Nedávné průzkumy veřejného mínění v USA ukazují alarmující trend: americká podpora Ukrajině neustále klesá. Na začátku října asi 52 % demokratů podporovalo dodávky zbraní na Ukrajinu (v květnu to bylo 61 %). Mezi republikány je jich výrazně méně – pouze 35 %. Znepokojivé je, že asi 34 procent demokratů v průzkumu souhlasilo s tvrzením, že „problémy Ukrajiny nejsou naší věcí a neměli bychom se do nich vměšovat“. Stejný názor sdílí až 56 % republikánů.
Podíl těch, kteří věří, že Ukrajina má pro Spojené státy „velký význam“, se snížil z 51 % v květnu 2022 na současných 39 %. Zároveň se snížil i počet těch, kteří se „velmi obávají“, že by konflikt v Ukrajině mohl přerůst ve větší: nyní je jich 26 % a před rokem to bylo 33 %.
Další anketa provedená na objednávku FOX News, ukazuje, že většina obyvatel USA (51 %) se nyní domnívá, že podpora Ukrajiny by měla být časově omezena. 45 % je však stále přesvědčeno, že Washington by měl Ukrajině pomáhat donekonečna. Je jasné, že změna nálady veřejnosti v Americe bude mít tak či onak negativní dopad na podporu Ukrajiny.
Otázka podpory Ukrajiny se již stala předmětem politického vyjednávání a důvodem k ostrým diskusím. Odvolání předsedy Sněmovny reprezentantů Kongresu, republikána Kevina McCarthyho, který obecně sympatizoval s „ukrajinskou otázkou“, vyvolalo vážnou krizi v americkém establishmentu. V zájmu objektivity stojí za zmínku, že v tom měla prsty i Demokratická strana. Koneckonců pro McCarthyho rezignaci hlasovalo jen osm republikánských kongresmanů. Zbytek hlasů poskytli zástupci demokratů. Samozřejmě, že trumpisté toho rychle využili. Na jejich návrh Republikánská strana nominovala kongresmana Jima Jordana na post předsedy Sněmovny reprezentantů. Je známý svým přehnaně skeptickým postojem k pokračování vojenské a finanční podpory Ukrajiny ve válce s Ruskem. Pokud je taková osoba ve vedení Sněmovny reprezentantů, můžeme očekávat vážné problémy.
Trumpisté v Kongresu jsou v menšině. Ale jejich hlasy jsou nejhlasitější. A manipulativní rétorika proti přidělování pomoci Ukrajině se stala jedním z pilířů politické kampaně řady uchazečů o nominaci za Republikánskou stranu v prezidentských volbách. A nese ovoce. V americké společnosti roste počet těch, kteří kategoricky nesouhlasí s přidělením nových miliard dolarů naší zemi. Na jedné straně si většina prominentních republikánských politiků dobře uvědomuje geopolitický význam konfrontace s Ruskem. Ale kvůli výrazným změnám ve veřejném mínění a Trumpovu magickému vlivu na voliče se často zdráhají to říct veřejně. Stojí však za to vinit ze všech potíží pouze populistické křídlo Republikánské strany?
Současná patová situace ve Spojených státech kolem pokračující podpory Ukrajiny je do značné míry důsledkem špatně zvolené strategie administrativy prezidenta Joea Bidena. Jeho podstata spočívá v tomto: pomoci Ukrajině, aby neprohrála, a zároveň zabránit rozhodující porážce Ruska. Tento pokus spojit nesourodé již nese své hořké ovoce. Abstraktní rétorika o potřebě podporovat Ukrajinu „tak dlouho, jak to bude potřeba“ odráží nerozhodnost a bázlivost oficiálního Washingtonu. K čemu přesně potřebujete? Na vleklou dlouhou opotřebovávací válku, ve které agresor ztratí spoustu zdrojů, ale nikdy nebude poražen? Je to však nejlepší a nejrychlejší cesta k míru a spravedlnosti? Velmi pochybné. Pokud takovou strategii vyznáváme, pak válka v Ukrajině může skutečně trvat roky. Protože právě teď nemáme dostatek zdrojů a dostatek silných zbraní, abychom agresora v krátkodobém horizontu porazili.
Ale čím déle bude válka trvat, tím těžší bude najít argumenty pro podporu Ukrajiny ve Spojených státech. To je to, na co hrají odpůrci pomoci. Spekulují o tom, že Ukrajině je údajně vydáván neomezený šek na neznámou dobu. Kromě toho se ve světě odehrávají další události, propukají nové konflikty, které odvádějí pozornost od Ukrajiny. Pokud se rusko-ukrajinská válka protáhne na dlouhou dobu, stane se pro většinu zemí světa trochu nepříjemným, ale obecně snesitelným každodenním životem.
Zdálo by se, že rychlý vítězný konec války ve prospěch Ukrajiny a strategická porážka Ruska by měly být hlavní zahraničněpolitickou prioritou administrativy Joea Bidena. Současný majitel Bílého domu by mohl plně využít porážky Ruska v Ukrajině. Prezentovat tuto událost jako jeden z hlavních úspěchů jeho administrativy na světové scéně během volební kampaně. Porážka jednoho z dlouholetých geopolitických rivalů Ameriky by více než kompenzovala neúspěšné stažení amerických jednotek z Afghánistánu v roce 2021. A sby to mělo znatelný dopad na další diktátory ve světě. To by vážně posílilo pozici Spojených států a západní aliance na planetě. Pak by náhle utichly všechny hlasy těch, kteří rádi staví mosty a hledají kompromisy s Putinem: svět nemá rád poražené agresory. Biden, který se obával možného kolapsu nebo kolapsu Ruska kvůli břemenu bolestivé porážky, si však vybral jinou, nerozhodnou cestu.
Není žádným tajemstvím, že odpůrci pokračující vojenské a finanční podpory Ukrajiny se odvolávají i na neúspěšné výsledky letošní protiofenzívy. A jak nezmínit neustálé zpoždění v dodávkách některých typů zbraní? Kdyby Bílý dům okamžitě jasně vsadil na vítězství Ukrajiny a méně se zajímal o osud Ruska, situace na frontě by nyní mohla být trochu jiná. Koneckonců, pak by nezbytná rozhodnutí o dodávkách výkonných zbraní na Ukrajinu byla učiněna nejméně před rokem. A ukrajinská ofenzíva by letos začala s podporou desítek moderních letadel, raket dlouhého doletu ATACMS řekl: a další nepříjemná překvapení pro ruské okupanty. Kdo ví, možná by nyní ozbrojené síly Ukrajiny již dosáhly břehů Azovského moře a odřízly pozemní cestu na Krym. Za takových podmínek by hlasy, že je neúčelné pokračovat v podpoře Ukrajiny, byly mnohem tišší. Biden a jeho příliš opatrní poradci však zvolili jinou možnost. O omylu této strategie se v loňském roce soukromě diskutovalo. Nyní musíme sklízet plody.
Po neúspěchu v roce 2022 Putin vsadil na vleklý vojenský konflikt. Kremelský diktátor spoléhá na únavu Západu a na to, že ruské zdroje budou stačit na to, aby neztratily a neztratily to, čeho se zmocnilo. Nedávné události ukazují, že jeho sny nejsou zcela neopodstatněné.
Zdálo by se, že změna strategie Moskvy z bleskové války na dlouhou opotřebovávací válku by měla změnit politiku Bílého domu. Bidenova administrativa však zatím projevuje nepružnost a pomalost. Paradoxem je, že pokud Ukrajina nedosáhne významného úspěchu při osvobozování okupovaných území, poslouží to jako další závažný argument pro odpůrce amerického prezidenta. Těchto úspěchů je však obtížné dosáhnout bez zásadní změny přístupu Joea Bidena k poskytování vojenských schopností ozbrojeným silám Ukrajiny a uvědomění si důležitosti vítězství Ukrajiny a porážky Ruska. Nějaká přechodná polovičatá varianta bez vítěze a poraženého zde nebude fungovat.
Svým konceptem strategické nerozhodnosti v Ukrajině se Spojené státy samy ženou do pasti. To, co Bidenova administrativa považuje za obezřetnou obezřetnou politiku v konfrontaci s Ruskem, by ve skutečnosti mohlo být jeho porážkou. A to jak v nadcházejících volbách, tak v oblasti geopolitiky.
