V poslední době se v Ukrajině šíří zvěsti, že se úřady chystají propustit známé vojenské vůdce. Úředníci z Kanceláře prezidenta republiky se údajně rozhodli přesunout vinu za neúspěšný vývoj ukrajinské protiofenzívy v letošním roce na ně. A zároveň upozornit společnost na hlavní viníky odminování Čonharu a rychlého průlomu ruské armády jižním operačním směrem na začátku velké války.
Řada předních sdělovacích prostředků šířila informace o návrhu na odvolání velitele zdravotnických sil ozbrojených sil Ukrajiny Teťany Ostaščenkové, velitele operační a strategické skupiny sil „Tavria“ Oleksandra Tarnavského a velitele společných sil ozbrojených sil Ukrajiny Serhije Najeva, který již připravil ministr obrany Rustem Umerov. Po výrazném veřejném pobouření si však ministerstvo obrany pospíšilo s vyvrácením těchto údajů. Uvedli, že nebudou komentovat žádné zvěsti o propuštění.
„Všichni pracují normálně, rozhodnutí se projednávají v koordinaci s generálním štábem. Informace, které zveřejňuje řada médií, nejsou pravdivé. Prosíme, dodržujte informační hygienu,“ uvádí se ve zprávě zveřejněné na stránkách ministerstva obrany.
Těžko říct, nakolik je prohlášení ministerstva upřímné. Tetiana Ostashchenko byla po čase odvolána ze své funkce. Ale ještě předtím Ukrajinu rozvířil skandál kolem podivného postupu odvolání velitele sil speciálních operací Ozbrojených sil Ukrajiny generálmajora Viktora Chorenka, čímž se obešel náčelník generálního štábu Valerij Zalužnyj. V té době se ministerstvo obrany omezilo na suché prohlášení, že Chorenko je potřeba v jiné oblasti práce. A další informace o motivech tak náhlého personálního rozhodnutí podle nich poškozují obranyschopnost a nahrávají nepříteli.
Ve skutečnosti je tento formát Chorenkova propuštění příkladem toho, jak je možné škodit v tak delikátní záležitosti, jako je udržování důvěry mezi úřady a armádou. Objevily se nepřímé náznaky, že mezi politickým a vojenským vedením Ukrajiny už dlouho běhá černá kočka. Čas od času se ve světových médiích objevují publikace, které transparentně poukazují na určité rozpory mezi generálním štábem a prezidentskou kanceláří při volbě taktiky a strategie vojenských operací. Zejména pokud jde o proveditelnost vedení útočných nebo obranných operací. Prosakují také informace, že politické vedení někdy nedokáže odolat pokušení vydávat samostatné rozkazy vojenským jednotkám a obcházet tak vedení generálního štábu. Je tomu skutečně tak? To se nedá říct s jistotou. Pravděpodobnost je však vysoká.
Politici byli vždy pokoušeni touhou zasahovat do záležitostí armády a ovlivňovat plány vojenských tažení. Jmenujte loajální, i když ne zcela kompetentní velitele a eliminujte ty, kteří nejsou zcela vhodní a příjemní. A dokonce vydávat rozkazy přímo vojenským jednotkám a obcházet jejich přímé vojenské vedení. V různých zemích tomu tak bylo vždy. Politici jsou občas schopni odolat takovým pokušením tím, že chápou, že profesionální vojenský personál lépe rozumí bojišti a skutečným schopnostem ozbrojených sil. A to má obecně pozitivní důsledky. A někdy i naopak: převzali funkci generálního štábu a všemožně ovlivňovali plánování operací, ignorujíce realitu v zájmu politického prospěchu. Ukrajina není výjimkou z pravidla.
Rok 2023 se pro Ukrajinu chýlí ke konci v napjaté atmosféře. Již nyní lze tvrdit, že ukrajinská protiofenzíva, která začala v létě, nedosáhla z různých důvodů svých strategických cílů. Ruští okupanti jsou navíc nyní aktivnější na východě a vedou útočné operace. Alarmující zprávy přicházejí i od našich západních partnerů. Slíbená vojenská a finanční pomoc se zpozdí nebo nedorazí. Tato situace je příznivá pro zahájení pátrání po pachatelích na území země. Je jasné, že mezi politickým vedením existuje vnitřní touha přesunout část viny na vojenské velení. Ale podlehnout tomuto pokušení je špatný nápad, který bude mít ještě horší následky.
Vměšování politiků do velení vojskům nebo rostoucí nedorozumění mezi politickým a vojenským vedením nikdy neskončily dobře. Ukrajinská národní revoluce počátku dvacátého století byla poražena mimo jiné nedostatkem spolupráce a důvěry mezi politickým a vojenským křídlem. Centrální rada nejprve zcela opustila myšlenku vytvoření ukrajinské armády. Když se ukázalo, že bez armády nebude možné zachovat ukrajinskou státnost, nebylo možné vytvořit dostatečně velké a silné pravidelné ozbrojené síly. Všechny další pokusy o dohnání ztraceného času v roce 1917 skončily neúspěchem. Ukrajinské vojenské jednotky vždy nestačily k odražení agrese, a to dokonce z několika směrů. Kromě toho byly příliš zpolitizované, snadno podléhaly agitaci a nejednou se staly nástroji vnitřního boje o moc.
Mnohé z bitev minulosti byly prohrány, protože politické autority vytvořily týmyIgnorování názoru vojenských profesionálů. Historie druhé světové války nám poskytuje mnoho názorných příkladů toho, co by politici měli a neměli dělat.
V srpnu 1941 stál Wehrmacht před dilematem. Německý generální štáb byl nakloněn pokračování ofenzívy na Moskvu s cílem konečně porazit sovětské armády na centrální frontě. Dobytí Moskvy nemělo jen velký symbolický význam. Hlavní město sovětského impéria bylo důležité jako významný dopravní uzel, průmyslové a logistické centrum. Hitler se však rozhodl jinak a trval na vyslání Guderianovy tankové armády na jih, aby porazila Jihozápadní frontu a obsadila Kyjev. Německý diktátor nechtěl poslouchat všechny argumenty vojenských velitelů. Když útok na Moskvu začal, ztratil drahocenný čas. Podzimní nepřízeň počasí postup Wehrmachtu velmi ztížila. Moskvu dobýt nešlo.
Hitler pokračoval v zasahování do vojenské strategie a upřednostňoval politické zájmy nebo osobní ambice před operační výhodností. Místo toho, aby v roce 1942 zaměřil své hlavní úsilí na Kavkaz, nařídil německé armádě, aby zaútočila jak na Stalingrad, tak na Kavkaz současně. Bitva o město na Volze, která spolykala obrovské zdroje, byla pro Říši osudná. Německá 6. armáda však mohla být zachráněna, pokud by jí Hitler dovolil v listopadu a prosinci 1942 prorazit z obleženého města. Německý diktátor se však rozhodl jinak. Přikázal Paulusovi, aby zůstal stát až do konce. Nakonec byla bitva prohraná. Německý diktátor následně nadále ignoroval názory svých vojenských vůdců, zasahoval do práce generálního štábu a vydával protichůdné rozkazy.
Velká Británie a Spojené státy přitom s otevřením druhé fronty v Evropě nijak nespěchaly. I když v této věci cítili společenský a politický tlak. Ale vylodění ve Francii v roce 1942 nebo 1943 bez spolehlivé kontroly zásobovacích tras a oslabení vojensko-průmyslové moci Třetí říše by bylo příliš riskantní. Západní spojenci proto jednali metodicky. Nejprve se vylodili v severní Africe a vyhnali odtud zbytky Rommelovy německé armády. V červenci 1943 proběhla na ostrově Sicílie obojživelná operace. Teprve v červnu 1944 zahájily Spojené státy a Velká Británie vylodění v Normandii. V době, kdy byla podkopána německá vojenská síla a byla vybojována totální převaha na moři i ve vzduchu.
V naší situaci by se politici měli angažovat v politice a starat se o řádné zásobování armády a armáda by měla rozvíjet správnou strategii a vojenské operace. Politická účelovost by neměla být základem pro vojenská tažení nebo organizování protiofenzívy. V opačném případě budou důsledky takového plánování operací smutné.
