Na začátku totální války Ruska proti Ukrajině panovalo ve světě mnoho iluzí. Jedním z nich je naděje na ruskou revoluci. Není žádným tajemstvím, že i někteří zkušení světoví politici připustili možnost masových protestů na území Ruské federace. Byly učiněny předpoklady o tom, kolik Rusů by muselo zemřít v Ukrajině, aby Rusové v jejich říši začali chápat a bouřit se. Jak se ukázalo, bylo to jen plýtvání intelektuálními zdroji.
Přesvědčení, že Rusové vyjdou do ulic hromadně proti Putinovi a válce, kterou rozpoutal, bylo obzvláště rozšířené v prvních měsících po 24. únoru. Byla však založena na malém racionálním zrnu a téměř bez historického základu. Nyní Ukrajina a Západ sklízejí plody svých svůdných, ale nepodložených iluzí. A jsou nuceni narychlo upravit strategii vzhledem k tomu, že válka se změnila ve vleklý konflikt. Po 20 měsících války ruská společnost ani nepomyslí na protesty. Naopak, ještě více se semkla kolem kremelského diktátora a nadšeně podporuje jeho krvavou agresi. Ruské veřejné mínění nezměnily ani těžké ztráty ve válce, ani sankce, ani zatykač na Putina. Ale není se čemu divit? Ne, pokud dobře znáte ruskou historii.
Úspěšná revoluce, která vede ke svržení diktatury, autoritářského režimu a mění rovnováhu vztahů mezi vládou a lidem směrem k rozšíření práv občanské společnosti, je v ruských dějinách neznámým jevem. S příchodem samostatného knížectví ve 14. století se Moskva vždy rozvíjela jako stát asijského typu. Ano, Rusové vždy rádi předstírali, že jsou Evropané. Pokusili se proříznout okno do Evropy. Ale jejich stát je mentálně výspou Asie v Evropě. Rozhodující vliv na vznik tohoto útvaru měly despotické tradice mongolské říše a států, které vznikly na jejích troskách. Moskevské knížectví lze vlastně považovat i za jeden ze směrů vývoje velké mongolské despotické říše.
Na území dnešního Ruska docházelo k nepokojům a povstáním, palácovým převratům a politickým vraždám. Ne však skutečné klasické revoluce. Jediná historická událost, kterou lze konvenčně nazvat revolucí, spadá do let 1905-1907. Má ale také své vlastní zvláštnosti. Hlavní političtí rivalové ruského samoděržaví v té době – strany, které se hlásily k socialisticko-komunistické ideologii – neusilovali o budování demokracie podle evropského modelu. Menševici, bolševici, leví eseři chtěli svrhnout císaře, aby nastolili novou diktaturu proletariátu. Významná část revolučních akcí v roce 1905 se odehrávala na území národních předměstí Ruského impéria: v Polsku, v Ukrajině, ve Finsku a na Kavkaze. A jejich pozadím byla porážka Ruska ve válce s Japonskem. Důsledky revoluce z let 1905–1907 jsou rozporuplné. Koneckonců skončila obnovením samoděržaví, kdy se nově vytvořená Duma stala ozdobou absolutní monarchie.
Dá se svržení samoděržaví v Rusku v únoru 1917 nazvat plnohodnotnou revolucí? Je to pochybné, protože k této události došlo v důsledku spontánního povstání v hlavním městě říše Petrohradě, ke kterému se připojily vojenské jednotky, které tam byly umístěny. Celý obrovský stát týden či dva ani netušil, že se v něm změnila forma vlády a ústřední vlády. A pak jsem tuto změnu přijal jako fakt, který se stal. Rusové se však nezajímali o vyhlídky na demokratický vývoj a nebyli příliš jasní. Proto se nechali snadno zlákat hesly těch, kteří volali po nastolení nové komunistické diktatury. Příchod bolševiků k moci je obecně klasickým příkladem státního převratu. Bolševici by se však nedokázali udržet u moci, kdyby se nespoléhali na mentální rysy Rusů, které se formovaly po staletí. A o sto let později, v novém tisíciletí, Rusové zůstali Rusy. Tedy ti, kteří jsou z větší části neschopní revoluce. Na druhé straně vnímají autoritářství jako něco, co je blízké a zcela pochopitelné jejich tajemné „ruské duši“.
Nyní je od března 2022 zřejmá také marnost vytváření a provozování ruskojazyčného televizního kanálu Svoboda. Na tento zdroj byly z ukrajinského rozpočtu vynaloženy stovky milionů hřiven. Účelem její činnosti bylo oficiálně deklarovat změnu veřejného povědomí Rusů pomocí informační propagandy. Očekávalo se, že ruské publikum, tváří v tvář pravdě o vojenské agresi, ztrátách na frontě, korupci a dalších zločinech Kremlu, se náhle probudí a začne se bouřit proti Putinovi. V ideálním případě by to mělo vést k vnitřní destabilizaci v agresorské zemi, masovému odmítnutí mobilizace a vlně občanské neposlušnosti.
Ve skutečnosti se nic z výše uvedeného nestalo. Kanál Freedom TV pravidelně dostává finanční prostředky z ukrajinského rozpočtu, vydává nové programy a efekt toho se blíží nule. Počet jeho podpisůNa světě stále žije méně než 1 milion lidí. Většina videí kanálu má mizivý počet zhlédnutí několika stovek. A není fakt, že nejméně polovina z nich jsou obyvatelé Ruské federace. Je jasné, že s takovými ukazateli výkonnosti je zbytečné doufat v účinnou informační propagandu. Ukrajinská vláda se však nemůže vzdát nápadu, který nefunguje. A ze setrvačnosti posílá nové miliony hřiven na televizní kanál a hledá „dobré Rusy“.
Místo toho, aby Ukrajina mlátila hlavou o zeď neproniknutelného ruského spánku, měla obrátit svou pozornost ke spolupráci se západním publikem. Protože podpora našeho státu vládami západních zemí závisí na veřejném mínění v Americe a Evropě. A na této myšlence se může a mělo by se pracovat. Současné mírné ochlazení postojů západních společností k Ukrajině je mimo jiné důsledkem informačního selhání naší vlády. Není možné postavit celou informační strategii pouze na prezidentu Zelenském. Američané, Evropané a lidé v jiných částech světa potřebují vědět více o ruské agresi, ruském imperialismu, ruských zločinech a ruské diktatuře. A proč ruská agrese proti Ukrajině ohrožuje celou planetu.
Ukrajinská vláda má ke komu vzhlížet. Na začátku druhé světové války byli Američané velkými izolacionisty a nechtěli se zajímat o události v Evropě, kde vypukla nová válka. A jedním z hlavních úkolů Velké Británie byla práce s americkým veřejným míněním. Koneckonců, závisela na něm vojenská a jiná pomoc ze zámoří. Čtvrtý den druhé světové války, 4. září 1939, bylo v rámci britské vlády vytvořeno Ministerstvo informací. Jejím hlavním úkolem bylo „propagovat národní věc u veřejnosti doma i v zahraničí během války“ vydáváním „národní propagandy“ a kontrolou zpráv a informací. Britské ministerstvo informací se zaměřilo na Ameriku. V roce 1940 byl uveden film „London Will Endure!“. Film se zaměřil na každodenní stoicismus obyčejných Londýňanů pod německou leteckou palbou a vytvořil obraz národa, který statečně bojuje. Film byl uveden ve 12 tisících kinech ve Spojených státech a našel široký ohlas mezi americkým publikem. Američané netušili, že tento film je mistrovským produktem britského ministerstva informací. Jakkoli se to může zdát podivné, z nějakého důvodu Velká Británie nepomýšlela na to, aby se protiválečná agitace mezi Němci Třetí říše stala hlavním cílem její zahraniční informační politiky.
Ukrajinské ministerstvo kultury a informační politiky by se mělo od Britů učit. A místo marné snahy přesvědčit Rusy, že musí udělat něco, co nikdy v historii neudělali, začněte skutečně spolupracovat s těmi, kteří nám pomáhají. Protože na veřejné podpoře západních zemí závisí, zda budeme mít dostatek zbraní a prostředků na odražení agresora.
