Po neúspěchu bleskové války v únoru až březnu 2022 začali ruští okupanti hledat ty, kteří jsou za toto grandiózní selhání zodpovědní. Samozřejmě i mezi našimi vlastními lidmi, ale především zvenčí. Fráze, že „nejsme ve válce s Ukrajinou, ale s NATO“, se tak objevila v aktivním ruském politickém využití. Někteří z nejradikálnějších (jako ukrajinský zástupce zrádce lidu Ilja Kiva) dokonce začali prohlašovat, že polština je údajně slyšet všude na frontě…
Téma války proti NATO se však nestalo široce používaným – přinejmenším ve formátu „Poláci, černoši a kdokoli jiný už proti nám bojuje na frontě“. A wolens-nolens, ruští propagandisté museli vymyslet některé důvody pro úspěch ukrajinské armády, i když nasycené západními zbraněmi NATO.
A tak v jednom z vysílání ruské propagandistické televize (tedy v televizi, v zásadě tam není žádná jiná – zde se ukázalo, že ponoření do sovětské reality bylo velmi přesné) přišli k rétorickému, téměř dramatickému, v slzách a výkřikech, otázkách – no, jak je možné, že ukrajinští vojáci prokazují sto, tisíckrát více hrdinství než „naši chlapci“?..
Samozřejmě, že tito „političtí experti“ nemohou připustit, že Obranné síly Ukrajiny bojují za svou vlastní zemi a okupační kontingent bojuje za území někoho jiného (bez ohledu na to, co Putinovi lokajové píší v ruské ústavě). Zarathustra Vladimirovič to nedovoluje. A to by bylo nejjednodušší východisko ze situace. Taková odpověď by však okamžitě vyvolala jinou, mnohem obtížnější a nepříjemnější otázku: proč sakra bojujeme za tato cizí území, proč tam ztrácíme naše lidi, proč ničíme naši ekonomiku (o problémech s motorovou naftou, přesněji o její úplné absenci v řadě regionů Ruské federace – a o možné zemědělské katastrofě v agresorské zemi, kterou přiznal i Patrušev mladší, Dal můj táta na agrární frontu – každý už slyšel)? A to již může vést k „diskreditaci“ a vězení. Což nakonec žádný z prokremelských éterických šašků nechce dostat. Takže se snaží dostat ven, jak nejlépe dovedou.
A problém je v tom, že Rusové jsou sami vinni za tuto slepou uličku. Protože to byli oni – nebo jimi ovládaní Ukrajinci, jako Mykola Gogol-Janovský („právě se stal Gogolem“ po polském povstání v letech 1830-1831 a opustil své otevřeně polské příjmení v zájmu říše) – kdo vytvořil mýtus o Ukrajincích jako líných, divokých, mazaných, ale úzkoprsých a úzkoprsých chocholech. Kdo ví, jak se poklonit Potěmkinovi a nazývat carevnu Kateřinu „matkou“. Tatáž carevna, která zničila poslední centrum ukrajinské státnosti do roku 1917 – záporožskou Dolní armádu.
A on, tento mýtus, nadále žil a množil se pod všemi císaři a generálními tajemníky. Doslova na každém kroku a zatáčce. Vzpomeňte si na sovětský film z roku 1962 Královna čerpací stanice, který byl před několika lety zázračně zařazen do seznamu stovky nejlepších filmů v historii ukrajinské kinematografie Národním centrem Oleksandra Dovženka. V tomto filmu není téměř nic ukrajinského – počínaje skutečností, že na počátku 60. let v Pyriatyně (kde byl film natočen, mimochodem tato čerpací stanice stále funguje) nebyl jediný Ukrajinec, všichni kolem mluvili téměř rafinovaně rusky. Režiséři však do svého filmu vložili dvě vedlejší postavy s jasně artikulovaným ukrajinstvím. Jednalo se o okresní úředníky s charakteristickými příjmeními Boršč a Lopata, kteří se snažili distancovat se od opravy mostu přes řeku Vertopraška.
Mimochodem, jak se vám líbí jméno? Není v něm něco ukrajinského? To je pravda, protože skutečná řeka Vertoprashikha protéká územím Leninského okresu židovské autonomní oblasti. Tedy až na ruský Dálný východ. Takže v tomto důkladně ruském filmu (stejně jako ve čtvrté, krymské sezóně „In-Laws“, kde bylo až několik ukrajinských znaků na státních institucích, které z nějakého důvodu nebyly ze série odstraněny), jména upřímně negativních postav byla z nějakého důvodu ukrajinská. A ředitel stejné čerpací stanice, líný a nezasvěcený charakter – z nějakého důvodu to byl Panas (Petrovič), a ne Athanasius. A vtipný řidič auta s „filmovou jízdou“ je Taras. Ale hlavní postavy mají docela ruská jména – Ljudmila, Slávek…
Tak vznikl postoj obyčejných a ne tak obyčejných Rusů k Ukrajincům. Postoj, který jim nyní vychází bokem. A mimochodem, kdysi dávno, v devatenáctém století, říkali něco úplně jiného. Pamatujete si, jak v páté části legendární „Aeneidy“ od Kotlyarevského:
Láska k vlasti, kde jsi hrdina,
Tam síla úderu neobstojí,
Tam je hrudník silnější než děla,
Tam je život altyn a smrt je penny,
Je tam rytíř, každý mladý muž,
Kozák tam není zatracený bratr.
Přečtěte si tento verš znovu. Nebo To není o současné rusko-ukrajinské válce, že? A „láska k vlasti“ a „úderná síla nebude stát“ a „smrt je penny“. A samozřejmě skutečnost, že ďábel není v žádném případě bratrem kozáka, bez ohledu na to, jak tvrdě se nás snažili přesvědčit o opaku v minulých staletích.
A to mimochodem bylo publikováno v roce 1842. Před 181 lety. Zdá se, že je to mnohem jasnější, že? A pokud nevěděli nebo nechtěli vědět o Kotlyarevském, pak pravděpodobně slyšeli o Ševčenkovi a hrdinských motivech v jeho práci. Ale oni to nechtěli pochopit, protože všechno, čeho byli schopni, bylo vyčítat, říkají, a tento váš básník není špatný básník, ale bylo by lepší psát ve „velkém ruském jazyce“ než v tom nesrozumitelném „dialektu“.
… Avšak problémy Rusů jsou problémy Rusů. Ať si s nimi poradí sami. A je důležité, abychom jejich chyby neopakovali. Protože po prvních úspěších to začalo u nás: ano, mají tam armádu – to jsou nejmobilizovanější „schmons“… A pak, když tento zlý, silný a krutý nepřítel uspěje v některých úspěšných akcích na frontě, mnoho Ukrajinců je nejen šokováno, ale také překvapeno. Jak se to stalo, říkají, že bychom (podle telethonu) měli vyhrát za 2-3 týdny.
Podceňování nepřítele je vážnou chybou, která se může proměnit ve smrt. Podceňování založené na mýtech, které jsme si sami vytvořili, je čistá sebevražda. Neopakujme tyto ruské chyby, abychom nemuseli krčit rameny a vyvracet příběhy o „Mon Army“, která se náhle ukázala být schopna vážných věcí.
