Jedním z témat, která byla vržena do ukrajinského informačního prostoru v rámci kampaně proti vedení ozbrojených sil Ukrajiny a osobně vrchnímu veliteli ozbrojených sil Ukrajiny, jsou prezidentské vyhlídky samotného Valerije Zalužného. Podstatu tohoto tvrzení lze stručně formulovat takto: říká se, že Zalužnyj usiluje o hlavní křeslo v Bankově ulici po prvních poválečných volbách, takže jeho aktivity jsou nyní spíše podřízeny údajným politickým ambicím a budoucnosti v nové pozici, než vojenským operacím proti okupačnímu kontingentu vojsk Ruské federace.
Do jaké míry je tato teze o Valerijovi pravdivá, nemůžeme vědět ani my, ani nikdo jiný (kromě něj samotného). Alespoň zatím to nepotvrdil ani svými činy, ani prohlášeními. Tento článek však nebude hovořit o zcela hypotetických ambicích vrchního velitele, protože až do konce války, až do zrušení stanného práva, nemůže být řeč o žádných volbách – bez ohledu na to, jak moc je někdo chce držet pod raketami, šáhedy a raketomety. Pojďme se bavit o něčem jiném.
O tom, zda je skutečně možné, aby se Valerij Zalužnyj (nebo někdo jiný z vojenského velení) stal politickým šampionem, i když reálnou šanci má jen on, a jaké výhody může taková možnost pro Ukrajinu mít.
Pro začátek si tedy všimněme, že voják v čele státu není v žádném případě trik. A ne, nemluvíme o nějakých prehistorických dobách, ne o vojenské diktatuře (kterou někteří zoufalí lidé chtějí vidět v naší zemi, protože nechápou, proč je to za prvé nemožné a za druhé škodlivé) nebo o pokusu Georgije Žukova uchvátit moc v Sovětském svazu, ale o zcela demokratických zemích. Například v roce 1953 vyhrál prezidentské volby ve Spojených státech amerických bývalý generál, vrchní velitel evropských expedičních sil, rytíř Řádu vítězství – jeden ze dvou představitelů kapitalistických států! – Dwight Eisenhower. O šest let později se francouzský brigádní generál Charles de Gaulle stal prvním prezidentem Páté republiky.
Hypotetické prezidentství Valerije Zalužného proto nebude něčím ojedinělým. Ale bude to užitečné? A bude to vůbec?
A právě v tom spočívá největší nebezpečí. Protože kandidatura takové osobnosti, jako je vrchní velitel ozbrojených sil Ukrajiny, po úspěšném (nebo více či méně úspěšném) dokončení vojenského tažení proti druhé armádě na světě může být prospěšná pouze tehdy, pokud bude existovat široký veřejný konsensus. A nejde ani tak o voliče, jako o politické elity.
A zde stojí za to připomenout, jak byl zvolen první prezident Spojených států amerických. Tehdy se zástupci všech politických proudů shodli na tom, že George Washington, jako otec zakladatel Spojených států, by měl být zvolen se 100% výsledkem. To bylo nutné, aby se zabránilo rozkolu ve společnosti v mladém, nově vytvořeném státě. Proto každý volitel (připomeňme, že ve Spojených státech existuje systém nepřímých voleb, kdy prezidenta nevolí voliči, ale speciálně určenými lidmi, voliteli) nutně odevzdal jeden ze svých dvou hlasů Washingtonu. A tak tomu bylo i v obou volbách, v roce 1789 a 1792. A pak začal obvyklý politický boj o Spojené státy, který vidíme dodnes.
Valerij Zalužnyj se dost možná stane takovým „otcem zakladatelem“ nové, evropské, euroatlantické Ukrajiny. K tomu je však nezbytné, aby tento postoj sdílely všechny politické síly – alespoň ty dvě hlavní, „Sluha lidu“ a „Evropská solidarita“. A všichni společně nominovali Zalužného, přičemž zdůrazňovali potřebu jeho prakticky nezpochybnitelného (i když formálně s oponenty) zvolení.
Jak reálná je tato možnost? Po tom, že ani válka v Ukrajině nevedla k vytvoření vlády národní spásy a úřady nadále podrazily nohy opozičním poslancům, je jen stěží možné vážně hovořit o realitě Zalužného univerzální nominace na prezidenta. A dokonce i jeho vítězství v klasické volební kampani bude znamenat, že část Ukrajiny bude ostře proti včerejšímu vrchnímu veliteli. A veškerý sjednocující účinek tohoto předsednictví prostě zmizí ještě před inaugurací. Veškerý význam bude ztracen.
Samozřejmě, že odpůrci takové myšlenky mohou vždy zastrašit důvěřivé voliče historkami o juntě, o vojenské diktatuře, která přijde s prezidentem Zalužným. To je důvod, proč by druhým bodem takové de facto společenské smlouvy měla být jasná dělba moci. Vlastně v mezích stanovených současnou ústavou.
To znamená, že prezident bude zodpovědný za to, co mu svěřuje Základní zákon: armádu a diplomatický sbor. Ochrana státu před Ruskem a zahraničněpolitický boj o euroatlantickou integraci (před prvními poválečnými volbami Ukrajina pravděpodobně nebude mít čas vstoupit do NATO, natož do EU). A o všechno ostatní – ekonomiku, kulturu atd. – by se měli postarat profesionální politici, kteří po prvních poválečných parlamentních volbách vytvoří novou Radu. A v tomhle V Nejvyšší radě by neměla být žádná „Zalužného frakce“, protože (a) jeho osoba musí být předmětem konsensu, takže prostě nebude nikdo, kdo by zasahoval do prezidentových vojenských a diplomatických aktivit, (b) to zdůrazní absenci jakýchkoli politických ambicí, plánů na převzetí moci atd.
Podstatou projektu „Prezident Zalužnyj“ je, aby se Valerij Fedorovič stal sjednocující postavou v extrémně obtížném poválečném období, aby udržel zemi a společnost celistvou, aby se nerozštěpily. A po jednom či dvou funkčních obdobích (spíše jednom, jak ukázalo období 2014-2019, pět let je na urovnání i v de facto zbankrotované zemi docela dost) musí klidně a pateticky předat moc svému nástupci, představiteli nové politické generace. A jít buď do zaslouženého důchodu, nebo do NATO či evropských struktur na nějakou čestnou pozici.
Ale hlavní věcí je zde politický konsensus. To lze od současné vlády a opozice jen stěží očekávat. Proto se jen stěží vyplatí vážně uvažovat o projektu „Prezident Zalužnyj“. Ano, nic víc než sny o tom, „zda se dostaneme do Washingtonu s novým a spravedlivým zákonem“…
