Vladimir Putin nedávno naznačil, že by mohl zůstat prezidentem Ruska až do roku 2030. Dodatky k ústavě z roku 2020 mu umožňují prodloužit jeho vládu. Je však nepravděpodobné, že za 10-12 let bude stále u moci. V té době se nahromadilo příliš mnoho rozmarů, než aby bylo možné očekávat delší gerontokratickou vládu z jeho strany a jeho okolí.
Putinismus v ohrožení
Nejviditelnějším a nejbezprostřednějším rizikovým faktorem pro Putinovu vládu je rusko-ukrajinská válka. Pokud bude ztracena, Putinova legitimita a jeho režim se dostanou pod tlak a mohou se zhroutit. Rychlé a do značné míry pokojné obsazení Krymu bylo vrcholným úspěchem Putinovy vlády. Naopak vleklé boje a ztráta cenného poloostrova by znamenaly jeho úpadek a konečný konec.
Další rizikové faktory pro současný ruský režim souvisejí s dalšími výzvami v zahraničí, zejména na Kavkaze. Dalšími potenciálně nebezpečnými faktory pro Putinovu vládu jsou hospodářská recese a její sociální důsledky, ekologické a průmyslové katastrofy nebo domácí politická nestabilita. Prigožinovo povstání v létě 2023 a nepokoje v Machačkale na podzim 2023 signalizují bezprecedentní ztrátu vnitřní kontroly.
Putinův zdravotní stav se také může zhoršovat, i když to nebudeme vědět jistě. Někteří, jako například moskevský Valerij Solovj, dokonce věří, že Putin sám už nežije a že jeho roli nyní hraje dvojník a že tajemník Rady bezpečnosti Nikolaj Patrušev je neoficiálním vládcem Ruska.
V každém případě, z toho či onoho důvodu, Putin (nebo jeho dvojník) zemře nejpozději v roce 2036 a možná mnohem dříve. Otázka za milion dolarů: Co se pak stane s putinismem? Může současný režim přežít s novým nejvyšším vůdcem, nebo s kolektivním vedením, které bude pokračovat v Putinově odkazu? Nebo Putinův systém utrpí více či méně spektakulární kolaps.
To není zajímavá otázka jen pro politické analytiky. To je výzva i pro ruské občany, stejně jako pro odborníky v oblasti mezinárodních vztahů, ekonomiky a kultury po celém světě. Měli by se Rusové i nerusové, zahraniční vlády i soukromí investoři, domácí i mezinárodní organizace připravit na politickou kontinuitu, nebo by se měli připravit na radikální změny v největší zemi světa?
Hladký skluz k putinismu 2.0?
Někteří pozorovatelé Ruska očekávají spořádané předání moci v rámci současné politické elity a struktury. To bude pravděpodobně znamenat pokračování současné podoby vnitřního řízení a vnějšího chování. V takovém scénáři je možná adaptivní evoluce v rámci současného systému, spíše než jeho svržení. Režim by se mohl degradovat na ještě centralizovanější a více neostalinistický. Může se také vrátit k protodemokracii pozdního Jelcinova prezidentství.
Jak poučná jsou však historická ponaučení a srovnávací úvahy, na nichž jsou takové předpoklady založeny? Je pravda, že carské i sovětské Rusko opakovaně předávaly moc novému vůdci v autoritářském nebo totalitním kontextu. Také další postsovětské režimy vyměnily své vůdce, přičemž zachovaly autoritářské systémy i kontinuitu elit.
Tyto předchozí ruské nebo jiné postsovětské transformace se však odehrávaly v rámci určitých formálních či neformálních institucionálních omezení zděděných z dávné či nedávné minulosti. Patří mezi ně dynastické principy, vláda jedné strany nebo sjednocení regionálních klanů. Monarchické, komunistické, patriarchální nebo jiné zděděné tradice poskytovaly explicitní nebo implicitní pokyny. Řídili, omezovali a uklidňovali aktéry zapojené do vyjednávání a realizace předání moci.
Jak silná jsou však dnes různá formální omezení a neformální pravidla chování v Rusku? Jaký je skutečný význam ruské ústavy, legislativy a mezinárodních smluv na jedné straně a korporativního ducha současné elity, vzájemného respektu a politického přátelství na straně druhé? Jsou některé z těchto formálních a neformálních institucí, nebo jejich kombinace, schopny zmírnit pokojný přechod a stabilizovat novou rovnováhu? Tyto otázky jsou pro budoucnost Ruska klíčové, ale není snadné na ně odpovědět.
Institucionální zneužívání a úpadek
Za posledních 24 let Putin a spol. systematicky oslabovali, potlačovali nebo pokřivovali většinu oficiálních ruských institucí. Většina struktur, sítí a prostředí – ať už jde o národní volby nebo soukromé vlastnictví, ruskou pravoslavnou církev, ústavní soud, média nebo politické strany – byla kompromitována manipulací, instrumentalizací, odchylkami od principů aa) v rozsahu povoleném ustanoveními této Úmluvy Dokonce i nejdůležitější a nejvlivnější post v Rusku, prezident, má od podivného působení Dmitrije Medveděva v letech 2008-2012 vágní status.
Stojí za to připomenout, že poslední tři změny vedení v Rusku byly protichůdné a nejisté. V roce 1985 byla kandidatura Michaila Gorbačova na post generálního tajemníka ÚV KSSS předložena až po vážných sporech v politbyru. V roce 1991 kandidoval Boris Jelcin na prezidenta Ruska ve volbách, které zahrnovaly řadu alternativních kandidátů, od Vadima Bakatina po Vladimira Žirinovského. Několikrát poté byl Jelcin na pokraji odstavení od moci. Na konci roku 1999 čelil Vladimir Putin a jeho nová strana Jednota ve volbách do Státní dumy hrozivému politickému protivníkovi v podobě strany Rodina. Teprve po Rodinově nízkém výsledku v parlamentních volbách podpořily ruské oligarchické klany v roce 2000 Putina jako prezidentského kandidáta.
Tyto přesuny moci zahrnovaly všechny více či méně významné neformální interakce. Uskutečnily se prostřednictvím určitých zděděných a uznávaných postupů, včetně voleb v letech 1991 a 1999. Otázkou je, jaká bude neformální metoda a veřejný mechanismus pro určení Putinova nástupce nebo řady nástupců? Problém ruského nástupnictví je mnohorozměrný a jeho řešení je v několika ohledech vágní.
Tři výzvy pro putinismus 2.0
Za prvé není jasné, jaké důsledky bude mít volba toho či onoho nového vedení pro klíčové zainteresované strany. Budou schopni se zlepšit, udržet si nebo ztratit své postavení, vliv, majetek a/nebo svobodu? A pokud ano, jak vysoké jsou sázky? Mohou někteří z nich dokonce přijít o život?
Odpovědi na tyto otázky jsou obtížné nejen pro pozorovatele, ale i pro samotné aktéry. Za Putina se chování ruského státu stalo svévolným a neomezeným. Některé zúčastněné strany mohou považovat otázku nástupnictví za existenční a podle toho propagovat své kandidáty.
Za druhé, není jasné, kdo bude nebo nebude chtít bojovat o prezidentský úřad nebo alespoň o vstup do nového kolektivního vedení. V ruské elitě může být několik mužů a žen, kteří již zvažují svou kandidaturu. Někteří z nich mají dostatečné politické a/nebo ekonomické zdroje, aby se kvalifikovali pro nejvyšší úřad. Jiní mohou mít ambice, ale chybí jim zkušenosti a peníze.
Komu bude umožněno FSB a dalšími ruskými ministerstvy a agenturami činnými v trestním řízení zúčastnit se výběrového řízení na obsazení volných pozic? Bude snadné, aby se různé „autority“ mezi sebou dohodly na tom, kdo vstoupí a kdo odejde? A co se stane, když nebude dosaženo konsensu.
Pokud Putin náhle odstoupí nebo zemře (nebo bude prohlášen za mrtvého), současný ruský premiér Michail Mišustin se podle ústavy stane úřadujícím prezidentem. Vezmeme-li v úvahu příklad Putina, který se z premiéra vypracoval na úřadujícího prezidenta a poté v letech 1999-2000 na plnohodnotného prezidenta, Mišustin by se náhle mohl stát politickou těžkou váhou. Není však ani vymahačem s dobrými konexemi, ani známou veřejnou osobností. Existuje dokonce podezření, že z těchto důvodů obdržel a zastává svou pozici. Pravděpodobní budoucí premiéři za Putina (nebo jeho dvojníka) mohou mít podobné charakteristiky.
Třetí, a možná nejzajímavější a také matoucí otázka: Kdo bude selektorem, který nominuje prezidentského kandidáta ke schválení veřejnosti (jako obvykle s předem stanovenými výsledky)? Bude to Rada bezpečnosti, nebo menší či větší okruh lidí? Kdo bude určovat hranice tohoto kruhu osob s rozhodovací pravomocí?
I když se tak či onak vytvoří selektorát, co se stane, když se selektorům nepodaří dosáhnout konsensu o požadovaném novém prezidentovi nebo kolektivním vedení? Konkrétně, co se stane, když celé klany, ministerstva nebo oddělení trvají na různých kandidátech? Mohlo by se dokonce stát, že vlivní členové potenciálního elektorátu zaujmou protichůdné ideologické postoje?
Obvykle je v takové situaci vhodné nechat rozhodnutí na lidech. Lidové hlasování však v Rusku nebylo demokratické už více než dvě desetiletí. Putinovy „volby“ jsou koncipovány tak, aby získaly všeobecnou podporu předem určeného vůdce, nikoliv aby umožnily svobodnou a spravedlivou soutěž ve volbách.
Vítěz prezidentských voleb v Rusku je vybrán předem, nikoli hlasováním. Náhlé a bezvýsledné celostátní volby by byly v rozporu se vzorci chování, které po dvě desetiletí zakořenily tisíce vládních úředníků, stranických funkcionářů, pracovníků médií a policistů. Uspořádání skutečných voleb pro různé národní, regionální a místní byrokraty odpovědné za jejichBez předchozího školení a/nebo externí pomoci to nemusí být možné.
Závěry
V procesu změny vedení tedy panuje trojí nejistota – ohledně míry, spektra prezidentských kandidátů a formy elektorátu. Řešení kteréhokoli z těchto problémů ještě není institucionálně připraveno. Ani ústřední výbor strany, ani oblastní klanová shromáždění, ani obecně přijímaný dynastický princip, ani žádný jiný všeobecně přijímaný postup o nich nemohou autoritativně rozhodnout.
Taková nejistota nemusí nutně znamenat chaotické předání moci nebo dokonce občanskou válku. To však činí chaotickým mezivládím pravděpodobnějším než hladký přechod k putinismu 2.0. Samozřejmě nelze předpovědět, jak daleko případné konfrontace mezi vlivnými aktéry zajdou. Na druhou stranu předpoklad, že se lze vyhnout konfliktům při předávání moci, by byl příliš optimistický.
Místo toho se možná připravuje nový druh „těžkého období“. Je-li odklon od putinismu 1.0 neuspořádaný nebo dokonce násilný, je nepravděpodobné, že výsledkem bude putinismus 2.0. Samozřejmě, politické prognózy jsou obtížným a nevděčným úkolem. Už teď ale můžeme říci, že institucionální deficit v Rusku je potenciálně nebezpečný pro všechny zúčastněné strany. Rusové i neruští by se měli připravit na obtížný proces nástupnictví. Budoucí ruský politický režim se bude tak či onak lišit od toho současného.
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Předchozí články projektu: Ukrajina – EU: Ostrý konec jednání, Ukrajina – útěk před volbou, Východní partnerství po arabských revolucích, V pokřiveném zrcadle, Opovrhovaný, Lukašenko jde do války s Putinem, Mezi Moskvou a Kyjevem, Klobása je klobása, Můj Lvov, Putin na galejích, Poloostrov strachu, Ukrajina vynalezená na východě, Nový starý objev, A mělo to být tak krásné, Novoroční dárek pro Rusko, Kdybychom se měli bavit o historii, slepá ulička v Minsku
Původní název článku: Putinizm po Putinie
