Pokud se pomocí Googlu pokusíte najít něco, co symbolizuje historii jako vědu, jako fenomén obecně, výsledky budou jiné. Nejčastěji vyhledávač nabídne starořeckou múzu Clio, která byla dlouho považována za patronku historie a je tradičně zobrazována velmi úctyhodným způsobem – se svitkem textu a moudrým pohledem. Z pohledu mentora, který ztělesňuje Ciceronovu známou zásadu „historie je učitelem života“.
Kdyby byl Cicero dnes naživu, s největší pravděpodobností by svá slova odvolal. Protože všude je jasně vidět, že historie nás velmi často učí jen to, co nás ve skutečnosti nic neučí. Ani tak to není – historie nabízí mnoho důležitých poučení lidem všech dob. Potíž je v tom, že většina jejích studentů je nepozorná, líná a sebevědomá. Výjimkou nejsou ani studenti první čtvrtiny 21. století – zejména ročník 2023.
Mezi historiky existuje oblíbený vtip, že oblíbeným zemědělským nástrojem Ukrajinců jsou hrábě. Ne proto, že bychom – jako praví a přímí potomci starověkých Trypillianů (ve skutečnosti ne) – byli po staletí převážně zemědělci. Protože udělat chybu se v našich dějinách stalo příliš často.
Častěji na sebe naše hrábě braly podobu vnitřních sporů a rozporů, bratrovražedné „ruiny“, kterou s radostí využívali ne nutně silnější, ale organizovanější, cílevědomější, integrálnější a často cyničtější sousedé. Příkladů je mnoho. I když odmítneme starou Rus, jejíž meziknížecí svár by neměl být vnímán v moderních národnostních a sociálních kategoriích, pak vidíme „zkázu“ po smrti Bohdana Chmelnického, jejíž podstatu nejlépe vystihuje lidová moudrost „Kde jsou dva Ivanové, tam jsou tři hejtmani“.
Události ukrajinské revoluce před více než sto lety, kdy řada pokusů o oživení ukrajinské státnosti selhala, jsou ještě novější a aktuálnější. Mezi dalšími důležitými důvody, především vnější agresí, byla klíčovým nedostatek vnitřní jednoty mezi ukrajinskými osobnostmi. Věta „Není-li socialistická Ukrajina, ať není žádná!“, často připisovaná Volodymyru Vynnyčenkovi, ačkoli ji nevyslovil on, ale jeden z dalších socialistických politiků éry Direktoria, zdůrazňuje klíčový problém – převahu vlastních zájmů nad obecnými, neschopnost povznést se nad úzké osobní, ideologické či stranické zájmy.
Symbolické výročí bylo poměrně nedávné – 14. prosince 1918 pod tlakem selského povstání vedeného především socialistickým direktoriem abdikoval hejtman Pavlo Skoropadskij. O úspěších a neúspěších posledního hejtmana se dá hodně polemizovat, protože jich měl hodně. Ale v příběhu o jeho svržení je kontext velmi důležitý. Povstání proti hejtmanovi se odehrálo v době, kdy se zdálo, že nová agrese ruských bolševiků je záležitostí nadcházejících týdnů. Historie posoudila, zda ve jménu abstraktních hesel o sociální rovnosti (nebo konkrétní touhy uchvátit moc od členů Direktoria a přerozdělit půdu rolníkům stálo za to), aby se rozpoutal de facto občanský konflikt tváří v tvář nevyhnutelné invazi zvenčí.
Důsledky takového postupu proti vlastnímu státu tváří v tvář vnější hrozbě a pouze v důsledku ideologických a politických rozdílů byly dobře popsány v pamětech tehdejšího haličského politika Longina Cehelského: „Ukrajinský takzvaný. demokracie… tvrdošíjně bojoval proti hejtmanovi a jeho moci, hlavně proto, že zrušil socialistické zákony Ústřední rady… Ale tyto strany mohly dělat jen negativní práci… Jejich revoluční demagogie mohla vyvolat vzpouru, ale nemohla nic vybudovat. Naopak, jejich destruktivní agitace vydláždila cestu bolševikům.“
Když Rusko v roce 2014 zahájilo agresi proti Ukrajině, naše společnost prokázala dostatečnou míru jednoty, aby byla schopna lokalizovat nepřátelské akce v části Doněcké a Luhanské oblasti. Jednota byla mezi politiky horší, zejména po skončení nejaktivnějších bojů v zóně protiteroristické operace v roce 2015. Ale i oni dokázali zapomenout (alespoň navenek) na své vlastní hádky a zášť, když v únoru 2022 začala totální invaze.
Zdálo se, že Ukrajinci – společnost i politici – se konečně alespoň něco poučili z historie a tentokrát se vyhnou hrábě občanských nepokojů. Jakmile ale přímá hrozba Kyjevu pominula, frontová linie na podzim roku 2022 se víceméně stabilizovala a válka se stala spíše poziční než manévrovatelnou, stín našeho oblíbeného zemědělského nástroje se vrátil a opět se hrozivě vznáší nad Ukrajinou.
Jen v posledních týdnech a měsících zaznělo několik velmi znepokojivých signálů najednou, především od ukrajinských úřadů nebo těch, kteří jsou s nimi spojeni. Téma konání voleb během války je opakovaně vrháno do informačního prostoru z provládních kruhů, a to navzdory tomu, že Volodymyr Zelenskyj tuto možnost popíráa) v rozsahu povoleném ustanoveními této Úmluvy Prezident je buď neupřímný, nebo neví, co dělá jeho vlastní úřad, v jehož čele stojí „šedý kardinál“ Andrij Jermak. Která z těchto možností je horší – to nepoznáte hned.
Volby by za současných podmínek byly parodií na demokratické procedury, protože miliony Ukrajinců v zahraničí nebo statisíce na frontě prostě volit nebudou. V kombinaci s nevyhnutelnou cenzurou, zneužíváním a tlakem na opozici jsou takové volby pro úřady jen snem, protože zaručí zachování současných pozic. I když za cenu demokracie, důstojnosti, svobody volby – všeho, za co v této válce bojujeme. Není známo, zda je prezident (nebo spíše pan Jermak?) ochoten zaplatit tuto cenu za udržení moci a zda bude společnost takové kroky tolerovat. Opravdu to nechci ověřovat v praxi.
Stejně alarmujícím signálem je rostoucí nepřátelství Kanceláře prezidenta vůči vrchnímu veliteli ozbrojených sil Ukrajiny Valeriji Zalužnému. Sám generál nikdy nenaznačil ani minimální politické ambice, ale soustředí se na vítězství nad Ruskem. Jeho vysoká popularita ve společnosti pro politiky u moci se však zjevně jeví jako extrémně hrozivá. Proto se tu a tam objevují „falešné zprávy“, jejichž cílem je Zalužného zdiskreditovat. Nejnovějším, nejvýraznějším a nejsenilnějším příkladem je „slovní průjem“ lidové poslankyně ze „Služebnice lidu“ Marjany Bezuhly, která již několik týdnů po sobě kritizuje Zalužného, klade na něj různé směšné požadavky a nyní přímo vyzývá k jeho rezignaci.
Obecně je s postavou Bezuhlové vše jasné – je nejvyšší čas, aby ji vyšetřili kompetentní terapeuti, a její přítomnost v parlamentu je obrovskou skvrnou hanby voličů 217. volebního obvodu. Ačkoli ministr obrany Umerov řekl, že neexistují žádné záměry nahradit Zalužného, je těžké tomu uvěřit. Protože kdyby Bezuhlovy „myšlenky“ byly jen její vlastní a jasně odporovaly postoji strany Sluha lidu nebo prezidentské kanceláře, už by s tímto šaškováním na vlastní facebookové stránce dávno skončila. A protože cirkus pokračuje, znamená to, že to „vršek“ potřebuje. Je to tak nezbytné, že aby v budoucnu eliminovali extrémně hypotetického politického konkurenta, jsou připraveni jít do konfliktu s armádou a k dalšímu rozkolu ve společnosti.
To jsou jen dva příklady. Nebo můžeme mluvit o dnes směšném, ale tak výnosném telethonu se současnou „citací“ opozičních médií (která také nejsou bez hříchu, ale rozhodně ne horší), a o tom, jak je Zelenského stará přítelkyně Olena Kravetsová přidělena z rozpočtu na zbytečný televizní pořad ve skutečnosti stejné množství peněz jako na výstavbu obranných struktur ve frontové linii Záporožské oblasti… Je toho ještě hodně, o čem psát, ale podstata se nezmění.
Existuje silný dojem, že prezidentská kancelář pevně věřila, že Ukrajina alespoň válku neprohraje, takže je možné se aktivněji zapojit do mnohem známějších intrik, tajných her a rozdělování peněz. To je mnohem snazší, než zavést normální práci TCC, a ne demonstrativně v duchu „jednoduchých řešení“ vyměnit všechny vojenské komisaře, aniž by došlo k nápravě samotného systému. To je mnohem příjemnější než podnikat nucené a nepopulární kroky k lepší přípravě země na dlouhou válku, zejména pokud jde o mobilizaci. Koneckonců, proč opravdu dělat něco pro vytvoření normálního, transparentního mobilizačního systému, když můžete uspořádat demonstrativní „masky“ v tělocvičnách nebo rekreačních komplexech. Navíc značná část „obyčejných lidí“, tedy jádro voličů, je s takovou show spokojena.
Je děsivé si představit, co by se mělo stát na frontě, aby všichni tito lidé „vystřízlivěli“. A pokud se to stane, bude to ještě děsivější. Počáteční optimismus prvních měsíců totální invaze, že se Ukrajinci, zejména politici, poučili z historie, se proto nyní jeví přinejmenším předčasně. A stín chyb kozácké „zříceniny“, roku 1918 nebo mnoha dalších z naší minulosti je stále hustší a temnější. Zatím je to navzdory všemu jen stín. Existuje každá šance, jak to rozptýlit. Ale pokud je to předurčeno k uskutečnění, pak příští generace Ukrajinců dostanou další historické lekce z kategorie „jak to nedělat“. Pravděpodobně tyto lekce znovu přeskočit. A skutečnost, že problém hrábí je typický pro mnoho společností, nejen pro Ukrajince, jen málokoho uklidňuje.
