24. února 2022 jsem napsal poněkud naivní příspěvek na Facebook, kde jsem vyjádřil naději, že totální invaze nebude moci trvat dlouho – „dva nebo tři týdny“. Koneckonců, na jedné straně mobilizované ruské síly nestačí k provedení plnohodnotné okupace. Na druhou stranu, jak si to Rusové představují? Že napadají naše území, obsazují nějaké ukrajinské město nebo vesnici a co dál? Budou řídit legrační auta s reproduktory a se stejně legračním přízvukem budou volat: „Všichni obyvatelé vesnice se přicházejí zaregistrovat v kanceláři velitele.“ Přinejmenším takové děsivé obrazy byly kresleny mou představivostí, absorbující rámy ze sovětských filmů o druhé světové válce. No, to je v 21. století úplný nesmysl. Existovalo přesvědčení, že ruská společnost a tam, v Kremlu, si rychle uvědomí absurditu toho, co se děje. To znamená absurditu jejich rozhodnutí a jednání, takže zapnou zpátečku.
Rychle se však ukázalo, že realita, ke které sahají ošklivé ruce Kremlu, se stává mnohem děsivější než fiktivní „kino a Němci“. Protože bylo snadné mít podmíněnou „velitelskou kancelář“ na okupovaných územích, tedy okupační správy, zrádce-kolaboranty a rabování okupanty, a to mnohem brutálněji, než si režiséři sovětských filmů dokázali představit. Dozvěděli jsme se o „popravčích seznamech“, o vytváření skutečných mučíren ruskými okupanty, o střílení Ukrajinců celými rodinami, včetně dětí. V žádném případě, jen na ulici, před sousedy. Docházelo k brutálnímu rabování, šikaně, znásilňování atd.
Vznikl dojem, že ruští okupanti si nejen vzali tohoto filmového Němce za příklad, ale rozhodli se ho v krutosti výrazně překonat. A slovo „Bucha“ se stalo jednou negativní konotací se slovy „Katyň“, „Gulag“, „Osvětim“, „Srebrenica“…
To vše šokovalo celý svět a zároveň ho donutilo podívat se na rusko-ukrajinskou válku zcela jinýma očima nebo, jak je nyní módní říkat, zcela jinou optikou. Za prvé, západní politici (souhlasím, ne všichni, ale ti, kteří jsou schopni alespoň minimálního kritického myšlení) nemají pochybnosti o tom, kdo je v tomto konfliktu „zlý“ a kdo je „dobrý“. Důvody pro relativizaci viny Rusů, alespoň pro hypotetické ospravedlnění jejich agrese, zmizely. Opět nemluvíme o užitečných idiotech a placených agentech.
Argument, že je v pořádku, když ukrajinská armáda trochu ustoupí a vzdá se některých pozic, zmizel. Rusové, říkají, je dočasně zabaví a později, s pomocí tvrdých sankcí a diplomacie, je budou moci vrátit. A tímto způsobem, aby se zabránilo divokým bitvám, říkají, bude možné zachránit životy Ukrajinců. Nyní každý chápe absurditu takových prohlášení, příchod ruských vojáků, okupace území, dokonce i nekrvavých, přinesla lidem smrt, šikanu a mučení.
Z prohlášení Putina a dalších kremelských ideologů ještě před totální invazí a ještě více po začátku totální války mělo být každému jasné, že současný ruský stát nechce uznat existenci ukrajinského národa, legitimitu ukrajinské kultury nebo ukrajinského jazyka. A neváhá uvést tuto ignorantskou politiku do praxe, metodicky eliminovat vše ukrajinské, včetně fyzického vyhlazování rodilých mluvčích jazyka a kultury.
„Vladimir Putin nařídil zvláštní operaci v Ukrajině, protože věří, že Rusko má božské právo vládnout Ukrajině, vymazat národní identitu této země a integrovat její lid do Velkého Ruska,“ uvedla v článku publikovaném v časopise Fiona Hill, Ph.D., expertka na Rusko z Brookings Institution Zahraniční věci. Věří, že ve svých činech a slovech se současní ruští vůdci podobají ruským vládcům z dávných dob, zejména pokud jde o národní a náboženské myšlenky. Proto nebezpečí expanze nevisí jen nad Ukrajinou.
George Kennan, americký diplomat, politolog a historik, zastánce politiky zadržování sovětské expanze během studené války, napsal, že ruská touha po statusu velké světové mocnosti je podmíněna historickým kontextem. „Národy, stejně jako jednotlivci, jsou do značné míry produktem životního prostředí,“ argumentoval. Po rozpadu Sovětského svazu vznikla v Rusku situace, která byla „nesnesitelná“ pro zemi, která byla v nejvyšších patrech světové politiky. Rusko nyní zaujímá nejmenší území od doby předcházející vládě Kateřiny II. Země ztratila většinu svých území ve střední Asii, Bělorusku, pobaltských státech a na Kavkaze. A nejbolestivější ztrátou byla samozřejmě Ukrajina, bez níž impérium není impériem.
Ti, kdo pozorně sledují nová poselství z Kremlu, by si měli povšimnout, že směšné teze o „odnárodnění“ a „deokupaci“ už prakticky nikdo neslyší. Byly nahrazeny novými – o „obnově ahistorická spravedlnost“ a „nový světový řád“, v němž by Rusko hrálo klíčovou roli.
Kreml, jak vyplývá ze současných prohlášení, neopustil myšlenku kontroly nad celou Ukrajinou, dobytí Kyjeva a nastolení „loajálního režimu“ zde. To připomíná situaci ve Třetí říši v předvečer jejího kolapsu, kdy navzdory beznadějnosti situace zazněly z říšského kancléřství prohlášení o rychlém vítězství nad nepřáteli.
Situace v Ukrajině samozřejmě není tak optimistická, jak bychom si přáli. Únava Západu z války bude stále zjevnější. A to i přesto, že Berlín, Paříž, Brusel, Washington a Londýn si stále více uvědomují všechny katastrofické důsledky nejen porážky Ukrajiny, ale i nevítězství. Koneckonců, pak se celá globální bezpečnostní architektura pokazí. Ztráty pro Západ a svět budou dokonce téměř nesrovnatelné s těmi, které jsou v současné době vynakládány na vojenskou a ekonomickou pomoc Ukrajině. I když se Rusku podaří udržet alespoň kus ukrajinského území.
Ano, existuje velmi reálné nebezpečí, že se v klíčových západních zemích, které mají svůj vlastní, zcela odlišný pohled na rusko-ukrajinský konflikt, dostanou k moci další politické síly. Bude to katastrofa nejprve pro Ukrajinu a pak pro demokratický svět? Spíše ne než ano.
Vezměme si například možný návrat Donalda Trumpa do prezidentského úřadu. V současné době se volební preference exprezidenta vyrovnaly Joe Bidenovi a za rok ho mohou předstihnout. Ano, jeho příchod do Bílého domu je spojen s určitými riziky pro Ukrajinu. Ale vzpomeňme si, že to byl Trump, kdo kdysi začal poskytovat Ukrajině smrtící zbraně. A jeho předchůdce, „náš přítel“ Barack Obama, tomu tvrdohlavě odolával. A to vše proto, že Spojené státy mají své vlastní zájmy, mezi něž patří zejména silná Ukrajina, která bude vzdorovat Rusku (vzpomeňte si na „Velkou šachovnici“ Zbigniewa Brzezinského). Ve Spojených státech funguje „hluboký stát“ docela dobře, což nedovolí jedinému šílenci zkazit americkou globální hru.
Stejné je to s Francií navzdory popularitě Marine Le Penové, s Německem navzdory volebnímu úspěchu Alternativy pro Německo, s Polskem navzdory sporu o obilí s Ukrajinou. A bez ohledu na to, jak se situace vyvine, Lotyšsko, Litva a Estonsko budou vždy podporovat Ukrajinu v konfrontaci s Ruskem, pod jakoukoli vládou, protože vědí, že v případě naší porážky se stanou dalšími oběťmi ruské agrese. Ze stejného důvodu ji podpoří Polsko. Rumunsko by také nechtělo, aby se ruští expanzionisté přibližovali k jeho hranicím (pevnině, zejména moři).
V každém případě nás omezení západní podpory Ukrajině nedonutí složit zbraně, jak si západní „pacifisté“ představují se svými požadavky na zastavení dodávek zbraní Ukrajině, aby údajně ukončili krveprolití. Žádná západní země nebojuje přímo v Ukrajině. A navzdory klíčové roli západních zbraní a peněz ukrajinský konflikt od samého počátku až do současnosti vedl a je veden samotnou Ukrajinou. Byli to Ukrajinci, kteří v něm prokázali odolnost a vytrpěli obrovské oběti. S partnerstvím Západu nebo bez něj.
Někdy, když je mé srdce hlodáno pochybnostmi, když mi do hlavy přicházejí pesimistické myšlenky, říkají, možná opravdu nebudeme schopni vyhrát, nepřítel je příliš silný, dívám se na loňské video z osvobozeného Balakliya.
Naši bojovníci strhávají ruský billboard s nápisem „aquafresh“ a směšným nápisem „Jsme jeden národ s Ruskem!“. A pod ním se objevuje nesmrtelný Ševčenko: „Bojuj – zvítězíš! Bůh ti pomáhej!“ Bez ohledu na to, jak moc vypadám, pokaždé jsem dojatý k slzám. A zároveň jsem si jistý, že překonáme bez možností
