V roce 2014 Rusko nezákonně anektovalo Krym, vytvořilo separatistické hnutí na Donbasu a poté zaútočilo na Ukrajinu svou pravidelnou armádou a speciálními jednotkami. Ve všech případech ruské agrese byla reakce USA kritizována jako neadekvátní, nedostatečná nebo nerozhodná.
Moskevský faktor je studie Eugena M. Fishela, který analyzoval čtyři klíčová politická rozhodnutí ve Washingtonu. Zda dvě republikánské a dvě demokratické administrativy Spojených států braly při budování vztahů s Ruskou federací v úvahu status Ukrajiny jako suverénního státu – Fishel má odpověď na bolestnou otázku. Kniha poprvé shromažďuje listinné důkazy a odtajněné materiály o politických diskusích, retrospektivní články bývalých politiků, oficiální vzpomínky bývalých vysoce postavených úředníků a rozhovory s nimi a navrátilci. Publikaci vydalo nakladatelství Vivat v roce 2023.
Eugene M. Fishel je odborníkem na postsovětské země s více než 30letou praxí na americkém ministerstvu zahraničí.
Chvíle déjà vu
Příliv a odliv zahraničních záležitostí má v elitní hantýrce inflexní body nebo okamžiky pečlivého srovnávání v žargonu široké veřejnosti, které obvykle definují počátek nových období a někdy dokonce vznik epoch v mezinárodních vztazích. Někteří věří, že jeden takový okamžik byl zachycen v rozhovoru, který se odehrál v Oválné pracovně v mrazivém podzimním dni.
Rozhovoru se zúčastnil vrchní velitel a americký velvyslanec ve východoevropské zemi, která se po letech vnější agrese stále zmítala v křečích. Velvyslanec, který je kariérním členem americké zahraniční služby, se zasazoval o pevnější americký postoj k podpoře nezávislosti východoevropské země. Velvyslanec se obrátil na šéfa exekutivy a vyjádřil přesvědčení, že Washington má dostatek zdrojů, aby zůstal věrný svému principiálnímu postoji proti tlaku Moskvy na svého souseda, „pokud se budeme držet pevné linie a neodchýlíme se od ní“. Velvyslanec dodal, že je zapotřebí „pevná linie“, protože názory Moskvy na nezávislost svého souseda jsou „zcela odlišné od našich vlastních představ“.
Když prezident, opřený o opěradlo křesla, sebevědomě odpověděl, že šéf Kremlu neodvolá svá slova o respektování suverenity svého souseda, velvyslanec diplomaticky naznačil, že předchozí kroky prezidentova kolegy v Moskvě „ukázaly, že není důvěryhodný“. V reakci na to se prezident zeptal „poměrně ostře a s nádechem sarkasmu: ‚Chcete, abych šel do války s Ruskem?'“ Snad aby vysvětlil tuto tvrdou reakci, prezident dodal, že myšlenka Kremlu vytvořit sanitární kordon ve tvaru středně velkého souseda „pod ruským vlivem, jako baštu na ochranu… Chápal jsem, že jde o další agresi.“
Tento rozhovor se odehrál před více než pětasedmdesáti lety. Postiženou zemí bylo Polsko, nikoli Ukrajina. Agresorskou zemí byl SSSR, americkým prezidentem Franklin D. Roosevelt a myšlenka sanitárního kordonu patřila samozřejmě Josifu Stalinovi. Navzdory rozdílům existují děsivé podobnosti, zejména pokud jde o to, jak se naše vnímání (a mylné představy) vztahují k Moskvě, nebo „moskevský faktor“, jak tomu říkám, ovlivnil naši de facto a v některých ohledech i de iure politiku vůči našemu sousedovi v geografickém středu Evropy.
Evropa, celistvá, svobodná a v míru
Vzhledem k tomu, že válka Ruska proti Ukrajině vstupuje do osmého roku, debata o tom, co by západní demokracie měly a neměly dělat s pokračujícím porušováním územní celistvosti tohoto sousedního státu Moskvou, pokračovala po celý první rok Bidenovy administrativy. Regionální krize, která začala v únoru 2014 nezákonnou okupací ukrajinského poloostrova Krym, je ve skutečnosti připomínkou hluboké a zásadní výzvy v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, které čelí západní, zejména američtí politici. Jádrem této výzvy je najít správnou rovnováhu mezi dvěma prioritami, které jsou do značné míry ve vzájemném rozporu: udržet angažovanost s Ruskem – což je geostrategická nutnost, jak tvrdí mnozí, jakkoli nepříjemná tato angažovanost může být – a pomoci Ukrajině připojit se k „celistvé, svobodné a mírové Evropě“, což je politická priorita široce přijímaná republikánskou i demokratickou administrativou ve Washingtonu.
Ranou verzi druhé na tomto seznamu politik poprvé představil prezident George H. W. Bush, který během projevu v květnu 1989 v západoněmecké Mohuči využil příležitosti a prohlásil, že studenou válku nelze považovat za skončenou, dokud „Evropa nebude jednotná“. Tento politický projev určil směr pro následující americké administrativy, které postupem času podrobněji rozpracovaly význam fráze „Evropa, celistvá, svobodná a v míru“ a zasadily ji do kontextu vývoje regionálního rozvoje.Dynamika od konce studené války. Například při podpisu Zakládajícího aktu NATO-Rusko v roce 1997 prezident Bill Clinton hovořil o promarněných příležitostech pro „mírovou, demokratickou, nerozdělenou Evropu“.
Administrativa George W. Bushe dala ještě jasněji najevo, že taková Evropa může vzniknout jedině tehdy, budou-li úspěšně transformovány postsovětské státy nacházející se v geografické Evropě, zejména Ukrajina. Po ruské invazi do Gruzie v roce 2008 ministryně zahraničí Condoleezza Riceová prohlásila, že Spojené státy „už dlouho věří, že nezávislost Ukrajiny a její demokracie jsou důležité pro celou Evropu, svobodnou a mírovou“.
Obamova administrativa, poslední administrativa zkoumaná v této knize, pokračovala v pohybu stejným směrem. Tehdejší viceprezident Joe Biden ve svém projevu na vlivné konferenci pořádané Atlantickou radou vzdal hold transatlantickému společenství a poukázal na NATO a jeho otevřené dveře „pro svobodné národy, které sdílejí naše hodnoty a závazky, a pro ty, kteří z řad zotročených národů sní o dni, kdy se i oni budou moci připojit k celistvé a svobodné Evropě“.
Ale tyto (možná jen rétorické) projevy podpory „Evropě celistvé, svobodné a v míru“, která zahrnuje Ukrajinu, jsou jen částí obrazu. Různí kritici americké politiky v regionu obvinili Spojené státy, že uplatňují různé standardy, pokud jde o plnění jejich závazků vůči Ukrajině. Jedním z nejlepších příkladů takové kritiky je článek Paula Gobleho z roku 2014 „Skutečný dvojí metr Západu v ukrajinské krizi“, ve kterém autor tvrdil, že „Moskva se pravidelně drží nižších standardů než Moskva [інші пострадянські держави]… a nemá žádné pevné normy… nemá žádné vodítko k tomu, jak by se měla chovat doma i v zahraničí, pokud chce být partnerem Západu.“ Goble, mezinárodně uznávaný odborník na postsovětské společnosti a politiku, dále tvrdí, že „pokud by kterákoli jiná země [зробила те, що Росія робить з Україною]Západ by to kvalifikoval jako invazi, jasné porušení mezinárodního práva, a především by si položil otázku, co může udělat, aby útočníky odrazil. Ale v tomto případě mnoho západních politiků a komentátorů zašlo velmi daleko, aby pochopili agresora a odsoudili oběť.“ Možná měl Goble pravdu.
Snad žádný jednotlivý dokument neztělesňuje napětí neodmyslitelně spjaté s touto dynamikou lépe než Budapešťské memorandum z roku 1994, které definitivně zakotvilo jaderné odzbrojení Ukrajiny. Podle podmínek tohoto dokumentu se Ukrajina vzdala jaderného arzenálu, který zdědila po SSSR – v té době třetího největšího na světě (176 mezikontinentálních balistických raket schopných zasáhnout cíle po celém světě a celkem 1272 jaderných hlavic) – výměnou za finanční kompenzaci a také „bezpečnostní záruky“ od Spojených států, Velké Británie a Ruské federace. Tyto záruky slibovaly Ukrajině ochranu před hrozbou síly a před ekonomickým nátlakem, jakož i respektování její suverenity a územní celistvosti v mezích, které měla v době rozpadu SSSR a které uznalo mezinárodní společenství.
Spojené státy zároveň učinily významnou geopolitickou sázku na to, že Rusko samo projde postsovětskou transformací. Zakládající akt NATO – Rusko je plné vizí Washingtonu o konstruktivní spolupráci Ruska se Západem, zejména s NATO. Zatímco ruská invaze na Ukrajinu, která začala v únoru 2014, zdůraznila tyto konkurenční zájmy USA v regionu, tyto rozpory byly patrné již během americko-ukrajinsko-ruských jednání o denuklearizaci Ukrajiny, ale dokonce i v období těsně před rozpadem Sovětského svazu. Jedním z nejvýraznějších příkladů toho byl takzvaný „Kyjevský slepičí projev“ prezidenta George H. W. Bushe v srpnu 1991, v němž – zjevně na popud tehdejšího sovětského vůdce Michaila Gorbačova – naléhal na ukrajinskou občanskou společnost, která trvala na větší autonomii na Moskvě, aby nepodlehla „sebevražednému nacionalismu“.
Není nijak pozoruhodné, že Moskva bude zaujímat důležité místo – i když ne vždy přímo nebo otevřeně – v americkém přístupu k Ukrajině, a to nejen kvůli dominanci Ruska na euroasijském kontinentu a jeho sebepropagaci jako velmoci. Faktorem, na kterém jistě také záleží, je naše americké chápání regionu. Různé aspekty amerického kulturního střetu s „Ruskem“ významně přispěly k tomu, jak Američané vnímají a mylně si představují Rusko, Sovětský svaz a region jako celek. Pokračující zaměňování pojmů „Rusko“ a „Sovětský svaz“ spolu s různými složkami Sovětského svazu ze strany vědců, kulturních osobností, institucí a vysoce postavených politických osobností zakořenilo v americké psychice představu, že tyto dva pojmy jsou zaměnitelné. Náraz byl tak silnýAni rozpad SSSR a vznik dvanácti nezávislých zemí na jeho troskách, spolu s Ruskem a Ukrajinou, ještě nezničily hluboce zakořeněnou představu zaměnitelnosti „Ruska“ a „Sovětského svazu“.
