Přesně před třiceti lety se v Rusku odehrály události, které by dříve či později vedly k současné situaci: autoritářský režim, který stále více získává známky totalitarismu, maximální agresivita vůči sousedním zemím, tvrdá propaganda namířená proti Západu, především Spojeným státům, brutální pronásledování nejen opozice, ale obecně všech organizací nezávislých na Kremlu a tak dále.
V říjnu 1993, který by byl později nazýván „černým“ v Rusku („Černý říjen“), si občané Ukrajiny, dokonce i ti, kteří byli docela skeptičtí ohledně nezávislosti, poprvé uvědomili výhody oddělení od Moskvy. Právě tam mají ozbrojené nepokoje na pokraji občanské války, tanky v ulicích střílejí na parlament, stovky zabitých, likvidaci plnohodnotného parlamentarismu, hlubokou politickou krizi. Ve skutečnosti jsme měli jen jeden problém – cválající inflaci, takže ve srovnání s Rusy jsme se před třemi desetiletími cítili téměř v ráji.
Od 3. října 1993 tak politická konfrontace v Rusku vycházela ze zasedacích sálů a postranních čar v ulicích Moskvy. Protesty příznivců parlamentu (v té době to byl ještě Nejvyšší sovět Ruska) rychle eskalovaly do ozbrojených střetů, nejprve s policisty (pak s policií). Později se ke konfrontaci připojila armáda.
U příležitosti výročí byl na obrazovkách ruských kin vydán celovečerní film pod krátkým názvem „1993“ režiséra Alexandra Veledinského. Film byl natočen podle stejnojmenného románu Sergeje Shargunova. Je zřejmé, že autoři knihy i filmu se snažili vyzvat Victora Huga, jeho nesmrtelný román „Rok 93“. Koneckonců, stejně jako v knize velkého francouzského spisovatele, jsou historické události prezentovány prizmatem složitých vztahů v jedné rodině. Ruské „pokračování“ se však slavnému románu o době Velké francouzské revoluce ani nepřibližuje, a to ani z hlediska umělecké síly, ani z hlediska realismu reflexe historických událostí. Nuže, jaká historická pravda může být reprezentována v moderní ruské kinematografii, sevřené v propagandistickém sevření Kremlu.
Ve filmu je spousta patosu a laciné symboliky. Ale co je vlastně ponaučením z filmu (románu)? Kdo je dobrý, kdo je špatný, kdo má pravdu, kdo se mýlí? Peklo ví. Co bylo pro autory hlavní? Ukázat, jak hrozná byla éra, které dominovali liberálové a demokraté. K čemu Jelcin přivedl zemi. Vzbouřenci proti tehdejšímu ruskému prezidentovi měli být možná pozitivními postavami. Ale nemůžete. Rebelové by měli být vždy negativní, protože jinak by to Kreml nemusel pochopit. Posílení prezidentovy moci v důsledku revolty by však mělo vypadat jako zcela pozitivní jev. Takže zde buďte moudří. Stručně řečeno, každý, kdo se snaží pochopit ruskou politickou realitu té doby při čtení románu nebo sledování filmu, bude ještě více zmaten.
Ale co se tehdy v Moskvě skutečně dělo? Proč se lidé, kteří v srpnu 1991 stáli společně na stejné straně barikády před „Bílým domem“, stali o dva roky později smrtelnými (doslova) nepřáteli?
Konfrontace mezi bývalými spojenci začala 21. září 1993, kdy Boris Jelcin podepsal dekret č. 1400 „O postupné ústavní reformě“. No, nezačalo to – zhoršilo se to, začalo to mnohem dříve, nejméně rok a půl před popsanými událostmi, kdy se první ruský prezident unavil hrát si na „křišťálového demokrata“ a začal drtit více a více moci a s ní i peníze pro „rodinu“. Ruský vůdce se rozhodl zcela zničit současnou zákonodárnou moc a vybudovat novou, která by nezasahovala do jeho vlády (drancování země).
Tímto dekretem vstoupil Jelcin do právního konfliktu, protože právní rámec platný v té době (včetně ústavy Ruské federace) mu neumožnil provést takové zásadní změny. A ještě více neměl právo rozpustit Nejvyšší radu.
Ale ruský parlament měl v té době mnohem více pravomocí než současná Státní duma. Proto se Nejvyšší sovět Ruské federace rozhodl, že stojí za to využít svou moc a přeměnit zemi z prezidentsko-parlamentní na parlamentně-prezidentskou. V důsledku toho začala soutěž o návrh nové ústavy Ruské federace.
Olej do ohně přilila tehdejší společenská situace. Smělé ekonomické reformy premiéra Jegora Gajdara byly, jak se dalo v módě říkat, šokovou terapií. Vedly k prudkému poklesu životní úrovně Rusů. Ačkoli tento pád byl dočasný, na podzim roku 1993 na sebe vzal nejbolestivější podobu. A opoziční poslanci to při konfrontaci s prezidentem nepřijali za své.
Jelcinovi nejbližší spolupracovníci, předseda Nejvyšší rady Ruslan Chasbulatov a viceprezident Alexandr Ruckoj, se stali vůdci opozice. Je zajímavé, že opozice začala používat národně-vlasteneckou a revanšistickou rétoriku a kritizovala Jelcina za „přehnané podlézání“ požadavků Západu na reformy. Proto není divu, že západní svět, stejně jako bývalé sovětské republiky, včetně Ukrajiny, podporovaly ruského prezidenta. I když je jasné, že je velmi obtížné nazvat Jelcina pozitivním hrdinou.
Ruský prezident nařídil všem službám pod svou kontrolou, aby postupně blokovaly práci parlamentu. „Bílý dům“ byl odříznut od telefonů, vody a dodávek potravin. Následně byla budova odpojena od napětí, takže poslanci museli pořádat schůze při svíčkách.
Poslanci začali vyzývat své příznivce, aby se shromáždili pod budovou. Všichni očekávali útok na „Bílý dům“. A z dobrého důvodu. Současně se v parlamentu začaly hromadit zbraně od loajálních vojenských vůdců. Rucký začal vytvářet ozbrojené oddíly „obránců ruského parlamentarismu“. A k prvním spontánním střetům se střelbou a lidskými oběťmi došlo na konci září.
1. října vydal Jelcin rozkaz k těsnému obklíčení „Bílého domu“. A rychlá eskalace začala 3. října, kdy se tisíce příznivců opozice poprvé shromáždily na protiprezidentském shromáždění poblíž Leninova pomníku na Říjnovém náměstí. Zahřáti agresivními projevy prolomili policejní kordony a pochodovali k parlamentu. Z balkonu Bílého domu byli demonstranti přivítáni opozičními vůdci a vyzváni k rozhodným krokům.
„Mladíci, bojechopní muži! To je místo, kde se seřadíte na levé straně! Musíme vytvořit oddíly a dnes musíme zaútočit na kancelář starosty a Ostankino,“ řekl Rutskoi, který, jak víte, byl v hodnosti generálmajora.
„Vyzývám naše statečné vojáky, aby sem přivedli vojáky a tanky a zaútočili na Kreml s uzurpátorem, bývalým zločincem Jelcinem. Jelcin by měl být dnes uvězněn v Matrosské Tišině, celá jeho zkorumpovaná klika by měla být uvězněna,“ křičel Chasbulatov.
Všechny tyto směšné výzvy se nakonec změnily v krvavé popravy. Je zajímavé, že povstalci používali ve svých akcích sovětské symboly. Zejména když demonstranti zaútočili na moskevskou radnici, vztyčili nad ní červenou vlajku. Povstalcům se nikdy nepodařilo dobýt Ostankino.
Ozbrojené útoky demonstrantů s četnými oběťmi daly Jelcinovi morální a zákonné právo tvrdě nasadit vojáky. Prezident byl posílen skutečností, že desítky tisíc jeho příznivců se shromáždily na ulici Tverskaja ve stejnou dobu. Slavní herci, spisovatelé, hudebníci a vědci se objevili v televizi jeden po druhém a vyjádřili podporu prezidentovi.
Od rána 4. října již stála obrněná vozidla poblíž ruského parlamentu. Celý svět viděl ten nezapomenutelný obrázek tanků metodicky střílejících na Bílý dům a pokrývajících jeho zdi černým popelem.
Pokusy generálmajora Ruckého křičet na armádu, získat ji na svou stranu nebo alespoň zachovat neutralitu byly neúspěšné. Ostřelování pokračovalo až do pěti hodin večer. Pak do budovy vstoupily speciální jednotky a zadržely všechny přeživší. Ruckého a Chasbulatova osobně vyzvedl šéf Jelcinovy bezpečnosti Alexandr Koržakov. Byli posláni do vazební věznice Lefortovo.
Podle oficiálního vyšetřování bylo ve dnech 3. až 4. října zabito 124 lidí a 348 jich bylo zraněno. Aktivisté z lidskoprávní organizace Memorial však tvrdí, že při střelbě bylo zabito nejméně 159 lidí a 28 z nich byli vojáci.
Jelcin slavil naprosté vítězství nad svými protivníky. Nejvyšší sovět Ruska byl zlikvidován. Nahradila ji Státní duma, poprvé zvolená 12. prosince 1993. Současně se konalo referendum o „Jelcinové“ ústavě. Výsledek byl samozřejmě pozitivní. A Duma neváhala schválit nový základní zákon s velmi rozsáhlými pravomocemi pro prezidenta a s omezenými pravomocemi pro parlament.
Ani Západ, ani ruští liberálové nepovažovali ústavní reformu za velký problém. Právě naopak: politická krize byla překonána, potenciální konflikty mezi prezidentem a parlamentem ohledně vágnosti hranic moci byly odstraněny a sovětsko-imperiální pomstě bylo zabráněno. A obecně, jak se říká, i když je Jelcin synem feny, je to náš syn feny.
Kdo mohl předvídat tak neuvěřitelný obrat událostí, že po Jelcinovi přijde tak špatný Putin a využije všech ústavních výhod, které vznikly po událostech na podzim 1993, a dokonce začne válku proti Ukrajině. No, pokud byste se nemohli zeptat každého prvního hucula z Vysočiny, a on, bafající na své dýmce, by jistě řekl: „Brzy bude válka se svaly, nikam se od ní nedostaneme.“ Nechoďte k věštkyni.
