Ukrajinští uprchlíci, kteří čas od času odešli do Evropy před hrůzami války Vladimira Putina, se stávají oběťmi různých provokací ruských občanů nebo dokonce přímo kriminálních příběhů. Příběhy, v nichž naši spoluobčané vystupují jako oběti. Minulý týden se v Německu, které je hlavním centrem takových příběhů, konala ostře sledovaná událost.
Ve spolkové zemi Dolní Sasko se neznámá osoba přiblížila k dětem, které si hrály na ulici. Když uslyšel, že mluví ukrajinsky, rozhořčil se a začal požadovat, aby nezletilí Ukrajinci přešli na ruštinu (což požadoval). A pak, přiznejme si to, zaútočil na ukrajinské děti. Nejprve zatáhl dívku za vlasy a pak ji shodil z mostu. Hodil s ním tak silně, že se udeřil hlavou o kovové části konstrukce.
A to není vše. Útočník také hodil skleněnou láhev na chlapce, který ležel pod mostem. A pak, když ostatní děti běžely ke svým rodičům, aby agresora nahlásily, předvídatelně kývl na podpatku. Naštěstí to nemělo žádné vážné následky a prokuratura zahájila trestní řízení s tím, že incident má politický podtext – a útočníka hledá.
Útočník, který s největší pravděpodobností patří k velmi zajímavé a orientační sociální skupině německých občanů. Tuto skupinu tvoří potomci Němců Ruského impéria/Sovětského svazu, kteří byli deportováni především do Střední Asie a na Sibiř (např. po vypuknutí německo-sovětské války v červnu 1941). Berlín se rozhodl repatriovat tyto etnické Němce, nebo spíše většinou jejich potomky, kteří jsou velmi často míšenci v čistě etnickém smyslu, poté, co se SSSR zhroutil a hranice bývalé říše zla byly otevřeny.
To je údajně dobrý a užitečný skutek – národní stát přivádí domů potomky těch, kteří kdysi odešli na východ za lepším životem, ale zažili velké utrpení. Nicméně, jak říkají Angličané, Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly (Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.)
Represivní rusifikační mašinérie v SSSR fungovala tak dobře, že národy bez státní příslušnosti, které neměly ani formální „stát“ jako Ukrajinci nebo Gruzínci, ve skutečnosti ztratily svou etnickou složku, svou genetickou paměť – a ukázalo se, že jsou nejobyčejnější „rusky mluvící populací“, jen s příjmeními, která byla pro slovanské ucho trochu neobvyklá. Ve skutečnosti tedy Německo v procesu repatriace nevracelo domů své bratry a sestry – ale ve skutečnosti přivedlo cizince.
Cizinci v každém smyslu – kulturní, informační, dokonce i jazykoví. I když někteří stále nějak znali jazyk svých prarodičů. Kultura a jazyk jsou samozřejmě zajímavé téma (můžeme například mluvit o tom, jak se repatrianti z Ukrajiny naučili ne německy, ale rusky, aby mohli komunikovat s těmi, kteří byli odvezeni z Kazachstánu nebo Krasnojarského území), ale v kontextu příběhu s ukrajinským chlapcem nás zajímá především informační prostor. A velké množství těchto „Němců“, přestože se přestěhovali do vlasti svých předků, zůstali „v Rusku“. A všechno se pro to udělalo – zpočátku byli schopni propojit ruské televizní kanály, pak již během Putinovy diktatury byly takové kanály speciálně vytvořeny pro ně. Jedním slovem, tito lidé fyzicky žili pouze někde poblíž Hannoveru nebo ve Frankfurtu nad Mohanem a ve skutečnosti zůstali součástí „ruského světa“. Je velmi snadné a jednoduché vstoupit do řad příznivců radikálních stran – především nacionalistů a pravicových populistů z Alternativy pro Německo (Alternative für Deutschland – AfD).
Až do určité míry to nevypadalo jako vážný problém, zejména na celoevropské úrovni. Ale po začátku války v Ukrajině, zejména její plné fáze, do které byly tak či onak zapojeny všechny země EU, začala Alternativa pro Německo získávat na popularitě. A nyní je více než 20% Němců připraveno hlasovat pro. Každý pátý. Kolik procent fanoušků Afd mezi repatrianty ze SSSR – lze se jen dohadovat, ale je zřejmé, že je mnohem vyšší.
A pak ukrajinští uprchlíci přišli do Německa. A tito „repatrianti“, vytržení z bývalého sovětského pekla, začali měnit životy našich spoluobčanů v německé peklo. Setkat se s nimi ne jako s Němci, ale jako s typickými ruskými „ruskými límci“. Jen s příjmeními, která jsou pro slovanské ucho poněkud neobvyklá. Jak však ukazují příklady kariéry lidí s příjmením Rotenberg, Matvienko nebo Shoigu, jejich etnický původ není pro velkou císařskou myšlenku důležitý.
Takže není nic překvapujícího na tom, že „Němci“ se ve skutečnosti ukázali být „Rusy“. Podobné věci jsme již zažili v Ukrajině – když ti, kteří až do roku 2014 žili v klidu s ukrajinským pasem, fandili ukrajinskému fotbalovému týmu a dokonce měliNapříklad v případě politické nebo politické kariéry v ukrajinských strukturách se náhle ukázalo, že jsou zastánci anexe Krymu, obsazení Donbasu a dalších krvavých myšlenek Vladimira Putina.
Ale bohužel tím budeme muset ještě projít – poté, co budou území obsazená Rusy zbavena okupace, zejména ta, která byla pod kontrolou agresorské země více než devět let. Skutečnost, že občané Ruské federace, kteří tam přišli po okupaci, by měli být deportováni, pravděpodobně nikomu vážně nezpůsobí pochybnosti a protesty. Ale budou tu naši spoluobčané, naši etničtí bratři a sestry, které „repatriujeme“ spolu s územími. A kteří, buďme upřímní, jsou již nositeli „ruského světa“. A bude nutné s tím něco udělat, vytvořit a implementovat programy, které je vrátí do normálního života.
Jinak uvidíme chlapce, jak letí z mostu za výkřiků „Mluv rusky“, už ne v Dolním Sasku, ale na našem, ukrajinském území.
