V posledních týdnech se na ukrajinském informačním segmentu opět rozhořela diskuse o (ne)možnosti dialogu s jakýmikoli představiteli ruské strany – ať už s Putinovým okolím (v zásadě se mu už vyhýbá i Nestor Šufryč, alespoň to uvedl při nedávném soudním slyšení), nebo s Kremlem ovládanými „opozičníky“ z Liberálně demokratické strany a Komunistické strany Ruské federace nebo s představiteli politického a kulturního ruského liberálního „davu“. Právě u posledně jmenovaného je příběh mnohem komplikovanější.
Samotná konverzace v kontextu současné rusko-ukrajinské války není zdaleka nová. Ano, přinejmenším od roku 2014 je jasné (i když bohužel ne pro tehdejší většinu ukrajinské společnosti), že pokračovat ve sledování televizních pořadů nebo filmů s Michailem Porečenkovem poté, co střílel na pozice ukrajinské armády na doněckém letišti, je, mírně řečeno, nevychované. I když, přiznejme si to, rok předtím, v roce 2013, byl k vidění také na centrálních ukrajinských televizních kanálech v hlavním vysílacím čase.
Zmizel však ruský výrobek z našeho informačního pole vůbec? Bohužel ne. A nebyl to on, ale ukrajinský produkt, který byl standardizován v rádiových kvótách. A není to ani tím, že by se v televizi sporadicky a sporadicky odehrávaly šarvátky, jako byly silvestrovské „modré světýlka“, „ironie osudu“ nebo „pubertální“ koncerty 9. května, a filmový produkt v ruštině byl částečně uveden bez jakéhokoli překladu a dabingu do státního jazyka (v lepším případě – s ukrajinskými titulky). Podstata problému spočívá v tom, že už tehdy Ukrajinci, poněkud nepřipravení zcela opustit ruský produkt (nejen kulturní, ale i politický), začali hledat racionální, proukrajinské, „dobré“ zrno mezi místní ruskou veřejností.
Pamatujete si, jak byli Ukrajinci nadšení, když jste se v letech 2014-2016 dívali na video s ruským hercem Michailem Jefremovem? Recitoval v nich protiputinovské básně, protože údajně nepodporoval politiku prezidenta Ruské federace ohledně okupace Krymu a části Donbasu. Do jaké míry však byla taková „videa“ účinná v konfrontaci proti Putinovu režimu v Rusku? A konečně v roce 2020 se sám umělec otevřeně zřekl své „tvůrčí opozice“ vůči ruským úřadům – „živí lidi umění“ (to je citát!) a v roce 2022 – již za zdmi ruské věznice, kde skončil po smrtelné nehodě, kterou vyprovokoval v opilosti – podpořil Putinovu tzv. „speciální vojenskou operaci“.
Obecně vzato, ano, po roce 2014 Putin promlouval k divákům z ukrajinských obrazovek stále méně. Ale ruské „mluvící hlavy“ (ty z tábora podmíněné opozice) nikam nezmizely. Čím častěji se navíc na konci roku 2021 objevovaly zprávy o možném eskalovaném útoku ruské armády shromážděné poblíž ukrajinského území v Ukrajině, tím aktivněji v ukrajinských médiích zaznívala kromě hlasů místních odborníků i prohlášení ruských protějšků. Například Andrej Illarionov (bývalý ekonomický poradce prezidenta Putina), který v polovině roku 2000 emigroval do Spojených států, kde začal pracovat v Centru pro globální svobodu a prosperitu v Cato Institute ve Washingtonu, tři týdny před totální invazí, tvrdil v talk show Savika Shustera (ach, další „opoziční“ ruský novinář), že k žádnému masivnímu ruskému vojenskému útoku nedojde. Zajímalo by mě, co si myslel ráno 24. února 2022 po svých předpovědích?
Koneckonců, když ruská válka proti Ukrajině vstoupila do plnohodnotné fáze, odborné hlasy z ruské strany nezmizely, a některé z nich na straně ukrajinské YouTube (Česky) se staly jedním z nejpopulárnějších. Podle výpočtů společnosti Detector Media se tak v období od 24. února 2022 do 1. června 2023 do první pětky tohoto videohostingu v Ukrajině dostali dva Rusové: Mark Fejgin a Andrej Piontkovskij. A v první dvacítce tvořili Rusové přesně polovinu ukrajinského segmentu YouTube.
Tyto statistiky samy o sobě nejsou nějakou katastrofou. Na rozdíl od Ruské federace existuje v Ukrajině svoboda myšlení, projevu, přístupu k informacím a možnosti volby, co číst, co poslouchat a na co se dívat, a to i za stanného práva (pokud to samozřejmě nepoškodí národní bezpečnost a územní celistvost ukrajinského státu).
Věc je jiná – jaký smysl mají takové aktivity těchto ruských hlásných trub v Ukrajině? Jen kritizovat Putina? Během uplynulých 18 měsíců války se jasně ukázalo, kdo je ruský vůdce a Ruská federace jako celek. A to i pro ty Ukrajince, kteří si války na východní Ukrajině chtěli všimnout až v únoru 2022 nebo se domnívali, že jde o „čistě politiku“. Opravdu to oslabuje moc samotného Vladimira Vladimiroviče v samotném Rusku? Lze skromně předpokládat, že je to nepravděpodobné. Otázka „k čemu to všechno je?“ proto zatím vypadá přinejmenším řečnicky.
Možná je to ale ono Otázka není tak nezodpovězená. Vzpomínáte si na loňský případ s Latyninou? Ano, řeč je o autorce, která se označuje (a často je tak z nějakého důvodu stavěna ukrajinskými novináři, kteří ji pod takovou reputací zvou do svého vysílání) za opozičníka současné vlády v Ruské federaci. Dne 13. března 2022 na své stránce v Cvrlikat Tvrdila, že v Ukrajině jsme svědky oživení Kyjevské Rusi. A právě v Kyjevě se brzy soustředí „rusky mluvící svět demokratického, tržního a západního“. Tedy jakési světlo, lehce ochucené liberalismem, „ruský svět“ v Kyjevě.
Není to ta samá věc, kterou v poslední době ohlašuje Arestovič (častý host) YouTube (Česky)-vysílání téhož Feigina)? Říkají, že Putin je samozřejmě zločinec, stejně jako jeho společníci. Samotní Rusové ale za nic nemohou. A ruská kultura sama o sobě je krásná. A proč právě z Kyjeva (matky „ruských měst“) nezačne formovat novou ruskou (resp. „ruskou“) komunitu, která mohla vzniknout dříve, nebýt Putina a jeho invaze, která tuto „historickou“ rusko-ukrajinskou harmonii rozbila. A kterou lze překonat diskusí na různých platformách (například literárních) někde na druhé straně oceánu, nebo alespoň mimo konfrontační Ukrajinu a Rusko.
Koneckonců, není to totéž jako další postava ruské opozice, Maxim Katz, který je navzdory všeobecné politické beznaději v předvečer prezidentských voleb v Rusku v příštím roce stále zvažován jako možný kandidát z liberálního tábora, což by mohlo během volební kampaně na podzim 2023 – na jaře 2024 udělat „hluk“. A to i v případě, že z toho či onoho důvodu není možné se samotných voleb zúčastnit. I když sám Katz zatím nepořádá setkání v Moskvě nebo Petrohradě, ale v Londýně. A pokud je Chodorkovskij připraven jít s ním na schůzku, pak příznivci zatčeného Navalného ještě nesouhlasili s jeho myšlenkou sjednotit ruskou opozici. A jasné metody konfrontace s Kremlem dosud nebyly oznámeny. A mohou být jím vyhlášené protiválečné a protiputinovské protesty účinné v evropských městech, ale ne v ruských?
Nechme však odpovědi na tyto otázky hledat sám Katz, jeho přátelé a nakonec i Rusové. V celém tomto příběhu by se Ukrajinci měli zajímat pouze o to, jak tento možný kandidát z tábora ruských liberálů vidí budoucnost rusko-ukrajinských vztahů. Odsoudil válku. Zdůraznil však, že v této souvislosti nese vinu především Kreml a Rusové jsou většinou oběťmi Putinova nedomyšleného rozhodnutí.
A Ukrajinci jsou pro něj součástí stejného „ruského světa“, jen liberálního, obchodního, Macbook na stole a vždy s otevřeným vízem do Spojeného království. Koneckonců, dívali jsme se spolu na stejné filmy, vařili stejná jídla na Nový rok, poslouchali ruský rock (alias opozici!) …
Ale opět, nechť to zůstane vnitropolitickou záležitostí ruské politické elity (nebo spíše jejích zbytků). Dokud budou ruské okupační síly nadále stát na ukrajinském území, na ukrajinská města a vesnice budou odpalovány nepřátelské rakety a útočné drony, otázka ruských reparací na náhradu škod způsobených Ukrajině v důsledku války zůstává nevyřešena a samotná ukrajinská strana není považována za rovnocennou, ale za součást nějakého ruského geopolitického nebo civilizačního projektu, nezáleží na tom, kdo bude Rusku nadále vládnout (i když to nebude Putin). Jaké jsou zahraničněpolitické směry této osoby a je ruský stát demokratický, nebo ne?
Na závěr trocha historie. Instruktivní.
Po Říjnové revoluci dorazily na Ukrajinu oddíly „bělogvardějců“: jak přesvědčení imperialisté, tak stoupenci myšlenek únorové revoluce.
Tento proces se zintenzivnil po dubnu 1918 – se vznikem ukrajinského státu. Její šéf Pavlo Skoropadskij se s docela dobrými úmysly pokusil pozvat do Kyjeva ruské osobnosti a vědce (mnozí z nich byli koneckonců ukrajinského původu, jako například první šéf Ukrajinské akademie věd Volodymyr Vernadskij), kteří by pomohli v místních státotvorných, ekonomických a kulturních procesech.
Za tímto účelem se ukrajinští diplomaté za zprostředkování Německa dokonce dohodli s bolševiky na provozu „státních vlaků“ z Moskvy a Petrohradu do Kyjeva, které tyto lidi odvezly a často je zachránily před represemi.
Později se v Kyjevě zformovala ruská diaspora uprchlíků ze „Sovětie“, jak Skoropadskij nazval bolševické Rusko.
Později však sám hejtman kritizoval chování nově příchozích v Kyjevě a dokonce se snažil odlišit od tohoto zvláštního schématu, které si ponechal ve svých pamětech.
„Po příjezdu je člověk zticha, spí a jí – to je první fáze. Druhý chválí, říkáže Ukrajina je zázrak a jazyk je libozvučný, klima je krásné a Kyjev je krásný a vláda je normální, jedním slovem ráj!“ připomněl Skoropadsky trend chování Rusů v Kyjevě.
Za pár týdnů ale podle něj začala třetí fáze kritiky: „Po chvíli Rus vidí jednoho z těch, kteří přišli dříve. Poté začíná třetí fáze. Pořád je veselý a přívětivý, ale jezdí s kočím, a ti jsou špatní. A dlažební kostky jsou někdy nekvalitní.
„Dovolte mi,“ řeknete mu. – Jistě si vzpomenete, že v Sovětském svazu… Díky bohu, že jsme naživu,'“ vzpomínal hejtman.
Poté podle něj po velmi krátké době začala čtvrtá etapa.
„Už je dobře oblečený, dobře živený, zrzavý.“ Víte, co řeknu – vaše Ukrajina je nesmysl… Je nutné vytvořit jednotné nerozdělené Rusko a nejsou tam žádní Ukrajinci, to vše je výmysl Němců,“ řekl Pavlo Skoropadsky.
Nejsem si jistý, zda se situace za 100 let radikálně změnila.
Přinejmenším další ruská invaze na Ukrajinu naznačuje opak.
