Na nedávný trik Serhije Žadana a Chrystyny Solovijové jsem reagoval s pochopením a dokonce i pochopením. Umělci se také potřebují najíst a píseň, jejíž motiv si nelze vzpomenout ani z třetího dílu, zjevně netáhne za hit sezóny. Samozřejmě bylo trochu trapné, že se dva zkušení a zdaleka ne netalentovaní umělci uchýlili k pubertální nehoráznosti, ale co se tady dá dělat – kreativní hledání někdy vede na nečekaná místa. Stálo to za to? Nevím. Přinejmenším ani po očividně přehnané reakci církve a několika týdnech mediálního humbuku tento skandální klip nedosáhl na YouTube milionu zhlédnutí. Stává se.
Existuje mnoho dalších otázek pro ty, kteří se rozhodli obrátit situaci do bodu naprosté absurdity. Onehdy v kostele sv. Ondřeje jistá Alina Shubska políbila dívku a zveřejnila na Facebooku fotografii s popiskem „Protože Bůh je láska!“. S posledním tvrzením by se dalo polemizovat (no, v tom křesťanství není všechno tak jednoduché!), ale teologický spor s věštkyní o tarotových kartách je pochybný nápad, při vší úctě k pracovníkům v oblasti okultních a mystických služeb. V důsledku toho se paní Shubské dostalo trochu humbuku a předvídatelně to vyvolalo rozhořčení náboženské veřejnosti, která po Žadanovi a Solovji sotva vychladla.
Po paní Shubské se LGBT aktivisté rozhodli chytit humbuk. Šéf LGBTQ+ vojenské asociace Viktor Pylypenko proto vyzval „všechny homosexuální páry, aby přišly do kostela svatého Jana“. Andrew a polibek,“ zveřejnil na sociálních sítích video, na kterém se líbá se svým přítelem. Jaký to má všechno smysl? Podle pana Pylypenka „připomenout těm, kteří tam provádějí své rituály, že nemají moc odsuzovat a trestat z lásky“. Umělcům se dá hodně odpustit, protože od toho jsou umělci. Na druhou stranu očekáváte, že veřejní aktivisté budou o něco obezřetnější a budou mít jasnější představu o svých vlastních cílech. Stane se společnost tolerantnější, pokud bude její významná část záměrně vyprovokována k agresi? Je možné získat sebeúctu tím, že budeme pohrdat druhými? Tyto otázky zaznívají tak často, že se již změnily v rétorické…
Polemiku o LGBT aktivistech a jejich metodách si ale nechme na později. Prozatím položím otázku takto: dokážeme si podobné zprávy představit třeba v březnu 2022? Samozřejmě, že ne. Co se ale od té doby zásadně změnilo? Rusové tak byli vyhnáni z Kyjeva, vyhnáni z Charkova a nuceni uprchnout z Chersonu. Konec války je však v nedohlednu. Ano, slyšel jsem, že podle Andrije Jermaka jsme už uběhli 70 metrů ze sta. Ale přesto jsem četl poslední článek Valerije Zalužného na stránkách The Economist a obrázek je tam trochu jiný. Ať je to jak chce, stále máme před sebou spoustu výzev. Proto řeknu otřepanou frázi: nyní je sotva vhodná doba na to, abychom znovu rozdmýchávali „kulturní války“, „sexuální revoluci“ nebo „boj proti klerikalismu“. To mimochodem platí nejen pro levicově liberální aktivisty, ale i pro jejich sparing partnery – přinejmenším pro ty, kteří stále považují neomarxismus za větší hrozbu pro Ukrajinu než rasismus.
A kéž by to bylo o tomto tématu! Nedávno se televizní moderátorka Yanina Sokolova proslavila, když pozvala lvovského lingvistu, známého svými ultraradikálními výroky, do vysílání svého „Rendezvous“. Nápad paní Sokolové se vyplnil: dostala svůj kousek humbuku. A skutečnost, že její partner v rozhovoru očernil vojáky, kteří ne vždy mluví jazykem Tarase Ševčenka, je pouhá maličkost, budou trpět… Mezitím se v protějším rohu ringu tísní známé postavy, které se jen stěží udrží a zpívají starou píseň o „útlaku rusky mluvících“. No, je to prostě atmosféra útulných předválečných let! Mezitím skřeti šplhají a šplhají po Avdijivce…
Je pro mě těžké uvěřit, že všechny tyto prázdné konflikty a skandály jsou vytvářeny zahraničními tajnými službami. Samozřejmě, že je nebezpečné podceňovat nepřítele, ale neměli bychom přeceňovat lidskou schopnost odolávat pokušením. A největším pokušením v našem hyperinformačním světě je humbuk. Zde je další příklad, nyní opravdu děsivý. Pokud jste si všimli (a pravděpodobně ano), v říjnu se strhla lavina zpráv o sebevraždách mladistvých. Běžné publikace se samozřejmě zdržely šíření takových informací, aby nezpůsobily takzvaný „Wertherův efekt“, tedy vlnu napodobených sebevražd. V telegramových kanálech a na odpadkových skládkách však byla každá tragédie nasávána všemi svými detaily a soutěžila mezi sebou v efektivitě. Nedostatek erudice? Zakázky FSB/GRU? Ne, to jsou jen šakali, pro které je důležitá pouze statistika návštěvnosti a počet odběratelů…
No, buďme upřímní: signál, že nastal čas „bojů“ (jinak se to říct nedá, omlouvám se) vyslala politická třída. Jakmile začalo být jasné, že ke zhroucení naší státnosti nedojde, politika začala ožívat. Dlouhou dobu to bylo hašteření buldoků pod kobercem, prNyní je politický boj již veden otevřeně a nestoudně. No, když už politici „zahřívají“ své voliče, tak proč by se všichni ostatní nemohli vrátit ke svým obvyklým aktivitám, pokud to omezení stanného práva dovolí?.. To vše je samozřejmě velmi nebezpečný falešný začátek. A bohužel není jisté, že vše zůstane v mezích zdravého rozumu až do konce války.
A co se bude dít dál, až bude čas lízat si rány – na to se mi nechce ani myslet. Budou existovat stovky otázek, které budou vyžadovat pečlivé prostudování. Existují tisíce konfliktních situací, které je třeba rozplést s opatrností ženisty. A to vše bude muset udělat společnost, jejíž kolektivní psychika je válkou vyčerpaná. Abychom se vzpamatovali, budeme potřebovat architekty konsensu – specialisty na krizovou komunikaci, mistry dialogu a mediace, ne lovce humbuku, kteří cákají benzín všude, kde je jen malá jiskra. Ve skutečnosti ani nyní není naše společnost ve stavu agregace, abychom ji podrobili zbytečným silovým zkouškám. Ale když už ten proces začal, nedá se zastavit ani články, ani odvoláním – tím vším si prostě budete muset projít.
