Jeden z populárních imperiálních narativů v Putinově Rusku, který nejen zachoval, ale povýšil na náboženskou úroveň sekulární svátek zvaný „Den vítězství“, byl a je – „Můžeme to udělat znovu“. Jak už to tak v takových případech bývá, původní význam z této fráze již dávno zmizel a ruští šovinisté (a po „navrácení Krymu do rodného přístavu“ je to naprostá většina dospělého obyvatelstva Ruské federace) ji používají jednoduše jako symbol a co nejvíce se zaměřují na sloveso „můžeme“. Jako, jsme velká země, velký národ, takže můžeme. Co přesně? To je fuk, protože – podívejte. nad. A také proto, že se nás všichni bojí.
Současná válka v Ukrajině ale ukázala, že ruská armáda může něco zopakovat. Například slavné útoky Žukova v oblasti Ržev. O kterých jeden z hlavních válečných básníků Ruska Alexandr Tvardovskij dokonce napsal dojemnou báseň „Zemřel jsem u Rževu“ – a byla dokonce publikována, což nelze nazvat jinak než nedbalostí sovětských cenzorů. V překladu Andrije Malyška to zní takto.
Fronta hořela od okraje,
Jako jizvy na těle
Umřel jsem a nevím:
Nebo jsou v Rževu bojovníci.
Za těmito slovy – a ti, kteří přežili druhou světovou válku, si toho byli dobře vědomi (na rozdíl od potomků, kteří si na svá auta nalepili frázi o „opakování“) – se skrývala strašlivá pravda o obrovském počtu obětí, nesmyslných a nespočetných. To je přesně to, co Rusové opakují na ukrajinských územích. U Vuhledaru, v Bachmutu, u Avdiivky. Tam, kde ztráty tisíce vojáků denně nejsou v žádném případě důvodem k opuštění těchto „masových útoků“. Tento název je nový, ale s největší pravděpodobností jednoduše proto, že během druhé světové války prostě neexistovala vhodná platforma pro jeho vytvoření a aktivní používání. A v nechvalně proslulém Gulagu nebyl čas na vytváření nových významů – bylo by třeba přežít.
Mimochodem, Rusům se podařilo „zopakovat“ nejen taktiku druhé světové války. Přímo již používají zbraně a vybavení z té doby. O puškách Mosin, které byly skutečně vyvinuty na konci devatenáctého století a byly používány během první světové války, s hrdostí Nahlášený samotných okupantů. A druhý den se objevilo video z okolí Avdijivky, kde si naši bojovníci všimli „jeden a půl“ aut v ruských kolonách – automobilů GAZ-AA, které se vyráběly v letech 1932 až 1942. Dříve jste tyto náklaďáky mohli vidět pouze v týdenících ze sovětsko-německé války a v celovečerních filmech o té době – pokud byli režiséři zodpovědní za přípravu natáčení. A teď – na YouTube (Česky), v čerstvém šortky z frontové linie.
Mimochodem, samotný GAZ-AA je také „můžeme to udělat znovu“. Protože se jedná o sovětskou kopii („sovětskou“ v každém smyslu, jde jak o teritorialitu, tak o kvalitu) slavných amerických nákladních automobilů Brod Model AA. Umíte si představit, že by americký vojenský kontingent někde v Iráku nebo Afghánistánu najednou používal nákladní vozy Ford z třicátých let? „Protože už to nemohou udělat znovu,“ říkali ruští imperialisté.
Ale ruské problémy jsou pro Rusy. A my, jak se říká, si musíme dělat svoje. Zejména správné závěry z tohoto příběhu s opakováním. Ne, ne vpředu, ale především vzadu. S armádou, jak jsme viděli za rok a půl totální války, se ukrajinské velení vyrovnává, stará se o lidi a bojuje takovým způsobem, že se zapíše do světových dějin vojenských záležitostí se znaménkem plus. Ale tam, kde jsou tyto závěry zapotřebí, je historická věda. A nejdůležitější je v jeho vzdělávacím sektoru.
Postupně jsme měnili svůj postoj k ideologické složce německo-sovětské války (v Rusku se jí dodnes říká „Velká vlast“) a druhé světové války jako celku. Ukrajina už slaví den vítězství nad nacismem, když je to nutné, kdy slaví celý civilizovaný svět. Už není tajemstvím, že Sovětský svaz je plnohodnotným organizátorem druhé světové války – jak na pakt Molotov-Ribbentrop, tak na válku SSSR proti Finsku se už nenahlíží prizmatem sovětsko-ruských narativů.
Až donedávna však bylo v Ukrajině aktivně využíváno téma „hrdinství sovětských vojáků v boji proti nacistům“. Nebo vlastenečtěji „ukrajinští vojáci jako součást dělnicko-rolnické Rudé armády“. Nyní jsme však na příkladu ideologických a duševních potomků Stalina a Žukova plně viděli, co toto „hrdinství“ spočívalo. Co za tím bylo. (A dokonce i kdo za tím stál – protože i Rusové dokázali zopakovat „bariérové oddíly“ a přisoudit tuto roli hlavním „babajům Putinovy Ruské federace“ – kadyrovcům…
A je potřeba o tom mluvit a psát. Aby Ukrajinci od školního věku chápali, že smrt jejich pradědečků a prapradědečků při přechodu Dněpru v roce 1943 není hrdinstvím, ani činem, Jedná se o zločin tehdejších kremelských despotů jak proti vlastnímu lidu, tak proti okupovaným národům, včetně Ukrajinců. Především Ukrajinci. A že „černé vesty“ nejsou jen historickým fenoménem, ale jsou také součástí velkého zločinu Kremlu proti Ukrajině. Jako holodomor.
Druhá světová válka musí být adekvátně a pravdivě zhodnocena po všech stránkách. A současná jeho neohrabaná kopie v podání Putinova Ruska je sice nežádoucí (kdo z nás by chtěl za tak vysokou cenu řešit minulost), ale stále je to pomoc, kterou stojí za to využít. Kvůli těm, kteří tehdy zemřeli na rozkaz Žukova a spol. Kvůli těm, kteří právě teď umírají při obraně Ukrajiny před nejnovějšími brouky.
