Totální invazi vojsk Ruské federace na Ukrajinu doprovázela zvěrstva jejich vojáků. „Vaňka“, hýčkaná „ruským světem“, naplno ukázala svou „tajemnou duši“, kde není soucit s neozbrojenými muži, starci, bezbrannými ženami a dětmi.
S inspirací a vášní Rusové ničí jak umělecké předměty, tak kulturní památky. Činoherní divadlo v Mariupolu, muzeum Hryhorije Skovorody v Charkovské oblasti, útoky na centrum Oděsy, ničení budov meziválečného období ve Lvově. S nemenším zápalem zdevastovali starobylé památky v Aleppu. Zdá se, že nositelé pouze „velké“ kultury mohou tak nemilosrdně ničit neocenitelné a jedinečné. Všechno, co nezapadá do rakve-obdélníkového obrazu jejich světa.
Ďáblovi advokáti a jednání se svědomím
Dnešní Rusové nejsou jen pokračováním včerejšího života. Jejich zločiny byly umožněny kombinací mnoha faktorů. Jedním z nich je „nezávislé“ postavení jednotlivých „intelektuálů“, kteří pracují v demokratických zemích a vědí vše o tom, jak svět funguje. Jsou to úspěšní podnikatelé a uznávaní výzkumní pracovníci. Zejména „rusisté“ různého druhu, mezi nimiž se vždy najdou „bystré“ hlavy, jsou přesvědčeni, že Rusko nemělo na výběr, Putin za to nemůže a ne všechno je tak jednoduché.
„Principy“, „polohová“ a „výzkumná“ optika nedovolují těmto „vědcům“ vidět nic mimo svůj nos. Nevšímají si ani zločinů Rusů v Sýrii a v Ukrajině. I když zvěrstva a teror jsou tím, co nejvýmluvněji svědčí o Ruské federaci. Její politici, otrávení imperialismem, cyničtí podnikatelé-kompromisníci, spisovatelé-propagandisté atd. Zvláště o zahořklém „obyčejném“ Rusovi s televizí v hlavě, kterého je tak snadné obléknout do vojenské uniformy a poslat zabíjet. Všechny mají více společného s terorem než s kulturou, dokonce i s tou „velkou“.
Je velký rozdíl mezi příběhy Rusů o sobě a tím, jací skutečně jsou. Civilizovaný svět si toho dlouho nevšímal. Vždy existovala a Moskvou financovaná centra vlivu, která vytvářela mýtus o mocném a jedinečném Rusku – neporazitelném a nenahraditelném. Posláním Ukrajiny je proto informovat svět o skutečné povaze Ruska. Pracujeme na tom již nyní, ale tento proces by měl být systematický a organizovaný.
Vhled a uvědomění
Je snadné obdivovat Rusko a mluvit o jeho „velikosti“, pokud se s ním nezabýváte, pokud tam nežijete. Vzájemné poznávání může být nečekaně bolestivé, dokonce toxické. Z nějakého důvodu všichni ti sigálové a depardieu nezůstali v tomto světě „spravedlnosti a dobra“, i když jejich průvod bažinami byl tak pečlivě lemován ruskými dolary. Každý z nich, stejně jako migrující dělníci ze světa fotbalu, se nevyhnutelně rozloučil s „nemytým“ Ruskem, „zemí otroků, zemí pánů“, a pak se vrátil na „rozkládající“ se Západ.
Výmluvný je i příběh haličské církevní a společensko-politické osobnosti, spisovatele a nakladatele Ivana Naumoviče. Byl to uniata a pak pravoslavný kněz, měl mnoho stoupenců, rusofil. Naumovič zatáhl „ruský svět“ do rakouské Haliče a očividně se nebránil zatažení Haliče do Ruské říše. Psal o „bratrech“, jazykové, literární a „lidové“ komunitě „maloruského“ a „velkoruského“ národa. Mezi Naumovičovy oponenty patří Ivan Franko. Ti druzí zároveň uznali přínos těch prvních pro „kruh duchovního probuzení našeho národa“.
Ivan Naumovyč je nejednoznačný, ale také výjimečný člověk. S potenciálem, s vlastní vizí. Ne celý svůj život strávil v Haliči. V polovině 80. let 19. století poprvé navštívil Ruské impérium, nějakou dobu žil v Kyjevě a nakonec emigroval a zemřel na území dnešního Krasnodarského kraje. Naumovičův pobyt v Rusku na něj udělal dojem. Zde je citát z jeho dopisu umělci a spisovateli Kornylu Usťjanovyčovi: „Ubohé Rusko! Se vší svou silou je těžké ji nazvat velkou. Není to ruské a bůh ví, co to je.“ Dopis byl odeslán několik let před Naumovičovou smrtí.
Smutní „kluci v kalhotkách“ a Putinovo „Cargo 200“
Ukrajinci na vlastní oči viděli pravou tvář a podstatu Ruska. Ne obraz replikovaný propagandou, skrytými a otevřenými agenty, ne „velikost“, kterou si připisují. Viděli jsme Rusko takové, jaké je, všechny ty „ukřižované kluky v kalhotkách“, kteří přišli zabíjet Ukrajince. Hlavy Puškina, Čechova, Dostojevského, Lermontova atd. na nákladních autech, která přivezla „velkou kulturu“ do ukrajinských měst zničených ruskými jednotkami. To je realita, která je pro civilizovaného člověka těžko pochopitelná. Nejen realita, která stejně jako Rusko „není rozumem pochopena“, ale fantasmagorická realita – Rusko, které není tak docela realitou. „Cargo 200“ je jako Balabanov, kde ztrácíte chápání hranice mezi skutečným a absurdním. Naproti tomu Rusové v tom žijí neustále. Země „Cargo 200“. Potíže, opričniny, stovky let otroctví… Rozhodně to není o „skvělé kultuře“.
Proto bychom se neměli dívat skrze „Vojnu a mír“Například v případě Spojených států amerických Nejsou v této práci a nevědí o tom. Většina z nich nečetla román George Orwella 1984. Přesto Angličan výstižně popsal trendy, které jsou vlastní modernímu Rusku. Fráze „Válka je mír“ sama o sobě něco stojí. Rusové neustále vytvářejí efekt, že jsou v akváriu. Údajně je ohrožuje celý svět a všechny jejich porážky jsou prezentovány jako vítězství. V Rusku existuje mnoho příkladů záměny reality a existence absurdity v paralelní realitě. Proto můžete sympozia na konferencích, mluvit o „velikosti“ Ruska někde v kavárnách ve Vídni nebo Berlíně, ale to nemá nic společného s moderním Ruskem. „Tajemná“ ruská „duše“ nyní útočí na Bachmut a Avdijivku a rozsévá smrt.
Jedná se o 150 milionů, které je Země nucena otáčet, pro které je lidstvo a normální hodnoty vzdálené a nepochopitelné. Zasaženi virem misantropie a imperialismu vidí hrozbu v postranním pohledu svého souseda, ale nepovažují za tragédii, když jejich voják zastřelí dítě. Rusové přinášejí tyto hodnoty světu a apelují na svou „velikost“. Puškin také upíral Polákům právo na sebeurčení. To je důležitý prvek pro pochopení jeho osobní „velikosti“, „pokrokového“ imperialismu a obecně ruského hybridního světa postaveného na lžích.
Nechávám tuto křižovatku za sebou
Vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem jsou složitou strukturou. Tato skutečnost a stav věcí je dán délkou státní hranice. Když v historické perspektivě, tak také tím, že jsme spolu žili v téže geografické, prostorové a kdysi politické rovině. Nyní je nemožné uvažovat o Rusku mimo válku, kterou přineslo. Před deseti lety se však účastníci mnoha procesů v Ukrajině řídili událostmi, které se odehrály v Moskvě.
I když nemáme žádné záruky, rád bych doufal, že v budoucnu se naše cesty s Ruskem zcela rozejdou. Příklad Gruzie, která neuspěla, ukazuje, že ne všechno je tak jednoduché. Tato země, která byla v roce 2008 napadena Ruskou federací, stále více sklouzává do temnoty „ruského světa“. Situační výhody vedou Gruzínce na cestu Arménie, Běloruska… Jsme vůči tomu imunní? Neexistují žádné záruky. Originální vývoj vyžaduje vůli, odvahu a vypočítavost, strategii. Často a sebeobětování. Můžeme si opakovat, že jsme připraveni. Nikdo však neví, jaké zkoušky nás čekají, jaké budou naše činy a myšlenky, kam se svět posune.
Nyní si o Rusku neděláme iluze, ale je nutné dosáhnout podobného porozumění na úrovni světového společenství, pracovat na této myšlence. Aby vyvrátili své mýty, které jsou neslučitelné se zdravou logikou, fikce o „velké“ kultuře, květnových „vítězstvích“ ve válce, která trvala až do září. Nejdůležitější je hájit pravdu o válečných zločinech Putinova režimu: usilovat o jejich vyšetření a potrestání odpovědných osob. Je zapotřebí systematické a organizované práce, aby byl svět informován o podstatě Ruska a jeho zločinů. To by měla být jedna ze záruk, která nám v budoucnu nedovolí jít gruzínskou, arménskou a běloruskou cestou. Místo toho vám pomohou konečně opustit křižovatku nejistoty a posunout se vpřed k sobě samému.
