Na začátku totální ruské invaze zveřejnil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj videa, ve kterých poprvé uvedl, že záleží na samotných Rusech, „zda chtějí válku“, poděkoval „tisícům zasloužilých Rusů“, kteří riskovali sami sebe, odsoudili agresi, vyzvali je, aby opustili Rusko a inspirovali, že boj proti agresorovi je také bojem za jejich zemi.
Na konci jara však Zelenského výzvy Rusům skončily. Oficiální ukrajinské úřady začaly hledat jiný diskurz o Rusku a jeho budoucnosti. „Dnes již existuje předběžný konsensus mezi vládou a občanskou společností, včetně analytických, státních a nestátních struktur, že kolaps Ruské říše je nezbytný pro úplné vítězství Ukrajiny, a proto je rozdělení Ruska naším konečným vítězstvím,“ říká mi Vitalij Kulyk, ředitel Kyjevského centra pro studium občanské společnosti.
Tato vize se v Ukrajině uchytila, protože na Západě stále existuje iluze, že je možné demokratizovat Rusko za pochodu nebo že je možné vyjednávat s Putinem. Tuto iluzi nejjasněji vyjádřil Thomas Friedmann na stránkách The New York Times„Pokud Putin vyhraje, ruský lid prohraje. Ale pokud Putin prohraje a bude vystřídat chaos, prohraje celý svět.“
„Myslím, že není třeba se obávat kolapsu Ruska, je to optimální scénář, protože ostatní nepředpokládají cestu ven z této války,“ zdůrazňuje Kulik, „Kreml nám nadále prodává především strach z jaderných zbraní, který nebyl na Západě překonán a který nadále drží Západ jako rukojmí; za druhé, iluze, že Rusko má neomezené zdroje a je schopno vést válku po dlouhou dobu; Za třetí, víra, že domácí politický režim se může neustále reprodukovat. To jsou tři složky mylných názorů dnešních rusologů, bývalých sovětologů. V souvislosti s touto vizí vidí jediné východisko v tlačení Ruska k vývoji a čekají, až přijde Gorbačov a oznámí „perestrojku“.
Apokalypsa už nastala
Kulik je jedním ze zastánců Fóra svobodných národů post-Ruska, platformy, která se konala ve Varšavě a Gdaňsku loni na jaře a v létě. Fórum dokonce navrhlo mapu post-ruského, nebo potenciální rozpad území Ruské federace.
„Když jsme s kolegy připravovali mapu naší vize rozpadu Ruska, tato práce nenašla dostatečnou podporu zvenčí [української, – прим. І. К.] Bylo to vnímáno jako politická futurologie, a ne jako projekt, který budeme realizovat prostřednictvím naší státní politiky. Teprve půl roku po představení mapy jsme byli schopni oslovit určité úředníky, v Ukrajině se o ní začalo mluvit a stala se součástí státních programů. Mnoho našich politiků a státníků, dokonce i na mezinárodní úrovni, začíná zdůrazňovat myšlenku rozpadu,“ řekl Kulyk.
Kulik říká, že současná ukrajinská debata se točí kolem sledu procesů denuklearizace, desovětizace (tj. deimperializace) a dezintegrace. Podle jeho názoru by nejprve mělo dojít k rozpadu území na menší státní organismy, s nimiž bude později možné diskutovat o podmínkách denuklearizace, řešení konfliktů o zdroje nebo území.
„Naši západní partneři reagují na tuto myšlenku velmi opatrně, pro mnoho západních partnerů neexistuje jasná představa o tom, jak vybudovat post-ruskou. Starý rusologický přístup dominuje, že jednou z nejlepších cest z krize je „jednoduše předat moc“, obměkčit režim a tím jej demokratizovat, tedy vyvinout režim v něco, co nebude usilovat o expanzi, nebude vyvolávat destabilizaci v západním světě. To vše je důsledkem sakralizace jaderné hrozby,“ řekl Kulik.
Podle jeho názoru je Rusko stále vnímáno jako supervelmoc se sebevražednými tendencemi. „Přímé signály, že tomu tak není, jsou ignorovány,“ říká ukrajinský analytik. Psychologický portrét samotného Vladimira Putina ukazuje, že se bojí o svůj život: dlouhé stoly, karantény, dokonce i jeho speciální kufr s hovnem, který s sebou nese, dokazují, že sebevražda se nestane.
„Mám dojem, že mnozí na Západě někde podvědomě chápou, že Rusko se může kdykoli zhroutit. Ale nevědí, co dělat s troskami tohoto impéria, nerozumí konfiguraci, nedokážou si představit Rusko bez „federálního centra“ (tj. Moskvy – pozn. I.K.). Bojí se desítek tisíc Prigožinů a Strelkovů, kteří se chystají vyjít jako džin z láhve,“ řekl Kulik.
Nedostatek představivosti podle jeho názoru dal vzniknout „skupině 23. února“, tedy příznivcům návratu ke statu quo před ruskou totální invazí, kteří říkají: nakresleme nějakou linii příměří a pak se všechno nějak stabilizuje, režim se bude vyvíjet a tak dále. Rusko, jazykyZnovu nepovstane a definitivně se rozloží, aby byl na tomto území znemožněn jakýkoli imperiální projekt.
Dominantní narativ
Předsedkyně Sdružení pro svobodné Rusko Anastasia Sergejevová vytvořila loni v listopadu ve Varšavě veřejnou radu, která sdružuje zástupce různých ruských regionů a etnických skupin a rekrutuje dobrovolníky pro válku na straně Ukrajiny. Píše o „Ruské federaci“ v uvozovkách a s malým písmenem. Podle jejího názoru se jedná o zkrachovalý stát – neúspěšný stav. To není novinka ani pro Ukrajince, ani pro Janusze Bugajského, vedoucího pracovníka think-tanku Nadace Jamestown a autor známé knihy o kolapsu Ruské federace „Zhroucený stát: Průvodce kolapsem Ruska“ (Failed State: A Guide to Russia’s Rupture). Pro ruskou opozici nebo diasporu se však tento názor zatím jeví jako příliš radikální.
To je důvod, proč po povstání Jevgenije Prigožina zahájil Sergeeva kampaň za uznání Ruska jako neúspěšného státu. Po Prigožinově smrti se tato kampaň stala ještě relevantnější. Ruská federace je prostě mafiánská korporace, věří Sergejeva, ačkoli mnoho ruských vědců stále vidí organismus jako stát. Který dělá chyby, který páchá zločiny, ale stále stát.
„Ruská federace je vnímána jako monolit, podle znění z Moskvy,“ řekla Sergejevová. „Specifičnost heterogenity regionů a skutečné pochopení, že tato společnost jako taková neexistuje, s výjimkou propagandy, se vytrácí. I když i dnes je tato země formou komunit, které se liší regionálně, národnostně, etnicky a ideologicky. Abyste pochopili vnitřní podstatu, musíte jít „zdola“, z regionů a z toho, co se tam děje. To je problém s odborností – protože je to drahé, obtížné a téměř nemožné to udělat zvenčí. Proto se hodnocení provádí z hlediska toho, co leží na povrchu. Odborníci sami chtě nechtě pěstují pozici Moskvy.“
Denis Sokolov, s nímž spoluzaložila Veřejnou radu a který je antropologem, který studuje ruské regiony, souhlasí se Sergeevovou.
„Režimu se pomocí moderních komunikačních technologií podařilo vytvořit to, co se v Sovětském svazu nazývalo dominantní ideologií. Většina lidí to prožívá jako něco, co visí ve vzduchu. Existují narativy, které lidé vnímají jako přípustné, protože jsou vnucovány státní byrokracií, včetně propagandistické mediální mašinérie, pravoslavné církve, strany Jednotné Rusko, regionálních byrokracií, orgánů činných v trestním řízení a tak dále. V důsledku toho se lidé, stejně jako v Sovětském svazu, „začlenili“ do dominantního narativu. Budují svůj diskurs v rámci diskurzu. Dokonce ani „opozice“, která se zdá být proti tomuto dominantnímu diskursu, to nepopírá, ale protestuje proti němu, integruje se do něj. Ale muslimové ze severního Kavkazu to dělají také,“ vysvětluje Sokolov.
Sokolov si vypůjčil koncept dominantní ideologie od Oleksii Yurchaka, autora knihy „Bylo to navždy, dokud to neskončilo. Poslední sovětská generace“ (Všechno bylo navždy, až už to nebylo: poslední sovětská generace). Rusko-americký antropolog volá po „provincializaci“ v analýze SSSR, tedy po odklonu od toho, co říká centrum: „Pokud zmizí dominantní postava ideologického diskursu, postupně to povede k silným vnitřním změnám v ideologii a nakonec ke krizi legitimity vlády jako celku,“ píše Jurčak. “ Se zmizením dominantní postavy, která stojí mimo ideologický diskurs, mizí i metanarativ, který dříve veřejně hodnotil ideologické výroky a ideje z hlediska jejich souladu či nekonzistence s objektivní pravdou. Pozoruhodnou novinkou bylo, že ačkoli objektivní vnější pravda (nezpochybnitelnost komunismu a marxismu-leninismu) stále existovala a ideologický diskurs se na ni nadále odkazoval, neexistoval již subjekt, který by o ní měl jedinečné a nevyvratitelné znalosti. Nejdůležitějším důsledkem těchto změn nebylo ani tak svržení konkrétního vůdce nebo odhalení konkrétního zločinu, ale rozsáhlá reorganizace celého socialistického režimu – reorganizace, která měla pro sovětský systém obrovské, i když zpočátku nepostřehnutelné důsledky. V důsledku této reorganizace bylo stále důležitější rekonstruovat přesnou strukturální formu ideologických prohlášení a rituálů, spíše než se ponořit příliš hluboko do jejich doslovného významu.
„Stejně jako v dobách perestrojky mají nyní slova zcela jiný význam podle toho, kdo je používá,“ poznamenává Sokolov, „zvláštní operace, boj proti korupci, stabilita, tradiční hodnoty. Pro propagandistu, který v ně může dokonce věřit, je to jedna věc, ale pro moskevského školáka, který chce dostat jedničku, je to věc druhá, protože To jsou axiomatická prohlášení, která jsou pilíři bezpečnosti.“
Sokolov zdůrazňuje, že takto dochází k „zakotvení“ do dominantního narativu. Proč Sovětský svaz dospěl k tak nečekanému konci i pro tehdejší sovětology? Protože neměla žádnou skutečnou oporu, když zmizel subjekt dominantního narativu.
„Z nějakého důvodu akademici na Západě opakují totéž, možná je to ten problém? Ptá se Sokolov. „Je to jen dominantní diskurs a otřepané fráze, které leží na povrchu. A abyste pochopili zájmy lidí nebo skupin, musíte jít dolů na podlahu níže. To je místo, kde začíná skutečný příběh. Stejná osoba, která říká, že ‚je nemožné porazit jadernou mocnost‘, vám v několika větách řekne, jaká hrůza a nepořádek se dějí na jeho pracovišti.“
To je důvod, proč podle Sokolova nebude v Rusku občanská válka jako v roce 1917 – koneckonců neexistují žádné skutečné zájmy, neexistují žádné rolnické masy připravené bojovat za svou půdu.
„Prigožin ukázal toto: někdo šel do Moskvy, a jak Moskvané reagovali na skutečnost, že „bílí“ budou utíkat z minuty na minutu a „rudí“ přijdou? Dali najevo, že na znovuotevření kavárny počkají. Když Rusové zaútočili na Ukrajinu, mohli jste vidět velkou skupinu lidí, kteří nepotřebovali rozkaz střílet. Političtí lidé začali bojovat s Rusy, kteří přišli. V Ruské federaci žádné takové skupiny neexistují. Nechápou, za co bojovat. Zatím neexistují žádné konkrétní zájmy místních skupin,“ říká Sokolov.
Problém území
Kromě pasivního obyvatelstva je výzvou pro Rusko teritorium. Ukrajinský historik Grigorij Kasjanov o tom nedávno napsal: „Pokud v Rusku náhle převládne ruský etnický nacionalismus, bude to zřejmě cesta k jeho rozpadu. Druhou cestou k dezintegraci je demokratizace. Pokud se Rusko náhle stane zemí se skutečnou, nikoli fasádní demokracií, okamžitě se začne rozpadat. Obecně platí, že Rusko může existovat pouze pod autoritářským nebo totalitním režimem.“
Sokolov vysvětluje: „Tento prostor byl často obýván silou. Ekonomická efektivita jeho obyvatelstva je velmi sporná. Území není důsledkem imperialismu, je jeho přímým nástrojem. Proč se to ještě nezměnilo? Protože je to děsivé. Když zahájíme reformy, čelíme skutečnosti, že například v Tomské oblasti existuje obrovské množství osad, které nemají žádný smysl existence. A města na severu, jako je Urengoy, vůbec nejsou pro lidi, aby tam žili trvale – v jiných zemích jsou suroviny těženy sezónními pracovníky ve stejných nepříznivých podmínkách. A v Rusku v nich lidé žijí dobrovolně. Jsme si vědomi toho, že vše je třeba přebudovat, počínaje systémem vypořádání. To je nezbytné, protože je nemožné takto žít, protože tato struktura bude neustále nést něco jako tuto válku.“
Dalším příkladem, který Sokolov uvádí, je, že příjemci celého tohoto systému chtějí odejít na Západ, protože nemají vůbec v úmyslu žít na ruském území. Podle jeho názoru, při pohledu do budoucnosti, by se s Ruskem a jeho regiony mělo zacházet jako s politickou korporací, která může převzít zemi nebo region, jako s investičním projektem.
Kulik také používá slovo „korporace“, když tvrdí, že dnešní Rusko samo zneplatnilo své vlastní hranice: „Regionální skupiny budou chtít chránit své zájmy prostřednictvím soukromých vojenských společností nebo jiných skupin na regionální úrovni – bude to druh korporace, která kontroluje určité území. A teprve pak přijde na toto území nová identita. V roce 1990 jsme byli svědky rychlého, explozivního rozvoje regionálních identit v Rusku – vytvoření Uralské republiky, myšlenky Ingrie, oživení Dálněvýchodní republiky. Poté, co se Putin dostal k moci, po zrušení gubernátorských voleb v roce 2004, ruští političtí stratégové nejprve „vyčistili“ regionalismus, protože v něm viděli možnost růstu regionální identity nebo rozpadu Ruska, pro ně to byla hrozba. Pak začal hon na regionální aktivisty. Věřím ale, že tito lidé vstoupí do veřejného prostoru velmi rychle, jakmile se veřejný prostor oživí.“
Mimozemšťané pomohou
Sokolov souhlasí s tím, že regionální identity v Rusku jsou potlačovány a poněkud ignorovány, přestože Rusové, zejména mimo Moskvu nebo Petrohrad, se obecně identifikují méně s touto zemí a více se svými regiony. Dokonce i některé národnostní skupiny, například na Kavkaze, byly redukovány na úroveň etnických skupin, protože většinou neexistují žádné politické projekty. S výjimkou Čečenců, kteří bojovali dvakrát proti Ruské federaci, i když s mnoha výhradami.
Nicméně národy severního Kavkazu již společně s Kremlem vybudovaly svůj systém kolektivní bezpečnosti. Jednoduše se tímto způsobem „začlenili“ do dominantního diskurzu a na některých místech dokonce využívají Kreml k boji konkurenční projekty, jako například Osetinci proti Ingušům. Proto, když slyšíme něco o separatismu, ve skutečnosti hovoříme o etnickém aktivismu, který se obecně ještě nevyvinul v separatismus. I když Ukrajinci, kteří mají zájem na rozpadu Ruské federace, jsou připraveni podpořit každého, kdo to řekne,“ řekl Sokolov.
A protože neexistuje žádný skutečný projekt transformace ruského politického prostoru, vše, co lze v tuto chvíli udělat, je obrátit se ke zkušenostem Sovětského svazu. Svazové republiky, které měly jasné strategie pro udržení moci a kontrolu zdrojů, byly více oddány suverenitě. Moskva v určitém okamžiku ztratila kontrolu.
„Problém byl v tom, že bylo dosaženo nezávislosti, ale politické reformy – s výjimkou pobaltských států – se neuskutečnily. Společnost zůstala zkorumpovaná, se stejnými sovětskými institucemi. Gruzie z toho vypadla jednoduše proto, že už neměla prostředky na podporu sovětských institucí, takže Saakašvili mohl dovolit, aby se vše stavělo novým způsobem,“ řekl Sokolov.
Nestaví se proti rozpadu Ruska – věří, že nový řád v celém Rusku by měl být vybudován na základě myšlenky samosprávy a práva na sebeurčení, s využitím skutečnosti, že ruské federální instituce jsou v krizi, z níž se pravděpodobně nevzpamatují. Proto podle Sokolova nebudou hlavním „rozkladným“ faktorem etnické či regionální identity, ale nové elity.
„Nyní je situace diametrálně odlišná od situace Sovětského svazu. Rozdíl je v tom, že postsovětské regionální elity nebudou schopny nic udržet, jako tomu bylo dříve, když straničtí aktivisté z druhé vrstvy zdědili moc. Nyní neexistují žádné ideologické nebo organizační zdroje. Peníze tam mohou být, ale politicky je to bankrot. Dnes nevidíme, kdo se stane novou politickou třídou. To je to, co se snažíme vybudovat, novou politickou třídu,“ vysvětluje Sokolov.
Podle jeho názoru touto politickou třídou nebude stará ruská opozice, ale ti, kteří bojují na straně Ukrajiny a kteří budou schopni převzít moc v regionech – proto věří, že je v zájmu Ukrajiny přijmout co nejvíce ruských občanů jako dobrovolníky (nyní je problém se snadným vstupem na Ukrajinu – ruští občané potřebují víza – stejně jako s tranzitem přes země, kteří mají otevřenou hranici s Ukrajinou).
Kulyk: „Je pro mě těžké si představit, že Leonid Nevzlin nebo Michail Chodorkovskij (oligarchové, kteří uprchli z Ruska – cca. I.K.) se bude moci stát novou ruskou elitou, a to i v očích Západu. Nikdo je nevidí jako Gorbačova nebo Jelcina, jen jako Putiny od prvního roku jejich vlády. A přesto je to cesta k nové válce – možná ne s Ukrajinou, ale s Moldavskem nebo Kazachstánem, s pobaltskými státy nebo s Polskem. Ruské impérium nemůže existovat bez vnějšího nepřítele.“
Sergeeva: „Navzdory skutečnosti, že nálada a vize ruské diaspory a opozice se nesmírně mění, stále vidím stejné tváře ruské opozice ve veřejných debatách v mnoha západních zemích. Přemýšlel jsem proč. Za posledních 10 let, co žiji v Evropské unii, jsem viděl, že Rusko špatně chápe, co se v Evropě děje, pokud jde o myšlenky. Rusko žije v minulosti. Dokonce i ruská opozice je asi 10-20 let pozadu, nemůže přijmout, že politické, ekonomické nebo sociologické myšlení z roku 1990 skončilo. Pro moderní Evropany je Rusko temnou historií, periferií, která není vůbec zajímavá.“
„Paradoxně se ukázalo, že Rusko je významné pro tyto Evropany, lidi „včerejška“, kteří rozhodovali před 10-20 lety a nyní jsou v důchodu. Proto mluví o stejných důchodcích z Ruska. A tady žijeme s citem pro minulost, s nostalgií: „Pamatuješ si, jaké to bylo? Bylo to tam skvělé, možná se tam vrátíme, pokud Ukrajina vyhraje?“ – Sergejevová se směje, protože v této vizi vítězství na frontě, svržení Putina nebo převzetí moci v ruských regionech jsou „nějací mimozemšťané“.
„Lidé v ruské diaspoře nyní chtějí něco konkrétního, něco jiného. Mají plné zuby starých vůdců, kteří, chápou myšlení ruského lidu, který odešel, a snaží se jim prodat stejný skleněný náhrdelník, který prodávali v ruském státě,“ uzavírá Sergejeva. – Ruská federace jako stát již neexistuje; Navíc je krůček od kolapsu svého brutálního systému. Mezitím mnozí na Západě stále mají iluzi strachu, který roste nepřímo úměrně samotnému Rusku.
Čím blíže je přízrak porážky, tím méně strachu je v samotném Rusku – ukazuje se, že můžete vstoupit do regionů Bryansk nebo Belgorod – a strach zmizí, král je nahý, elity jsou rozděleny. Dokud bude Putin eskalovat, zdá se, že je neporazitelný; ale jakmile někdo jiný začne eskalovat, uteče z Kremlu a obrátí se na Lukašenka, aby problém vyřešil.
Kulik: „Jsem šelmaApeluji na ty, kdo rozhodují v evropských zemích: je nutné přehodnotit politiku nebo alespoň vizi rozpadu Ruska právě teď.“
Sergeeva: „Dodnes mnoho lidí lpí na Putinovi. Není ani institucí, ani osobou, ani vůdcem, ani zástupcem zájmové skupiny. Nyní je symbolem, kolem kterého se točí válka, propaganda a represe. Ve skutečnosti to je místo, kde rukojmí dnešního pohledu na Rusko, kteří mluví o chaosu, rostou. Ve skutečnosti říkají, že to bude nekontrolovatelná síla. To je tlačí k „jedinému správnému východisku“ – nechat vše v rukou stejných lidí, kteří se na něčem dohodnou a nějak to tam bude.“
Sokolov: „To je folklór. Ale žijeme ve folklóru. Folklór končí v zákopech. Bohužel.“
Přeloženo z polštiny
Text byl zveřejněn v rámci projektu spolupráce mezi nás a polský časopis Nowa Europa Wschodnia.
Předchozí články projektu: Ukrajina-EU: Horké finiše jednání, Ukrajina – únik z vlastní vůle, Východní partnerství po arabských revolucích, V křivém zrcadle, Opovrhovaný, Lukašenko jde do války s Putinem, Mezi Moskvou a Kyjevem, Klobása je klobása, Můj Lvov, Putin na galejích, Poloostrov strachu, Ukrajina byla vynalezena na východě, Nový starý objev, A mělo to být tak krásné, Novoroční dárek pro Rusko, Nebo diskutovat o historii, Bezvýchodná situace v Minsku
Původní název článku: Rosja nadal karmi Zachód strachem
