Ta věc je vůbec podivná – víra Západu v naše vítězství. Na jedné straně se zdá být iluzorní, na druhé straně určuje budoucnost národů a kontinentů na roky a roky.
Připomeňme si, že ani v předvečer rozsáhlé ruské invaze Spojené státy ve skutečnosti nevěřily, že Ukrajina, její armáda a lid jsou schopny přežít, udržet alespoň většinu území pod náporem „druhé armády světa“.
Nanejvýš se doufalo, například ve Washingtonu, náš odvážný partyzán na okupovaných územích. Proto nám poskytli vhodné prostředky k vedení partyzánské války – SModerátor„a dále Oštěpa) V rozsahu povoleném ustanoveními této Úmluvy generální tajemník Organizace spojených národů zajistí, aby generální tajemník Organizace spojených národů měl právo Takto kdysi Američané zásobovali afghánské mudžahedíny, kteří bránili svou zemi před sovětskými okupanty.
A Berlín vůbec nevěřil ve schopnost Ukrajinců vzdorovat. Proto Němci poskytli jen pět tisíc starých přileb. Nakonec to ani neposkytli, ale jen slíbili.
Britové a Poláci věřili v náš odpor o něco větší. Mnohem dříve si uvědomili, že je nutné poskytnout ukrajinské armádě co nejsilnější vojenské prostředky.
U pobaltských národů je ještě větší, i když to bylo způsobeno existenční nutností. Estonci, Lotyši a Lotyši si jasně uvědomovali, že pokud se Ukrajina nebude bránit, stanou se dalšími oběťmi ruské agrese.
Víra v odolnost Ukrajiny rostla spolu s našimi úspěchy na bojištích. Našim ozbrojeným silám se podařilo zastavit nepřítele na okraji Kyjeva, nepustily ho do Mykolajivu a bránily Charkov. Naše vítězství přirozeně přispěla k růstu víry v nás na Západě. A s touto vírou se zmocnila i síla vojenské pomoci. To bylo patrné zejména po brilantní charkovské ofenzivě a téměř nekrvavém osvobození Chersonu, které již bylo předpovězeno jako osud nového Stalingradu.
Podobně i neúspěch vedl k úpadku víry. Takto je nyní stále častěji deklarována teze na všech analytických platformách, politických fórech a autoritativních publikacích: ofenzíva Ukrajinců uvízla na mrtvém bodě, Ukrajina ztratila svůj útočný potenciál, takže je čas vrátit se k jednáním. A Ukrajincům už nelze dávat zbraně. Nebo dávat jen na ochranu území, která ještě nebyla obsazena.
Tyto rozhovory mi připomínají sovětskou anekdotu o řidiči tramvaje. Každé ráno sledoval, jak jedna paní, která přišla pozdě do práce, pokaždé sprintovala na autobusovou zastávku a na poslední chvíli skočila do tramvaje. Jednoho dne však řidič zavřel ženě dveře před nosem a pomyslel si: „Neměl jsem na to čas.“
Takže naši západní partneři, stejně jako onen řidič, si neuvědomují, že všechno závisí na nich. Neustále odkládají poskytnutí potřebných zbraní, dlouho, jak se říká v Haliči, zpopelňují, vyjadřují varování, obavy (aby nerozhněvali Rusko), a nakonec je dávají. Jsou však překvapeni: „Aha, oni na to neměli čas.“
Samozřejmě jsme jim za to v každém případě vděční, ale kdyby ty zbraně dodali rychleji, situace na frontě by byla pro Ukrajinu řádově příznivější. Kdybychom například před začátkem invaze dostali houfnice „se třemi sekerami“, je dost pravděpodobné, že by nedošlo k tragédiím v Buči a Irpini, možná by se nemusel vzdát ani Cherson a Mariupol. Byl by s námi dříve HIMARSLysyčansk a Severodoněck by s největší pravděpodobností přežily. Kdybychom měli Leopardy v době charkovské ofenzívy, pravděpodobně by se nám před rokem podařilo prorazit k Azovskému moři. Kéž by ukrajinské letectvo obdrželo F-16 před zahájením letní ofenzívy ve směru na Záporoží by ozbrojené síly Ukrajiny měly všechny šance prorazit minimálně do Mariupolu a skutečně zablokovat „nadpozemský koridor“ na Krym.
Samozřejmě, že historie, a ještě více vojenská historie, netoleruje konjunktiv, ale faktem je, že zpoždění Západu v poskytování vhodných zbraní Ukrajině vede k fatálním následkům.
V předchozím článku jsem již argumentoval, proč jsou ukrajinsko-ruská jednání nesmyslná i při současné rovnováze stran. Nebudu tedy znovu opakovat své argumenty. Zvažme pravděpodobnost a proveditelnost pokračování vojenské cesty řešení problému. A tato možnost je možná pouze se silnou vojenskou podporou Západu. Tato podpora by navíc měla být poskytována na principu „vše a ihned“.
A zde se vracíme k otázce víry. Věří Západ stále v naše vítězství? V souvislosti s odpovědí na tuto otázku budu citovat výňatek z článku nazvaného „Západ musí porazit Rusko“ (Západ musí porazit Rusko) známá novinářka Anne Applebaumová, která se dobře orientuje v situaci v Ukrajině:
„Kyjev měl být dobyt za tři dny, zbytek Ukrajiny za šest týdnů. O více než 21 měsíců pozdějiA vojáci opustili polovinu území, které obsadili loni v únoru. Podle konzervativního odhadu je pravděpodobně zabito nejméně 88 000 ruských vojáků a nejméně dvakrát tolik jich bylo zraněno. Bylo zničeno vybavení v hodnotě miliard dolarů, ruské tanky, letadla, dělostřelectvo, vrtulníky, obrněná vozidla a válečné lodě. Kdyby někdo takový výsledek předpověděl před válkou – a nikdo to neudělal –, označili by to za fantazii. Nikdo by nevěřil, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, profesionální komik, dokáže vést zemi ve válečném stavu, že se demokratický svět sjednotí, aby mu pomohl, nebo že ruský prezident Vladimir Putin utrpí takové ponížení.“
Takže před rokem, když byl Putin sražen k zemi, byla šance ho dorazit, zasadit mu vítězný knockout. Západ však tehdy nebyl připraven. V Evropě a Americe se objevily obavy, že šéf Kremlu v zoufalství stiskne „červené tlačítko“, nařídí nehodu v ZNPP nebo přijde s nějakou jinou démonickou odplatou.
I když je to zvláštní, už bylo tolik důvodů, proč se uchýlit k „asymetrickým reakcím“, buď bude vyhozen do povětří krymský most, nebo bude vlajková loď Černomořské flotily poslána ke dnu, nebo bude napaden Sevastopol. A odplata není včasná. Rusové například z hanby vyhodili do povětří přehradu Nová Kachovka a zaplavili vlastní obranné pevnůstky – a to se ukázalo jako maximum jejich rozzlobené reakce.
Kromě toho však strach z kolapsu Ruska na Západě nezmizel. Podle mnoha politiků ve vysokých funkcích ve Washingtonu, Bruselu, Berlíně nebo Paříži by kritická porážka ruské armády mohla otřást Putinovým režimem, nastartovat procesy rozpadu Ruska nebo dokonce občanskou válku s nečekanými důsledky pro svět. I když bychom se měli bát něčeho úplně jiného – vítězství Ruska a posílení Putinova režimu. A Rusko lze považovat za vítěze, i když na ukrajinské frontě nepostoupí ani o píď dále. Pokud zabezpečí již okupovaná území byť jen v nějakém dočasném stavu, v nějaké dohodě o příměří (dokonce ani ne příměří). Život ukázal, že není nic trvalejšího než dočasné. Vzpomeňme si na Minské dohody, kde okupovaná území nebyla ani uznána jako ruská, ale pouze „dočasně neukrajinská“. No a co? Svět de facto uznal právo Ruska je vlastnit. Vlastně stejně jako na okupovaném Krymu.
A to bude problém nejen v Ukrajině. Systém globální bezpečnosti, vybudovaný po druhé světové válce a zakotvený v Helsinských dohodách, bude koneckonců definitivně rozbit. Zde je vhodné ještě jednou citovat článek Anne Applebaumové:
„V tomto smyslu se výzva, kterou Putin představuje pro Evropu a zbytek světa, od února 2022 nezměnila. Pokud opustíme to, čeho jsme dosud dosáhli, a vzdáme se podpory Ukrajiny, výsledkem by stále mohlo být vojenské nebo politické dobytí Ukrajiny. Dobytí Ukrajiny by stále mohlo posílit Írán, Venezuelu, Sýrii a zbytek Putinových spojenců. To by mohlo přimět Čínu k invazi na Tchaj-wan. To by mohlo vést k nové situaci v Evropě, v níž by Polsko, pobaltské státy a dokonce i Německo byly pod neustálým fyzickým ohrožením, se všemi doprovodnými důsledky pro obchod a prosperitu. Evropa, která je neustále ve válce, myšlenka, která se většině lidí na Západě zdá nemožná, se ruskému prezidentovi stále jeví jako extrémně věrohodná. Putin strávil památnou část svého života jako důstojník KGB, který v Drážďanech zastupoval zájmy sovětského impéria. Pamatuje si dobu, kdy bylo východní Německo pod nadvládou Moskvy. Když to tak mohlo být, proč ne znovu?“
A aby se zabránilo popsané katastrofě, je nutné poskytnout Ukrajině vše, co vrchní velitel Valerij Zalužnyj popsal v článku pro noviny Ten Ekonom. Ve srovnání s výdaji Západu na afghánský projekt je to zanedbatelné. A pokud předpovídáme ztráty, které utrpí demokratický svět, pokud se naplní proroctví Anne Applebaumové, pak jsou řádově nesrovnatelná čísla.
Kolaps Ruska? Není stále jasné, že se jedná o mnohem menší problém než existence současného Putinova agresivního Ruska, které chce obrátit celý svět vzhůru nohama?
