„Pokud chce politik určovat, k čemu by měly být ozbrojené síly použity, a pak říká, jak toho dosáhnout, pak začíná katastrofa, které dnes v Polsku čelíme. Příklad ruské invaze na Ukrajinu však ukazuje, že i civilista – herec-komik – se může ve vojenské situaci osvědčit, zatímco bývalý důstojník KGB může prokázat svou naprostou nekompetentnost a kriminální sklony,“ říká prezident nadace Stratpoints generál Myroslav Ružanskij v rozhovoru s Jaroslavem Kotsiszewským.
Který systém – demokracie nebo autoritářství – je lépe přizpůsoben vleklému ozbrojenému konfliktu?
– Jako vojenský důstojník mě asi lze považovat za člověka, který by chtěl mít absolutní moc, možnost rozhodovat sám, protože je to pohodlné a rychlé. Ale pokud si to někdo myslí, pak ho zklamu. Domnívám se, že systém, který je založen na kolektivním rozhodování, na transparentním a demokratickém způsobu dosahování optimálních řešení, je mnohem lepší.
Zastával jsem postupně vedoucí funkce ve službě a vždy jsem organizoval schůzky se svými podřízenými. Začal jsem tím, že od nich očekávám loajalitu. Viděla jsem, jak se jim rozšířily oči, když se dočetli, že přichází další chlápek, který nechce slyšet ani slůvko odmítnutí. Ale hned jsem je uklidnil tím, že jsem jim řekl, jak rozumím loajalitě. A loajalita podle mého názoru spočívá v tom, že před rozhodnutím je podřízený dokonce povinen upozornit na to, že se manažer mýlí. To, že myšlenky, které předkládá, jsou chybné, je nedokonalé. Jediným dalším krokem je, že když nařizuji, měl by vlastně každý vynaložit veškeré úsilí, aby zajistil, že konkrétní projekt, například operační plán, bude proveden.
Lídr, který se řídí demokratickým vzorcem, musí mít odvahu přijmout kritiku a pak ustoupit a umožnit jiná řešení navržená podřízenými. Podřízeným zase musí být poskytnuto prostředí, ve kterém se cítí bezpečně a nebojí se říci: „Pane generále, pane prezidente, pane premiére, toto je špatný směr. Existuje taková alternativa. Umožní nám to dosáhnout našeho cíle.“
Vzhledem k tomu, že neznám fungování světového vůdce, což lze říci o ukrajinském prezidentovi, předpokládám, že používá metodu naslouchání svým podřízeným. Všimněte si, že složení lidí kolem něj – ministr obrany, vrchní velitel armády, generální štáb – se nemění. To znamená, že tyto vztahy tam fungují a nejsou zatíženy žádným napětím. Šéf bezpečnosti byl skutečně propuštěn, ale i to se dělo transparentně. A jak se to děje na ruské straně? Prohlášení o dalším propouštění velitelů jen potvrzují, že každý, kdo s Putinem nesouhlasí, kdo smýšlí jinak než on, nemá právo na existenci.
Úspěšný je systém založený na kolektivním rozhodování, na spolupráci mezi šéfem a podřízenými. A tam, kde vládne autoritářský, jednomyslný pohled na realitu, je předzvěst katastrofy.
– Demokratický systém, o kterém hovoříte, zajišťuje civilní kontrolu nad armádou. Z pohledu příslušníků armády je to někdy těžko stravitelné, protože se považují, často právem, za odborníky. Na druhou stranu politici velmi často nemají žádné znalosti o armádě, o obraně. Jsou to však oni, kdo má pravomoc určovat směr vývoje armády. Jak toto napětí z vašeho pohledu zvládáte? Byl jste vysoce postaveným důstojníkem, ale přechod do civilního života jste udělal z vlastní vůle a nyní to sledujete z povzdálí.
– V kontrole, kterou jste zmínil a která je mimochodem stanovena ústavou, by nebyl žádný rozpor, pokud bychom se drželi základního, podle mého názoru, zásady: politici říkají „co“ a odpověď na otázku „jak“ by měli hledat odborníci, v tomto případě armáda. Neshody vznikají, když se jedna nebo druhá strana chce ujmout obou oblastí. Pokud chce politik určovat, k čemu by měly být ozbrojené síly použity, ale pak začne mluvit o tom, jak toho dosáhnout, pak začíná katastrofa a opravdu velký problém, kterému myslím, že dnes v Polsku čelíme.
Pokud se bavíme o tom, jaké by mělo být postavení ozbrojených sil, tak s vámi naprosto souhlasím, že by o něm měli rozhodovat politici. Jsou to oni, kdo určují, jaká by měla být obranná strategie naší země. Je na politicích, aby určili, jaké by mělo být poslání ozbrojených sil, a jsou to oni, kdo by měl říci, na co by tyto ozbrojené síly měly být připraveny. Ale v další fázi by měli dát prostor armádě, která jim řekne, jak toho dosáhnout. Měli bychom mít pilotovaná letadla, měli bychom mít bojové drony nebo jen tanky atd.?
Myslím si, že jsme tak trochu rukojmími určité historické zkušenosti. Velký muž, maršál Józef Piłsudski, bez ohledu na to, jak se na něj díváme, byl ve skutečnosti diktátor, který zahájil povstání. Ve vojenských akademiích na Západě se to takto vyučuje. Pamatujeme si samozřejmě stanné právo, zavedení vojenského režimu tehdejší vládou, vlastně Jaruzelskim. Novější historie je zastíněna slavnou večeří Drawa, kdy se armáda pokusila donutit tehdejšího ministra národní obrany (mimochodem admirála ve výslužbě Piotra Kolodziejczyka), aby ustoupil [подія відбулася 30 вересня 1994 року на військовому полігоні Дравсько, військових підтримав президент Лех Валенса і під його тиском, зокрема, прем’єр-міністр Вальдемар Павляк 12 листопада врешті-решт відправив міністра у відставку, – прим. ред.]. Dnes možná existuje určitá obava, že armáda v Polsku má takové sklony, že by chtěla provést nějaký převrat, že by ráda převzala kontrolu nad státními orgány.
To je nemožné. Náš současný systém, ať už dokonalý nebo ne, před tím chrání stát. Náčelník generálního štábu nemá pravomoc činit autonomní rozhodnutí a přidělovat nebo používat jednotky. To je jasně popsáno v našem Základním zákoně a musí být respektováno. Ale tento strach, o kterém mluvím, vede k tomu, že někteří politici, bohužel, nemají žádné zkušenosti s bezpečnostními otázkami. Jednou jsem se provokativně zeptal některých politiků, zda vědí, co je to plán obranné reakce nebo nevojenský program obranné připravenosti. Možná to bylo z mé strany neelegantní, ale ukázalo se, že tito pánové nevěděli, o čem mluvím. A to jsou dokumenty, za které jsou zodpovědní. Nejen pro národní bezpečnostní strategii nebo politicko-strategickou obrannou direktivu. A to je dimenze, kterou je třeba dát do pořádku. To znamená, abych řekl jednoznačně: pánové, ať si každý dělá to svoje. A pak jsem přesvědčen, že situace zaručí naši bezpečnost.
Řeknu to ještě jednou: ať politici řeknou „co“, ať armáda řekne „jak“.
Byli bychom velmi rádi, kdybychom měli profesionální politiky, samozřejmě nejen v oblasti obrany. Na druhou stranu lze armádě vyčítat i mnoho věcí. Vzpomínáme si na příběh důstojníka, který držel deštník nad náměstkem ministra. Je těžké zbavit se dojmu, že armáda občas opustila i svou poradní roli. Před několika měsíci, možná před dvanácti měsíci, když se mě ptali, co považuji za největší problém dnešních ozbrojených sil, odpověděl jsem, že nedobrovolné podřízení armády politikům. To je důvod, proč nejsem v armádě. Možná bych mohl být i nadále aktivním vojákem, možná bych mohl být i čtyřhvězdičkovým generálem, náčelníkem generálního štábu, možná bych mohl sloužit v mezinárodních strukturách, mohl bych hrát golf, který jsem ještě nepotkal, nějakou aktivitu o přestávkách, protože si myslím, že to je to, co ode mě tehdejší ministr pan Antoni Macierewicz očekával. Že budu jen souhlasit s tím, co kázal, co navrhoval.
Na druhé straně jsem cítil odpovědnost za bezpečnost země, a to říkám se vší jistotou. Byl jsem zodpovědný za přípravu armády na případnou válku. Cítil jsem zodpovědnost za své podřízené. Rozhodl jsem se odejít z armády, protože jsem nemohl podpořit rozhodnutí, která by snížila potenciál polských ozbrojených sil. Možná jsem trochu romantik, ale vzpomněl jsem si na úryvek z Trilogie Henryka Sienkiewicze, kdy pan Wołodyjowski nemohl dodržet svou přísahu, že bude držet Kamenec-Podilskyj, a tak šel do časopisu s prachem. Možná teď není čas na něco takového, ale můj manifest z prezidentské kanceláře, když jsem předával velení, byl jakýmsi sestupem do popelnice. Chtěl jsem ukázat, že to nejde.
– Mám otázku ohledně role bývalého vojenského personálu v civilní kontrole armády. V průběhu let jsem například sledoval, jak bývalí izraelští generálové, také armádní velitelé, vstupují do politiky. Obvykle velmi neúspěšně, protože se ukázalo, že pravidla hry v politickém světě jsou úplně jiná než v armádě. Bývalý voják má plné aktivní i pasivní volební právo a veřejná práva, může tak učinit. Na druhou stranu stále vyvstává otázka, zda to není určité podkopání civilní kontroly nad armádou, když se rozloučí s vojenskou uniformou a legálně vstoupí do politiky?
– Není člověk, který si na úkor státu doplnil vzdělání na domácích i zahraničních univerzitách, vystudoval elitní vysoké školy, jako je Univerzita národní obrany ve Washingtonu (kterou absolvují nejen vojáci, ale i politici), který několik desetiletí řídil vojenské jednotky a byl zodpovědný za státní majetek v miliardách zlotých, osobou, které nelze svěřit bezpečnostní otázky? Ve stejné době se 28letý mladý muž, který sotva dokončil vysokou školu, stal náměstkem ministra financí. Další stejně starý se stává náměstkem ministra digitalizace a může se podílet na tvorbě bezpečnostního systému naší země.
Citovali jste Jako příklad je to Izrael, ale jel bych do zámoří a podíval se, jak se to děje ve Spojených státech, které často považujeme za vzor. Ministrem obrany je Lloyd Austin, čtyřhvězdičkový generál. Jeden z nejlepších bývalých ministrů zahraničí, Colin Powell, je voják. A nezapomínejme, že prezidentem byl slavný Ike nebo generál Dwight Eisenhower. Samozřejmě, někdo řekne, že existuje jiná kultura, jiná výchova, tradice, výcvik atd. Mnoho polských vojáků však vystudovalo civilní univerzity s marketingovým, obchodním nebo ekonomickým profilem. Když se na to podíváme takhle, co do nás stát investoval, protože teď budu mluvit i v množném čísle, obrovské množství peněz, které nás připravují na to, abychom byli kompetentní v řízení té části státu, která nám byla svěřena, což jsou ozbrojené síly, tak by se tento potenciál nemohl využít v oblasti řízení bezpečnosti?
Bohužel nemáme takové zkušenosti, aby bezpečnostní politici chtěli absolvovat alespoň vyšší obranné kurzy, které jsou v kompetenci předsedy vlády a konají se v Rembertówě na vojenské akademii. A bylo by ideální, kdyby politici, kteří přemýšlejí o tom, že převezmou odpovědnost za zemi, posílali své zástupce studovat do zahraničí. Například do Londýna, Hamburku nebo Washingtonu. My takovou praxi nemáme.
Na druhou stranu, pokud jste bývalý voják, jako v mém případě, když veřejně vyjádříte svůj postoj k nějakému problému, okamžitě uslyšíte: „Nepleťte se do politiky.“ Mám tedy skutečně všechna práva, která mi dává ústava? Její článek 32 stanoví, že nikdo a za žádných okolností nemůže být diskriminován v politickém, společenském nebo hospodářském životě. Proto bych chtěl požádat, aby mi tato práva nebyla odňata. A považuji se za člověka, který má právo mluvit o naší bezpečnosti. Mnoho skutečně kompetentních kolegů, kteří se vydali podobnou cestou jako já, by bylo pro naši zemi užitečných a mohlo by mít významný vliv na to, zda jsme v bezpečí nebo ne.
Ve skutečnosti se vracíme k otázce kvality politické třídy. O vzdělávání politiků. Protože příklad ruské invaze na Ukrajinu ukazuje, že i civilista – herec-komik – se může ve vojenské situaci osvědčit, zatímco bývalý důstojník KGB může ukázat svou naprostou nekompetentnost a kriminální sklony. Troufám si tvrdit, že záleží na nás, občanech, jak kompetentní budou naši politici. A komu svěříme klíčové pozice.
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Předchozí články projektu: Ukrajina – EU: Ostrý konec jednání, Ukrajina – únik před volbou, Východní partnerství po arabských revolucích, V pokřiveném zrcadle, Opovrhovaný Lukašenkem jde do války s Putinem, Mezi Moskvou a Kyjevem, Klobása je klobása Můj Lvov, Putin na galejích, Poloostrov strachu, Ukrajina vynalezená na východě, Nový starý objev, A mělo to být tak krásné, Novoroční dárek pro Rusko, Kdybychom se měli bavit o historii, slepá ulička v Minsku
Původní název článku: Niech politycy mówią „co“, a wojskowi „jak“
