„Prezident Putin se snaží překroutit historii, aby se pokusil ospravedlnit svou nevyprovokovanou a brutální válku proti Ukrajině,“ řekl americký ministr zahraničí Anthony Blinken u příležitosti 77. výročí Dne vítězství v Evropě.
Když ruský prezident vyhlásil takzvanou „speciální vojenskou operaci“ (ve skutečnosti totální eskalaci rusko-ukrajinské války, která začala na jaře 2014), označil její klíčové úkoly za „denacifikaci“ a „demilitarizaci“ Ukrajiny – dvě ze čtyř složek, které byly v roce 1945 součástí programu „čtyř D“ – ve vztahu k poválečnému Německu a Rakousku (Putin nezmínil další dvě – „demokratizaci“ a „dekartelizaci“). No, to je to „děkuji“).
Odvolávání ruského vůdce na historické souvislosti však není nové, došlo k němu dlouho před rokem 2022.
„Rusko bylo a zůstane velkou zemí,“ řekl Putin ve svém článku (který se ve skutečnosti stal jeho prvním politickým dokumentem) „Rusko na přelomu tisíciletí“, který byl publikován 30. prosince 1999, den před „silvestrovskou“ rezignací Borise Jelcina na prezidentský úřad.
Od té doby se humanitární složka (propagace ruského jazyka, kultury a historie) stala spolu s ekonomickými a vojenskými faktory nedílnou součástí ruské domácí a především zahraniční politiky. Navíc první „Putinova“ zahraničněpolitická koncepce Ruské federace z roku 2000 jasně deklarovala vytvoření „pásu dobrého sousedství podél obvodu ruských hranic“, ochranu práv a zájmů ruských občanů a krajanů v zahraničí a pomoc při vytváření pozitivního vnímání Ruska ve světě.
Během prvních dvou funkčních období se však ruský vůdce stále zabýval jinými tématy – druhou válkou v Čečensku, posilováním mocenské vertikály, „deoligarchizací“ Ruska (po které se však počet oligarchů nesnížil) a nastolením státní kontroly nad ruskou plynovou, ropnou a mediální sférou.
A ten příběh… Ačkoliv na konci dubna 2005 Putin poprvé z vysokého pódia (před Federálním shromážděním Ruské federace) řekl, že rozpad SSSR byl možná největší geopolitickou katastrofou dvacátého století, v tomto období zůstával aspekt minulosti částečně jen poctou historickým výročím, zejména kolem tématu tzv. „Velké vlastenecké války“ – úhelného kamene světonázoru zesnulého sovětského Homo sovieticus a postsovětského (pro)ruského šovinisty.
Zejména přehlídka vítězství v Moskvě v roce 2005, načasovaná tak, aby se shodovala s 60. výročím konce druhé světové války v Evropě, se stala skutečným „svátkem okázalosti“. V té době však byl prezident Ruské federace v doprovodu významných hostů – vůdců nejvyspělejších světových hráčů, kteří přijeli do ruského hlavního města – ještě poměrně zdrženlivý, nenárokoval si výjimečnost vítězství SSSR (čti – Ruska) ve válce, naopak zdůrazňoval, že Moskva nikdy nebude dělit „vítězství na své nebo někoho jiného“ a bude pamatovat na pomoc spojenců z protihitlerovské koalice.
Nezapomínal však ani na současnost, mezi dějinami. Za prvé zdůraznil, že „9. květen je posvátným datem pro všechny země SNS“, a proto „jediný smutek, jediná vzpomínka a jediná povinnost vůči budoucím generacím“ podnítily další podporu „historické spřízněnosti, společných myšlenek a společných nadějí“ – pravděpodobně v rámci jím inspirovaného integračního projektu „Společného hospodářského prostoru“. Za druhé také zmínil „historické usmíření mezi Ruskem a Německem“ (které mimochodem po roce 2000 začalo stále více páchnout „ruským plynem“ a poté projekty Nord Stream).
Nakonec, když se zdálo, že Kreml se již zabýval politikou a ekonomikou, začal se věnovat humanitním vědám ještě aktivněji. Organizačně to vše bylo ztělesněno vytvořením Nadace Russkij mír v roce 2007 a Rossotrudničestvo na ruském ministerstvu zahraničí, které se přímo zaměřovaly na propagaci rusistiky (nikoli v širokém slova smyslu, ale ve skutečnosti ve smyslu prokremelském) prostřednictvím sítě zahraničních ruských vědeckých, kulturních a informačních center prostřednictvím „měkké síly“ a na budování pozitivního obrazu samotného Ruska, jeho vlády a osobně Vladimira Putina (a dokonce i tehdy když se v roce 2008 stal prezidentem Dmitrij Medveděv a včerejší hlava státu stála v čele vlády).
A sám Putin se ve svých projevech stále častěji obracel k historickým otázkám, tentokrát na přímo politických (spíše než pamětních) platformách (zejména mezinárodních), čímž částečně ospravedlňoval současný stav věcí historickým aspektem.
Zejména během nechvalně proslulého mnichovského projevu v roce 2007 hájil právo Ruska hrát rozhodující roli v žádoucím „multipolárním“ světě s jeho „více než tisíciletou historií“.
Takové odporné názory například na Ukrajinu jako státyProzatím byla uměle vytvořena z východoevropských a historických ruských zemí, zůstala pouze poctou uzavřeným schůzkám a neformálním rozhovorům (například údajně během summitu NATO v Bukurešti v roce 2008) a o takových prohlášeních informovaly veřejnost některé anonymní zdroje nejmenovaných delegátů.
Aby si ověřil, jak bude společnost takový historický nesmysl vnímat, byl tu vždy Žirinovskij, který se z klauna ruské politiky postupně proměnil v hlásnou troubu Putina, jehož prostřednictvím vyjadřoval své názory, aniž by riskoval ztrátu reputace před tehdejšími západními partnery (ano, ruskému vůdci na tom tehdy hodně záleželo). A to nemluvíme o tunách relevantní pseudohistorické literatury, která v té době začala vznikat v tisících výtisků v Rusku a v postsovětském prostoru.
Čím pevněji však Putin cítil svou pozici na vrcholu domácího politického života v Rusku a nakonec i na globální geopolitické šachovnici, tím častější byly jeho „historické úvahy“ o Rusku i o světě. Například v prosinci 2010, během „přímé linie“ s Rusy, učinil Vladimir Vladimirovič (tehdejší premiér) dvě prohlášení o minulosti. Za prvé řekl, že i bez Ukrajiny (nebo jiné sovětské republiky) by Rusko samo vyhrálo druhou světovou válku. A za druhé, opět „truchlil“ nad rozpadem SSSR, i když připustil, že „kdo ho chce obnovit v jeho bývalé podobě, nemá hlavu“.
Katalyzátorem Putinových „historických studií“ však nepochybně byl začátek ozbrojené agrese proti Ukrajině na jaře 2014 – na pozadí ruské okupace Krymu a poté části Donbasu s paralelními pokusy „otřást“ politickou stabilitou v jižních a východních regionech Ukrajiny pod značkou takzvaného „ruského jara“.
Již v takzvaném „krymském projevu“ kremelský diktátor ospravedlnil zcela zločinné akce ruské armády a místních kolaborantů na poloostrově v únoru až březnu 2014 „společnou historií, která sahá staletí do minulosti“ a její symbolikou „ruské vojenské slávy a bezprecedentní chrabrosti“. Mimochodem, ve stejném projevu, možná poprvé, Putin přímo prohlásil, že bolševici nespravedlivě převedli „území historického jihu Ruska“ na sovětskou Ukrajinu.
Posledně jmenovanou tezi v budoucnu pravidelně rozvíjel, zejména v dubnu a listopadu 2014, kdy veřejně hovořil o existenci jakéhosi „Novoruska“ na jihu a východě Ukrajiny, od Oděsy po Charkov, odlišného od zbytku Ukrajiny. Koneckonců, v té době kolaboranti z takzvaných „DLR“ a „LLR“ apelovali na vytvoření stejnojmenné „konfederace“, ale poté, co byl tento projekt o rok později, v květnu 2015, prohlášen za uzavřený, odpovídající rétorika zmizela z úst majitele Kremlu.
Během několika následujících let však neúnavně opakoval, že „Rus“ a „Rusko“ jsou totožné pojmy (a rusínské státní/politické/kulturní/duchovní dědictví je „ruské“), že Rusové a Ukrajinci jsou „jeden národ“ se společnou historií, že „Lvov“ je „polské město“, které se stalo součástí Ukrajiny jen díky sovětské moci (stejně jako Zakarpatí, které bylo maďarské, a Bukovyna rumunské) a že „pakt Molotov-Ribbentrop“ byl oprávněný. protože, říkají, no, ano, podepsali to, protože SSSR „nechtěl bojovat“. Tyto postoje vyjádřil zejména ruský prezident na setkání s ruskými historiky 5. listopadu 2014, kde vlastně nastínil ideologický rámec, v němž by měli provádět svůj další výzkum. Nakonec Ruská historická společnost, obnovená v roce 2012, v čele s tehdejším šéfem Státní dumy a nyní šéfem ruské zahraniční rozvědky Sergejem Naryškinem, začala Kremlu v této věci pomáhat.
V souvislosti s „historicitou“ od Putina to „dostaly“ i další státy. Stačí například říci teze ruského prezidenta, že „Kazaši nikdy neměli vlastní státnost“, kterou doslova vytvořil (!) Nursultan Nazarbajev (a propagandisté si nenechali ujít příležitost znovu připomenout, že tam, stejně jako v Ukrajině, existují celé regiony s převážně rusky mluvícím obyvatelstvem).
Mistr Kremlu začal věnovat značnou pozornost historii Polska, zejména poté, co nebyl na podzim 2019 pozván do Varšavy na akce věnované 80. výročí začátku druhé světové války a Evropský parlament přijal pakt Molotov-Ribbentrop a uznal SSSR za spoluodpovědné s nacistickým Německem za vypuknutí druhé světové války.
V reakci na to Putin v prosinci 2019 řekl, že Sovětský svaz byl posledním evropským státem, který podepsal pakt o neútočení s Německem, „setrvačník“ druhé světové války byl spuštěn právě na Západě (zejména ve Velké Británii a Francii), což umožnilo rozdělení Československa v Mnichově v roce 1938 a zájmy Polska a Maďarska na tamním bavorském setkáníc, reprezentovaný samotným Hitlerem (zřejmě narážka na předání Těšínského Slezska oficiální Varšavě a části Zakarpatí a Slovenska Maďarsku). A v září 1939 podle Putina Rudá armáda vstoupila na východní území tehdejšího Polska až „poté, co polská vláda ztratila kontrolu nad svými ozbrojenými silami a nad tím, co se děje na území Polska, a byla již někde v oblasti polsko-rumunské hranice“.
O několik měsíců později, 23. ledna 2020, Putin v projevu v Jeruzalémě na Jad Vašem u příležitosti 75. výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim (nebyl pozván na vzpomínkové akce v samotném Polsku), kromě toho, že zdůraznil, že v první řadě to byl „sovětský lid… bránil svou vlast a přinesl Evropě osvobození od nacismu“, jednoznačně naznačil, že kromě nacistů byli pachateli zločinů také „spolupachatelé, komplicové v mnoha evropských zemích“, kteří společně „sloužili továrnám na smrt“ (tak vypadá protizápadní revizionismus!).
A 18. června téhož roku (čtyři dny před dalším výročím začátku „Velké vlastenecké války“ a šest dní před Vítěznou přehlídkou, která byla kvůli pandemii Covid-19 odložena z 9. května) šel ruský prezident ještě dál a na stránkách amerického časopisu The National Interest zveřejnil článek s výmluvným názvem „5 let velkého vítězství: společná odpovědnost k historii a budoucnosti“.
Znovu v něm zdůraznil, že hlavní příčinou druhé světové války nebyly německo-sovětské dohody, ale „neúspěšný“ versaillesko-washingtonský systém světového řádu a nakonec „mnichovské spiknutí“ v roce 1938 mezi západními zeměmi a Německem (protože na zachování Československa měl zájem pouze SSSR!), a proto podle Putinovy logiky nesou za roztažení další globální vojenské konfrontace vinu především evropští politici (a zejména vedení Polska!).
Tehdejší oficiální Varšava to „dostala“ od moderního ruského vůdce v jiné pasáži článku – obvinila polskou stranu, že v dubnu až srpnu 1939 zabránila SSSR, Velké Británii a Francii uzavřít vojenskou alianci proti Hitlerovi. Když však válka začala, SSSR byl jednoduše nucen vyslat vojska do Polska, aby „zabránil Wehrmachtu dostat se na předměstí Minsku“ (což je pravděpodobně důvod, proč se 22. září 1939 konala společná přehlídka s nacisty v Brestu!).
Nakonec se Putin ve svém, promiňte mi to slovo, „studiem“ zmiňuje také pobaltské země a vysvětluje, že v červnu 1940 je nikdo neokupoval a jejich přistoupení se uskutečnilo „na smluvním základě a se souhlasem jejich úřadů“ a obecně, jak říkají, „to bylo v souladu s tehdejším mezinárodním a státním právem“.
O rok později, v červenci 2021, vyšla další „výzvědná zpráva“ Vladimira Vladimiroviče – tentokrát s dalším výmluvným názvem „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“ (zveřejněná v obou jazycích na oficiálních stránkách Kremlu!).
Jeho obsah lze zredukovat na několik klíčových tezí: Rusové, Ukrajinci (a Bělorusové) – „jeden národ“ (a jejich území je jediným kulturním a duchovním prostorem historické Rusi), rozdělený ve středověku kvůli domácím a zahraničněpolitickým faktorům, ale v důsledku toho se znovu „sjednotil“ pod žezlem Moskvy (ve skutečnosti definitivně – v dobách SSSR); rozpad Sovětského svazu – zhroucení samotného „historického Ruska“; došlo k triumfu nacionalistů, zejména ukrajinských nacionalistů (samotné ukrajinské národní hnutí je v článku pojednáno pouze jako produkt určitých intelektuálních kruhů v Ukrajině s podporou Rakouska-Uherska v 19. století); Ukrajina v moderních státních hranicích je výlučně bolševickým produktem; Během devadesátých let a po roce 2000 se západní země všemožně snažily pouze oslabit Rusko, rozšiřovat NATO na východ – blízko ruských hranic a nakonec postupně proměnit jednu z integrálních součástí „ruského světa“ – Ukrajinu ve stranu nepřátelskou Kremlu – „protiruskou“ (a to prý navzdory všem pokusům ruské strany udržovat dobré sousedské vztahy).
A bylo by směšné a ironické, kdyby Putin na základě těchto přesvědčení nezahájil svou „speciální vojenskou operaci“. A již v průběhu totální invaze, v jejímž důsledku zahynuly desítky tisíc ukrajinských vojáků a civilistů (o ruských ztrátách se ani nebudu zmiňovat), neopakoval své zdánlivě spolehlivé historické znalosti a přesvědčení jako mantru a upřímně (nebo možná ne) věřil, že bojem na ukrajinském jihu a východě „vrací a posiluje“ ruské země. jak se říká, Petr I. a Kateřina II. v XVIII. století. Zároveň zapomíná, že první čtvrtina 21. století se ve skutečnosti chýlí ke konci za oknem a dnešní svět není světem boje impérií (i když, bohužel, diktatur, které ještě nebyly zcela překonány).
Je tu však něco, co je povzbudivé. Například Putinovo poslední prohlášení z 3. listopadu 2023, že Zlatá horda byla pro Moskvu lepší než „západní“ dobyvatelé.“ Možná se brzy vzdá dědictví Ruska?
Závěrem bychom se asi měli shodnout na tom, že „denacifikace“ a „demilitarizace“ jsou potřebné. Ale ne pro Ukrajinu, ale pro samotné Rusko. Samozřejmě nezapomínat na jeho demokratizaci a dekartelizaci. Nesmíme zapomínat na deideologizaci.
