektu: Ukrajina – EU: Ostrý konec jednání, Ukrajina – útěk před volbou, Východní partnerství po arabských revolucích, V pokřiveném zrcadle, Opovrhovaný, Lukašenko jde do války s Putinem, Mezi Moskvou a Kyjevem, Klobása je klobása, Můj Lvov, Putin na galejích, Poloostrov strachu, Ukrajina vynalezená na východě, Nový starý objev, A mělo to být tak krásné, Novoroční dárek pro Rusko, Kdybychom se měli bavit o historii, slepá ulička v Minsku
Původní název článku: „Straciliśmy świetną Szansę, autor: Zbudować Silne, Niezależne Państwo“
