Vzpomínám si na své emoce z 8. září 2005, kdy prezident Viktor Juščenko odvolal Julii Tymošenkovou z postu premiérky. Pocity byly nesmírně depresivní. Ne, nesympatizoval jsem s paní Tymošenkovou samotnou, ani s její politickou silou, natož s její politickou koncepcí. Navíc jsem se domníval, že její nástupce Jurij Jechanurov se na tuto pozici hodí mnohem lépe a přinese ukrajinské ekonomice mnohem více výhod.
To vše bylo jasné, alespoň mně. Byl jsem si dobře vědom důvodů, které Juščenka donutily k tomuto radikálnímu kroku. Ale zároveň jsem si jasně uvědomoval, že to je konec oranžové revoluce, nebo spíše „oranžové éry“, která přinesla Ukrajině uznání po celém světě. Začíná pomsta toho, co jeden radikální politik nazval „bandou modrých zadků“. Pomsta, jejíž důsledky pro zemi budou nesrovnatelně horší než další setrvání „plynové princezny“ v premiérském křesle.
Bylo by vhodnější, aby Juščenko byl trpělivý, alespoň do příštích parlamentních voleb. Na kterém měla jeho „Naše Ukrajina“ všechny šance na přesvědčivé vítězství. A na pozadí otevřeného sporu v oranžovém táboře byly všechny potenciální volební zisky anulovány.
Proč jsem si vzpomněl na tento poměrně starý příběh? Na jedné straně proto, že stále věřím, že právě od tohoto data byly spuštěny mechanismy, které nakonec vedly k ruské rozsáhlé invazi (tuto tezi teď nebudu vysvětlovat, možná to udělám v některém z příštích článků). Na druhou stranu mě k tomu přimělo současné napětí ve vztazích mezi vrchním velitelem ozbrojených sil Ukrajiny Volodymyrem Zelenským a vrchním velitelem ozbrojených sil Ukrajiny Valerijem Zalužným.
Asi před měsícem lidový poslanec Ukrajiny z frakce Evropská solidarita Volodymyr Ariev na své stránce v Na Facebooku„Právě jsem obdržel informaci od spolehlivého zdroje, že ministr obrany Rustem Umerov podal vrchnímu velitelství návrh na odvolání Valerije Zalužného.“
Později však lidový poslanec oznámil, že tento post stahuje, a vyjádřil naději, že „Zalužného nikdo nevyhodí a že všechny tyto hry skončí“.
Arijevův první příspěvek vyvolal šílené rozhořčení v Ukrajině i v zahraničí. Odstranit slavného, téměř legendárního vrchního velitele? Jak je to možné? To je určitě zrada!
Vyvrácení poněkud uklidnilo vášně, i když, jak se říká, pachuť zůstala. Zvěsti o možném tření mezi „Ze a Za“ kolují už dlouho, přinejmenším od loňského léta. Tajní lidé hovořili o Zalužného tvrdohlavé povaze, o jeho neochotě plnit politické příkazy vedení státu. Zároveň také pomlouvali Zelenského závist vůči slávě vrchního velitele, jeho hypotetickému volebnímu hodnocení, a to i přes absenci sebemenšího Zalužného pohybu k politickému využití jeho popularity.
Všechny tyto fámy se aktivovaly zejména na podzim tohoto roku, kdy se ukázalo, že plán ukrajinské ofenzívy bohužel selhal a nikdo nechtěl být „otcem porážky“. A pak se konečně ukázalo, že tyto fámy nejsou tak docela fámy, nebo spíše nejsou vůbec fámy.
Rozpory mezi Zelenským a Zalužným se poprvé jasně projevily po zveřejnění ve vlivném britském týdeníku The Economist Znělý rozhovor Zalužnyj, ve kterém generál připustil, že situace ve válce Ruska proti Ukrajině se dostala do slepé uličky. Zelenskyj nejprve vrchnímu veliteli veřejně vyčetl, že nepoužívá fráze jako „slepá ulička“, že vše není tak pochmurné. Pak prezident promluvil ještě ostřeji a upozornil Zalužného, že stojí za to zabývat se vojenskými záležitostmi, nikoli politikou. I když opět stojí za to připomenout, že Zalužnyj pouze upřímně popsal situaci na frontě, poukázal na problémy a způsoby jejich řešení. Ani se nepřiblížil k žádné politice.
Následně ve stejném The Economist Objevil se článek s názvem „Rusko je připraveno využít politického rozkolu v Ukrajině“ (Rusko se chystá využít politického rozkolu v Ukrajině) kde se hlavním tématem stala konfrontace mezi „Ze a Za“. „Trhliny se objevily nejen podél politických linií, ale co je nejznepokojivější, mezi armádou a politickým vedením. Vztahy mezi prezidentem Volodymyrem Zelenským a jeho vrchním velitelem Valerijem Zalužným jsou považovány za hrozné,“ uvádějí autoři textu.
Navíc jednoznačně naznačují, že jedním z hlavních důvodů „hrůznosti“ tohoto vztahu je Zelenského volební závist. Interní průzkum, který viděl týdeník The Economist, naznačuje, že prezidenta, který byl kdysi chválen za svou roli při obraně země, The Economist pošpinilskandály v jeho vládě a obavy o směřování vývoje země. Průzkumy veřejného mínění z poloviny listopadu ukazují, že důvěra v prezidenta klesla na 32 procent, což je více než polovina důvěry v respektovaného generála Zalužného (+70 procent). Hlavní důstojník ukrajinské rozvědky Kyrylo Budanov má také lepší hodnocení než prezident (+45 %),“ píše se v článku. I když je jasné, že hodnocení důvěry není totožné s hodnocením voličů, určitě ovlivňuje rozhodnutí voliče.
Ještě během volební kampaně v roce 2019 mohli jen extrémně naivní občané (koneckonců jich máme hodně) věřit ujišťování tehdejšího prezidentského kandidáta Zelenského, že se hodlá omezit pouze na jedno funkční období (stejně jako jeho slib zvýšit platy učitelů na 4 000 dolarů). Střízlivě smýšlející Ukrajinci si už tehdy jasně uvědomovali, že Zelenskyj se bude ucházet o znovuzvolení, protože pro to našli potřebné argumenty. Vždyť letos v srpnu v rozhovoru pro portugalskou veřejnoprávní televizi RTPV odpovědi na otázku, zda se bude ucházet o další funkční období, upřímně prohlásil: „Nikdy v životě neopustím svou zemi. Protože já jsem garant ústavy a v každém případě ji hájím.“
Zelenskyj pocítil sladkou chuť moci, zaujala ho role válečného hrdiny, „nového Churchilla“. Dá se tedy předpokládat, že se svých politických ambicí tak snadno nevzdá. Navíc si uvědomují, že dříve nebo později nastane situace, kdy dojde k důkladné analýze vojenských selhání. Zejména selhání obrany na Jihu, nebo politicky motivované, ale strategicky chybné rozkazy hlavního stanu. Protože jedna věc je, když máte proces pod kontrolou, a druhá věc je, když se dostanete do jeho víru.
Ale v každém případě, ať už jsou důvody a motivy pro odvolání Zalužného jakékoli, takový krok by byl největší chybou v Zelenského kariéře. Protože nyní je dokonce obtížné si představit, jaké negativní důsledky by to přineslo jak na národní, tak na globální úrovni. Důsledky jsou strategické a politické. Proto pevně doufáme, že prezident, který stále umí dobře zvažovat pro a proti, tento katastrofální krok neučiní.
