Domů se vracejí první veteráni totální rusko-ukrajinské války. Příbuzným, městům a vesnicím, úřadům i výrobě. Zamyslíme se nad tím a začneme mluvit nejen o jejich fyzické a psychické rehabilitaci, o našem soužití, ale také o naší spolupráci – v malých firmách i ve velkých firmách. To je i nadále ovlivňováno válkou.
Mluvil s námi s veterány a vojenským personálem s různými zkušenostmi, příběhy a charaktery a vyprávěl nám, jaké problémy vznikají po návratu z fronty a jak je můžeme my, společnost, pomoci zvládnout.
„Armáda není sanatorium“
„Po válce máte pocit, že už nemůžete nic dělat. Jen bojovat. A pak máte pocit, že to taky nezvládnete,“ říká Ivan Durský, IT specialista ve společnosti SoftServe. Ivan strávil na frontě šest měsíců, z toho čtyři měsíce byly na „nule“. Byl starším střelcem a pak kulometčíkem. Po úrazu oka byl ze zdravotních důvodů propuštěn z armády a vrátil se domů.
Kromě toho, že se na frontě ztrácejí dovednosti z předchozí civilní práce, služba v ozbrojených silách také ubírá zdraví, což ovlivňuje výkon, říká Ivan Durský.
„Člověk potřebuje přinejmenším zubaře a rodinného lékaře. Musíte si udělat testy a zkontrolovat svůj zdravotní stav, protože ten se ve válce nepřidává. Zdálo by se, že je to jen relax. Nechte zaměstnavatele, aby vám poskytl placenou dovolenou – týden nebo dva. Aby člověk jen spal a zůstal se svou rodinou,“ řekl.
Někdy jsou zdravotní problémy mnohem složitější a není za ně zodpovědný jen veterán. Arťom (jméno bylo z bezpečnostních důvodů změněno) je vojákem jedné z výsadkových útočných brigád, dobrovolníkem od roku 2014 a psychologem v civilním životě. Říká, že zdravotní problémy v armádě vznikají nejen kvůli specifikům práce, ale také kvůli tomu, jak systém funguje.
Za prvé, do ozbrojených sil Ukrajiny je mobilizováno příliš mnoho lidí, kteří tam ze zdravotních důvodů nejsou schopni vykonávat potřebnou práci – mohou to být problémy se zrakem, s páteří a může dojít k alkoholismu. Nejen, že to nepomáhá, ale může to také ohrozit životy ostatních.
„Vojenští zdravotníci by měli poskytovat pomoc zdravým vojákům a nezabývat se pacienty naverbovanými TCC. Problém je v CCC. Armáda není sanatorium. Měl by tam být zdravý chlap, ne jednoruký a slepý,“ říká Arťom.
Ještě větší problémy začínají, když je voják zraněn a potřebuje rehabilitaci, říká Arťom, který se už více než rok snaží získat potvrzení o okolnostech zranění – měl zmrzačené obě nohy.
„Pokud velitel podal hlášení, že jste byli zraněni, můžete být ošetřeni. Pokud jste ji neodeslali – a mnozí se o to pokoušejí – nechte se léčit na vlastní náklady. Zranění, které jste utrpěli na přední straně, musí být prokázáno – každý článek zapojený do procesu se snaží rozřezat vaše dokumenty. Takových případů je mnoho,“ říká Artem.
Pokud jde o rehabilitaci armády, největším problémem je podle něj nedostatek vhodné legislativy a plánu obnovy krok za krokem. V současné době dostávají vojáci 30denní rehabilitační volno, do nemocnic by je měli posílat hlavní lékaři, z nichž někteří to opět z různých důvodů nedělají, říká Artem. Kromě toho existují případy, kdy doklady vojáka neobsahují pohmožděniny utrpěné na frontě, často ne neobvyklé, ztrátu prstů na rukou nebo nohou atd.
„Pokud je člověk hospitalizován, zaplatí to stát. Pokud ne, dělejte si, co chcete. Od roku 2018 do února 2022 jsem se zabýval rehabilitací svých kamarádů, dokud jsem znovu nevstoupil do ozbrojených sil. A mám stovky příkladů, jak vojenský aparát na všechno rezignuje a jen díky svým kamarádům se dobrovolníkům podaří člověka doslova dotlačit k rehabilitaci. Vojenské jednotky nejednají se svými zaměstnanci, vše je založeno na bratrství,“ říká Arťom.
Dalším problémem je, že vojáci se zraněními nebo v těžkém psychickém stavu jsou často posíláni do kasáren v jednotkách, kde jsou s mobilizovanými, místo do nemocnic. To je demotivující a má to špatný vliv na morálku.
Absence jasného rehabilitačního programu vede k tomu, že opuštění vojáci nemají vůbec žádnou dobu na zotavení. Zvláště pokud mluvíme o člověku ze vzdálené vesnice, kde není odborná lékařská péče, ale místo toho je tam žena v domácnosti.
„Muž je od roku 2014 řadový výsadkář, je zmrzačený, neprošel rehabilitací, dostal tři měsíce dovolené. Obnovte se, jak chcete. Co tato osoba dělá? Přesně tak, jde na vesnici, protože chce být s dětmi, protože má ženu v domácnosti, protože potřebuje peníze – člověk přemýšlí o tom, jak řešit problémy, ne o rehabilitaci. Obecně platí, že neexistuje žádný zákon, žádný plán. Jak se zotavit z otřesu mozku, jaká by měla být rehabilitace po zajetí – to není nikde vysvětleno,“ stojí v prohlášení.Artem vysvětluje.
Smutná psychologická pomoc
Vojáci z fronty, kteří potřebují psychologickou rehabilitaci, jsou podle Arťoma často vraceni do jednotek, kde nejsou ani psychologové, ani psychiatři, kteří by jim měli poskytnout pomoc a poslat je na rehabilitaci.
„50 % veteránů v nemocnici má sebevražedné sklony. A někteří se pokusili spáchat sebevraždu více než jednou. Potřebují pomoc, ale chybí specialisté a specializované léky. Psycholog nemusí pacientovi kupovat prášky na spaní za vlastní peníze, ale stává se to,“ říká Artem.
V týlu je také nedostatek specialistů, kteří mohou poskytnout pomoc armádě po propuštění z ozbrojených sil. „Kluci se na mě obracejí každý den, komunikuji s nimi, když jsem tady. Lidé jsou často pevně pájeni. A psycholog, který neví, co je to válka, jim nemůže pomoci,“ říká Artem.
Vlad, softwarový architekt ve společnosti SoftServe, který strávil 9 měsíců na frontě, souhlasí s Artemovým názorem na psychology s vojenskými zkušenostmi. Říká, že společnost provedla řadu psychologických školení pro bývalé vojáky, ale sám pozvaný specialista neměl žádné vojenské zkušenosti. „Bylo to tak-tak,“ říká Vlad. Můžete si přečíst spoustu odborných knih, ale pokud člověk tyto emoce sám nezažil, nebude schopen pochopit, co cítí někdo, kdo se vrátil z fronty.
Po návratu z fronty je nutné alespoň jednou navštívit psychologa nebo psychoterapeuta, domnívá se Ivan Durský. „Alespoň slyšet, že je s tebou všechno v pořádku,“ říká. Ivan sám našel psychologa, který měl s válkou něco společného. Říká, že pro něj bylo snazší přizpůsobit se civilnímu životu a práci.
„Je to individuální. Jsou lidé, kteří se vrátili a zdálo se, že nikam nejdou, jen unavení a zdraví. A jsou lidé, se kterými je potřeba pracovat, aby pochopili sami sebe a určili, co od života chtějí,“ říká Ivan Durský.
Dodává, že některé psychologické dovednosti jsou potřeba i v prostředí, do kterého se voják vrací. Alespoň proto, abychom nekladli spouštěcí otázky.
„Člověk se vrátí z místa, kde pracoval výhradně na adrenalinu, kde byl mozek a tělo nabroušeny pro přežití, aby kvůli vám nezemřeli vaši kamarádi a aby byl rozkaz splněn. V civilním prostředí taková potřeba obecně není, ale mozek je stále uzpůsoben k přežití,“ vysvětluje.
Zde je seznam otázek a témat, kterých Ivan Ďurský radí v rozhovoru s armádou nedotýkat:
- Zabíjel jsi? Kolik Moskvanů tam dal? Viděli jste ty useknuté končetiny? „Je to tabu. Pokud vám to někdo nechce říct, nikdy se neptejte.“
- Povězte nám něco o válce. „Neexistují slova, kterými by se dalo mluvit o válce. Můžu vám to říct do všech podrobností, ale pořád to neříká, co je skutečné.“
- Potřebujete psychologa? „Obecně je to normální otázka, ale měla by být položena buď soudruhem, nebo velmi blízkou osobou. Zaměstnanci ne. Je to osobní záležitost.“
- Jak uniknout mobilizaci? „To je nesmysl. To uráží armádu.“
Podívejte se na kořen
Všichni tři veteráni se shodují na tom, že mnoho problémů armády na frontě i v týlu lze vyřešit reformou systému územních náborových a sociálních podpůrných středisek a vojenských lékařských komisí. To je základní kámen. Stejně jako jasná pravidla pro rotaci armády.
„Stačí ho zbourat a postavit nový systém. Opustíme TCC, aby lidé mohli dostávat potvrzení bojovníků, aby ranění nebo rodiny mrtvých mohli dostávat platby. Všichni. A pro mobilizaci vytvoříme samostatná náborová centra, jako je tomu například ve Spojených státech. Ve Lvově je příkladem náborové středisko třetí útočné brigády,“ říká Vlad.
V náborovém centru můžete komunikovat s armádou, zjistit, jaká volná místa jsou k dispozici, zda jsou vhodná pro konkrétního člověka, který má touhu sloužit, a všechny procesy jsou na rozdíl od současné praxe transparentní. „Nemělo by to být tak, jak to je teď: dostanete se do armády a pak je to naprostá náhoda,“ domnívá se Vlad.
Arťom dodává, že TCC by měla zaměstnávat lidi, kteří ze zdravotních důvodů nemohou plnit bojové mise na frontě. Zdraví by měli být ve válce a nemocní by měli být vzadu, dělat papírování a organizační práci.
Reformovat je třeba i systém vojenských lékařských komisí. Vojenské lékařské komise by podle Vlada měly pracovat nezávisle, třeba na soukromých klinikách, kde je možné člověka opravdu dobře vyšetřit.
„A pokud má člověk například špatná záda nebo špatný zrak, tak by měl sloužit na velitelství nebo na příslušném útvaru a neuzavírat si zdraví neprůstřelnou vestou o váze 20 kg,“ dodává.
Největší bolestí téměř každého vojáka a jeho rodin je nejistota ohledně délky služby v armádě.
„Prezident Říká, že budeme bojovat dlouho. Dobře. Pak je potřeba říct lidem, že jsou rok v armádě, pak je rotace. Musí dojít k vlnám mobilizace, aby lidé nesloužily donekonečna. Mým bratrům ve zbrani, kteří jsou se mnou od počátku, je řečeno, že budou sloužit až do vítězství. A neví se, kdy přijde – za rok nebo za pět. Nemusí to tak být,“ říká Artem.
Demotivuje také ty, kteří ještě nesloužili, protože lidé nechtějí sloužit na dobu neurčitou bez práva vybrat si místo služby podle svých dovedností a schopností.
„Bude velmi obtížné rehabilitovat a adaptovat lidi, kteří sloužili v armádě pět let. Čím více člověk slouží v armádě a odpoutává se od své profese, tím obtížnější pro něj bude návrat. Proto je nutné systém CCC zcela odinstalovat a vytvořit nový. A také, pokud musíme dlouho bojovat, musí fungovat protikorupční orgány,“ uzavírá Artem.
Ivan Durskij spolu se svými spolubojovníky v současné době pracuje na vytvoření centra v Ivano-Frankivsku pro veterány, vojenský personál, jejich rodiny a rodiny padlých a také pro dobrovolníky. V tomto prostoru by měli být právníci, kteří budou pomáhat s právními otázkami a konflikty, které vznikají ve vztazích se státním aparátem, rehabilitační terapeuti a psychologové, kteří pomohou s návratem do civilního života. Bude to také místo vzájemné komunikace a podpory.
„Chtěl bych, aby každé město mělo několik takových prostor. Chrání nás tam a my jim musíme po návratu pomoct, to je naše povinnost,“ říká Ivan Durskyj.
Strategické plánování
Portál Work.ua provedl průzkum mezi zaměstnavateli, zda jsou připraveni na návrat armády do práce. Studie se zaměřila na potřeby veteránů a překážky v zaměstnání. Výsledky byly prezentovány v srpnu na fóru „Independent“ časopisu Forbes.
Pouze čtvrtina dotázaných zaměstnavatelů uvedla, že od jejich mobilizace připravuje program pro adaptaci budoucích veteránů na návrat na pracoviště. Dalších 34 % se do takového programu pustí po návratu zaměstnanců. Důvodem je nedostatek zkušeností a potřebných znalostí a také finanční náklady, které ne každý podnik může podstoupit. Proto zaměstnavatelé potřebují pomoc státu a společnosti. Adaptační programy pro armádu zatím využívají hlavně velké firmy a IT firmy.
Ano, společnost SoftServe měla již v roce 2021 předběžný plán pro případ totální ruské invaze na Ukrajinu.
„Společnost řekla: pomůžeme těm, kteří potřebují přemístění, těm, kteří chtějí bránit zemi v řadách ozbrojených sil Ukrajiny, budou vyplácet platy v plné výši po dobu jednoho roku. Společnost také slíbila, že si místo ponechá až do návratu osoby z fronty. Splnila to, co slíbila,“ říká Ivan.
Po návratu z fronty mu firma poskytla placené volno a souhlasila s návratem na projekt, kde předtím pracoval. Kolegové pomáhali obnovovat dovednosti potřebné pro práci a doprovázeli je v procesu. Tento lidský přístup přesvědčil Ivana, aby raději zůstal ve firmě a nehledal si jinou práci.
„Není to vždy jen o penězích. V první řadě je to o přístupu. Tady se ukázalo, že moje budoucnost je v této firmě,“ říká.
Ivanův kolega ze SoftServe, Vlad, říká, že v oddělení, kde pracoval, než po návratu odešel na frontu, bylo málo práce. A tak mu bylo nabídnuto, aby se přestěhoval do jiné. Kolegové se postavili za mě a pomohli. O tři měsíce později si Vlad uvědomil, že se stále chce vrátit k přilákání zákazníků do společnosti. Bezbolestně byl propuštěn na jiné oddělení, kde jeho kolegové našli správné místo.
„Pokud mluvíme o návratu programátorů, potřebují pomoc, aby znovu získali své dovednosti. Potřebujete člověka, který programátora po armádě provede novým vývojem – přeci jen obor je dynamický, všechno se neustále mění,“ říká Vlad ze svých zkušeností.
Zaměstnavatelé, kteří nemají vlastní zdroje na rozvoj programů na podporu a adaptaci veteránů, se mohou při práci se svými zaměstnanci spolehnout na zkušenosti velkých společností s přihlédnutím ke specifikům jejich práce. Koneckonců, dříve nebo později budou veteráni v každé práci.
Jak stát pomáhá veteránům s prací
V balíčku příležitostí pro veterány ze strany státu jsou tři oblasti – finanční podpora pro zahájení nebo rozvoj podnikání, školení a změna profese a zajištění dostupnosti na pracovišti.
Veteráni mohou získat finanční podporu pro své podnikání v rámci státního programu „Vlastní podnikání“ nebo účastí v některém z Soutěžní programy Nadace ukrajinských veteránů. Vládní programy Nabídněte podporu ve výši 250 tisíc nebo více. Až 1 milion hřiven – v závislosti na počtu vytvořených pracovních míst (zejména pro ostatní veterány) a podnikatelských zkušenostech.
AtdArbetsförmedlingen nabízí rekvalifikaci v 11 středisek odborného vzdělávání v 95 pracovních specializacích. Kromě toho centra zaměstnanosti nabízejí 300 vzdělávacích programů pro pokročilé školení. Stát také poskytuje Podklady v hodnotě 27 tisíc UAH pro vzdělávání v oblasti IT, stavebnictví, dopravy, vzdělávání, medicíny atd. (celkem 123 profesí). Veteráni, stejně jako jejich děti, mají právo na bezplatné vzdělání ve státních vysokých školách a právo na sociální stipendium v případě absence akademického.
Na druhou stranu zaměstnavatelé mohou získat Náhrada na zajištění pracoviště pro osobu se zdravotním postižením – až 100,5 tisíce hřiven; UAH pro zaměstnance s první skupinou zdravotního postižení a až 67 tisíc UAH. UAH s druhou skupinou.
„Stát se sám neopraví“
Arťom ostře kritizuje nejen TCC a MPC, ale také ministerstvo pro záležitosti veteránů. Podle něj při vývoji institutu asistenta veterána úředníci odmítli většinu návrhů samotné armády. Kromě toho si stěžuje na snížení financování programů pro veterány.
Problém je podle Arťoma v tom, že společnost tiše souhlasí s takovým postojem státu k veteránům i k sobě samému, místo aby převzala odpovědnost za řešení problémů v týlu.
„Stát se sám od sebe nenapraví. Veteráni neobnoví pořádek. Na frontě převzali odpovědnost. Společnost musí převzít zodpovědnost za veterána, za týl. Musíme se postavit za svá práva. A také – vzdělávat děti a mládež. Školáci by měli být převáženi do nemocnic do armády, mladí lidé by měli být zapojeni do rehabilitace – to pomůže veteránům vydržet,“ říká Artem.
Navzdory všem problémům a bolesti Artem prosí, aby neupadal do deprese, protože zoufalství zabíjí a víra a nápady pomáhají přežít.
„Musíme se v klidu podívat na to, co se děje. Starý svět umírá. Je to zrození něčeho nového a my stojíme v popředí nových hodnot. Vybíráme si svou vlastní stranu mince. Musíme převzít odpovědnost a udělat vše, co je v našich silách,“ říká Artem.
