Jakmile skandál s připomínkou vojáka 14. divize granátníků Waffen-SS „Galicia“ Yaroslava Hunky ve federálním parlamentu Kanady trochu ustoupil, polští politici okamžitě přidali olej do ohně.
Mnohé lze říci o skutečnosti, že norimberský proces neuznal členy haličské divize za válečné zločince. Že žádný z vojáků divize nebyl odsouzen v Norimberku, kde se zločiny nacistů řešily. V samotné Kanadě Deschênesova komise v letech 1986-1987 po prostudování archivních materiálů a výslechu svědků uznala, že neexistují žádné důvody nejen pro pronásledování členů 14. divize granátníků Waffen-SS, a dokonce pro jejich zbavení občanství. Nyní je situace ve světě taková, že soudní systém je postupně nahrazován „kulturou rušení“, kdy místo důkazů hraje hlavní roli hlasitost a masová povaha konkrétního postoje. Ale situace s veteránem druhé světové války má jinou barvu.
Ministr školství a vědy Polské republiky Przemysław Czarnek (ten samý, který se předtím omluvil za to, že řekl, že LGBT lidé nejsou rovni „normálním“) řekl, že nejen požaduje, ale již podnikl kroky k vydání 98letého Jarosława Hunky do Polska. To mimochodem není Czarnekův první protiukrajinský trik. V roce 2018, když ještě pracoval jako vojvoda v Lublinu, byl pobouřen vzpomínkou na ukrajinské obyvatele vesnice Sagryn, kteří byli zabiti polskými podzemními bojovníky v roce 1944.
Dalo by se říci, že tento výrok, byť celým ministrem, je zvláštním případem radikální osoby. Nedávné události v Polsku však vedly k jinému závěru. Obilný skandál (v němž se obě strany vyznamenaly, ale Poláci souhlasili do té míry, že zpochybnili vojenskou pomoc Ukrajině – po čemž čelili ostré reakci Spojených států) byl projednán a vyjednán. V září však také zaznělo prohlášení Jaroslawa Kaczyńského, nejvlivnějšího politika dnešního Polska, že Německo dluží Polákům peníze za druhou světovou válku. A nejen peníze – ale asi 1,3 bilionu dolarů.
Takže obecně je obraz našich západních sousedů docela hysterický. Čím dále šli, tím více se začali podobat ostatním ukrajinským sousedům, těm východním. Protože Rusko také přineslo „historickou“ základnu pro válku proti Ukrajině, a to jak v roce 2014, tak v roce 2022. Na prohlášeních Kremlu, stejně jako v požadavcích a prohlášeních varšavských politiků, samozřejmě není jediné slovo pravdy. Ale pokud se hvězdy rozsvítí, pak to někdo stále potřebuje. A tady stojí za to podívat se na nejnovější polskou sociologii publikovanou publikací Rzeczpospolita.
A tato sociologie naznačuje, že současná vládnoucí strana Právo a spravedlnost může v říjnových volbách přeletět parlamentní většinu. Podle posledních údajů PiS, dokonce i společně s krajně pravicovou Konfederací, získala 229 křesel v Sejmu (dolní komoře polského parlamentu). z 460. A hlavní oponent Kaczyńského strany, Občanská koalice – spolu s Levicí a třetí cestou – jich má 230. (Další hlas pochází od politické síly zastupující zájmy německé menšiny žijící v Opolském a Slezském vojvodství v jihozápadním Polsku, hlas, na který jeho strana po Kaczyńského protiněmeckém prohlášení může jen stěží spoléhat.)
Je třeba připomenout, že v současném složení Sejmu má pravicová koalice vedená Právem a spravedlností 235 hlasů. (A to i bez Konfederace.) A v předchozím tempu, po volbách v roce 2015, kdy se Právo a spravedlnost vrátilo k moci, měla také 235. Pád je údajně malý, ale zásadní. Pád, který by mohl mít za následek ztrátu výkonu. Vládnoucí strana se tedy na poslední chvíli snaží utrhnout ta drahocenná procenta, která jí umožní pokračovat ve vládě Polsku další čtyři roky.
A jak si nevzpomenout, že podobná situace se vyvinula v ukrajinském parlamentu v roce 2007. V té době se „oranžové“ koalici, která ztratila moc v roce 2006 po zradě Socialistické strany, podařilo urvat vítězství ve Straně regionů během jednoho roku – ale jaké vítězství. 227 mandátů ze 450. A celkem 226 poslanců hlasovalo pro kandidaturu vůdce vítězné strany Julie Tymošenkové na post předsedy vlády – a to pouze na druhý pokus a bez použití elektronického systému „Rada“, ale rukama, jako za starých dobrých časů.
Samozřejmě, Polsko není Ukrajina. A oponentem hypotetické pravicové koalice není organizovaná zločinecká skupina „Strana regionů“, ale civilizovaná „Občanská koalice“ Donalda Tuska. Proto Poláci naštěstí nebudou muset projít vším, co Ukrajina zažila v letech 2007-2010. Bude však obtížné nazvat příští politické období klidným (za předpokladu, že výsledky voleb jsou stejné jako tato sociologie).
A to vše proto, že Právo a spravedlnost ve snaze udržet si moc překročilo určitou hranici, kterou je nežádoucí překročit. Pro stabilitu v sukomunita v první řadě. Kdysi dávno byli jejich západní sousedé tak radikalizováni, že v prvních třech v celostátních volbách byla dvě místa obsazena pravicovými a levicovými radikály – Hitlerovou NSDAP a Thälmannovou KPD. Jak to všechno skončilo, je dobře známo nejen v Německu, ale po celém světě. Především v Polsku.
Zajímavé je, že po druhé světové válce se situace v německé politice dramaticky změnila. To několikrát vedlo k vytvoření takzvané „široké koalice“, kdy dvě hlavní strany v zemi – CDU/CSU a SPD – měly dostatek inteligence a politické odpovědnosti, aby se dohodly, a to i na úkor některých vlastních politických ambicí. A dokonce i dnes, kdy se podle střední sociologie krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD) umístila na druhém místě s více než 20% voličskou podporou, je pravděpodobnější, že se středopravé a středolevé strany dohodnou navzájem, než aby se snažily vytvářet koalice s nimi Afd nebo ultralevice Zemřít Linke.
V Polsku však není tak nemožné si představit širokou koalici (existovala ještě několik let, před tragickou smrtí Lecha Kaczyńského), ale stále je to nepravděpodobné. A právě kvůli této radikalizaci volební kampaně. Kaczyński, ve snaze udržet moc ve svých rukou, si hrál s ohněm. A jako by po volbách nevypukla po celém Polsku. Ani v roce 2021 si nikdo nemyslel, že ve Spojených státech, světové baště demokracie, bude napaden Kapitol…
