Zprávy z posledních dnů optimistické náladě nepřispívají. Protiofenzíva, do níž se vkládalo tolik nadějí, se nakonec zastavila ve vesnici Robotyne. Vrchní velitel Valerij Zalužnyj v článku pro noviny The Economist popisuje situaci jako „slepou uličku“. Deník Čas Na obálce sice tiskne portrét Volodymyra Zelenského, ale úplně dole, zezadu, a článek o něm je solidní trenos. Ve Sněmovně reprezentantů amerického Kongresu byl zvolen trumpista, kongresmani odkládají vojenskou pomoc Ukrajině. Čerstvá sociologie ze Spojených států nás děsí vyhlídkou na vítězství Donalda Trumpa. V Evropě existuje nebezpečí, že parlamentní volby zvítězí proruské síly. Slovensko se stalo první vlaštovkou v tomto trendu…
A právě na tomto informačním pozadí se v západních médiích a na různých diskusních platformách diskutuje názor na účelnost (někdy i nezbytnost) jednání mezi Ruskem a Ukrajinou. Naše publikace již citovala moudrá slova německého politologa, specialisty na ruské záležitosti Andrease Umlanda týkající se případných ukrajinsko-ruských jednání, připomeňme si je ještě jednou, nebude to zbytečné:
„V případě hypotetických jednání by obě země musely nejen vzájemně diskutovat o řadě politických otázek, ale také vyřešit zásadní právní spor. A nejen to, Rusko už téměř deset let porušuje mezinárodní právo způsobem, který byl dříve nepředstavitelný. Anexe Moskvy také zásadně změnily ruské domácí právo. Například ukrajinská a ruská ústava jasně definují stejná území na východní a jižní Ukrajině, včetně Krymu. Vladimir Putin a Volodymyr Zelenskyj jsou jako prezidenti svých států svými obyvateli také považováni za „garanty“ svých ústav a jsou povinni je uplatňovat. I kdyby jeden nebo oba chtěli uzavřít nějaký územní kompromis, základní zákony jejich dvou států jim to výslovně zakazují. To znamená, že jedna nebo obě ústavy musí být změněny, než se mohou uskutečnit skutečné mírové rozhovory. To však bude vyžadovat výraznou většinu hlasů v příslušném parlamentu. To je přinejmenším obtížné v případě Putinova Ruska a nereálné v případě Ukrajiny.“
Jednání se tak a priori dostávají do právní slepé uličky. Územní otázka je navíc pro Rusko jedinečná v kontextu toho, že obyvatelé největší země světa jsou také nejlačnější po cizí půdě. A jsou dokonce připraveni se na tomto základě přít se samotným Putinem, pokud chce vrátit okupovaná území v zájmu podepsání mírové smlouvy. Svědčí o tom nejnovější ruská sociologie. Doporučuji každému, aby si přečetl výsledky průzkumu veřejného mínění, který na konci října provedlo údajně relativně nezávislé Levada Center. Tam můžeme najít téměř jasnou odpověď na epochální otázku „Chtějí Rusové válku?“ Mnozí ruští liberálové, kteří komentují tuto sociologii, tvrdí, že výsledky jsou důkazem jasné touhy Rusů po míru. Vážně? Podívejme se na čísla.
Zaprvé, ruské vojenské akce v Ukrajině podporuje jasná „ústavní většina“ Rusů – 76 %. No, někdo si může všimnout, že to jsou lidé, kteří byli pohnáni k zodpovědnosti pod silným politickým tlakem, že můžete jít do vězení za protiválečné výroky a tak dále. Možná ano, možná ne. Ale pojďme dál a podívejme se, co Rusové řekli na otázku: „Myslíte si, že bychom nyní měli pokračovat v nepřátelských akcích, nebo zahájit mírové rozhovory?“ 56 % volí možnosti mírových jednání. „Hurá! Ruští liberálové křičí: „Naši lidé jsou pro mír!“ To myslíte vážně? Více než třetina respondentů (37 %) je pro vedení války, nechce žádné vyjednávání. A co znamená vyjednávání? Kdo jim může dát svolení? Samozřejmě jen Putin. To znamená, že i když ruský vůdce zahájí jednání, nebo jim alespoň dá zelenou, 37 % Rusů bude stále proti míru, proti válce. A zde strach z režimu nemůže být omluvou. Naopak, těchto 37 % je tak „směšných“, že jsou připraveni jít i proti vládě, jen kdyby válka pokračovala.
Zastánci mírumilovnosti Rusů mohou odpovědět, že 37 % není tolik, drtivá většina je pro mír. S takovým tvrzením by se dalo souhlasit, nebýt dalšího zajímavého bodu průzkumu. Tento bod lze nazvat „yakbitologickým“. Otázka tedy zní: „Kdybyste měli možnost vrátit se v čase a zrušit nebo podpořit zahájení vojenské operace v Ukrajině, udělali byste to…“. A pravděpodobně drtivá většina řekla: „Ale já bych samozřejmě zrušil celé toto vojenské dobrodružství“? Ano, teď. Výsledek se ukázal být téměř vyrovnaný, ale stále s výhodou zastánců války. 43 % by „speciální vojenskou operaci“ rozhodně nebo spíše podpořilo, 41 % by její zahájení definitivně nebo spíše zrušilo. I hypoteticky je většina RusůVálka začala 24. února 2022.
Dostatek důkazů? Ale to není všechno. Nejzajímavější přišla upřesňující otázka ohledně možných rusko-ukrajinských jednání. Centrum Levada požádalo o odpověď na následující otázku: „Pokud by se prezident Putin tento týden rozhodl ukončit vojenský konflikt s Ukrajinou a vrátit anektovaná území Ukrajiny, podpořili byste nebo nepodpořili toto rozhodnutí?“ To znamená, že to není někdo jiný, ale Putin, kdo vrací Ukrajině právoplatná území, jak požaduje Valné shromáždění OSN a drtivá většina zemí světa. Nakonec, jak je stanoveno mezinárodními dohodami, včetně ukrajinsko-ruských smluv podepsaných dříve Kyjevem a Moskvou. A co vidíme: 57 % ruských občanů by se postavilo proti takovým krokům svého vůdce, pouze 34 % by je podpořilo. Téměř 60 % Rusů by tak nepodpořilo samotného Putina, pokud by se rozhodl vrátit nelegálně zabrané pozemky Ukrajině. A vy říkáte: Rusové se bojí Putina. Ukázalo se, že se mnohem více bojí ztráty území. Ukázalo se, že útočná válka Ruska proti Ukrajině není „Putinovou válkou“, ale válkou „lidovou“, „posvátnou“, „vlasteneckou“.
V této souvislosti je vhodné připomenout průzkum, který před rokem provedl nezávislý ruský informační portál Meduza mezi svými čtenáři. Čtenáři, kteří jsou většinou proti Putinově politice, nebo jsou alespoň skeptičtí vůči Kremlu. Publikace se ptala na postoj k rusko-ukrajinské válce. Odpovědi „liberální veřejnosti“ byly jednoduše ohromeny. Zde je několik typických odpovědí:
„Nepodporuji válku. Ale bohužel, nyní je moje vlast (Rusko) postavena před otázku existence. Nechci, aby se moje země rozpadla nebo zničila. Mám otázku na iniciátory speciální vojenské operace. Nejprve je však třeba vyřešit existenciální otázku.“
„Jen prohraná válka může být horší než válka. Byla to šílená chyba to začít, ale teď to musíme vyhrát, jinak nás čeká smutek poražených. Nepodporuji Putina, k čertu s ním.“
„Nepodporuji válku, ale nechci, aby Rusko prohrálo. V tomto případě to bude horší pro všechny a svět, na který jsme zvyklí, nyní jistě padne a přijde ještě větší temnota. Válka je špatná, ale prohra je nepřijatelná.“
„Válka končí, když jedna ze stran vyhraje. Porážka Ruska by znamenala národní ponížení, což nelze připustit. Takže musíme vyhrát, nemáme na výběr.“
Vyjasnili jsme si otázku touhy Rusů po míru a jdeme dál. Opakovaně jsem slyšel od některých západních expertů, kteří si byli vědomi složitosti řešení územní otázky, následující návrh: prozatím vyjmout tuto otázku z jednání. „Zajímavý“ návrh, jak říkají diplomaté. Dohodněte se, že dáte věci do pořádku v místnosti, kde je slon, ale zároveň se o něm nezmiňujte. Předstírat, že si poradí i se slonem.
O tom, že tento návrh je nejen nefunkční, ale i zcela absurdní, víme již ze zkušeností s první a druhou minskou dohodou, rozhovory v normandském formátu, schůzkami v Paříži atd. Západním mozkovým trustům mělo být již dlouho jasné, že Rusko využívá jakoukoli přestávku v nepřátelských akcích k přípravě na budoucí invazi. Využívá každý ukousnutý kus země jako budoucí odrazový můstek pro ofenzívu. Proto je nutné jednou provždy opustit smířlivé smýšlení vůči Rusku. A ve svém dalším textu napíšu, jak by měla protiputinovská koalice myslet a jednat, aby jednou provždy vyřešila problém ruské agrese, aby uhasila agresivní choutky Kremlu.
