Nedávno nás dvě události donutily vrátit se k tématu hledání „dobrých Rusů“ a znovu si položit otázku: existují vůbec takoví lidé?
První z nich je veřejná a zároveň neméně záhadná, smrt Jevgenije Prigožina při leteckém neštěstí přesně dva měsíce poté, co zorganizoval vzpouru proti Kremlu (další stále záhadná událost). V sociálních sítích (alespoň v informační „mýdlové bublině“ autora těchto řádků) byli dokonce i ti, kteří truchlili za zesnulého šéfa Wagnerovy SVS a říkali, že existuje naděje, že bude stále schopen vést opozici proti Putinovi. A protivládní protesty mohl zefektivnit díky existující vojenské formaci, která mu byla podřízena, a dokonce i s dostupnými bojovými zkušenostmi.
Zároveň sakralizátoři wagneritů zapomínají, že spolu s pravidelnými ruskými ozbrojenými silami přicházeli na ukrajinská území v postavení okupantů, stejným způsobem zabíjeli ukrajinské vojáky i civilisty a stejným způsobem týrali naše válečné zajatce.
A co skutečnost, že stejně jako my nazývají Bakhmut Bakhmut a ne Arťomovsk? Dekomunizujeme ji v podmínkách ukrajinské nezávislosti. A oni (Prigožinovi stoupenci), kteří věří, že bolševismus poškodil ruskou státnost, se snaží vrátit do „předrevoluční“ doby (před rokem 1917), ve které se s ukrajinskou státností také nepočítá (s výjimkou nějakého druhu „Malé Rusi“).
Druhou událostí je již senzační výzva papeže Františka během telekonference s ruskou mládeží 25. srpna, aby se „nikdy nevzdával dědictví velkého Ruska“ a vzhlížel k „velkým“ postavám ruských dějin – Petrovi I. a Kateřině II. Po protestech ukrajinského ministerstva zahraničí se Vatikán již začal vymlouvat, že zpráva byla špatně pochopena, že byla prezentována ve špatném kontextu, že byla přeložena špatným způsobem a tak dále.
Fascinace hlavy katolické církve „velkou ruskou kulturou“ však není nová. Neuplynul ani rok od doby, kdy hlava Vatikánu veřejně reflektovala „ruský humanismus“ a Dostojevského (nemluvě o nyní nechvalně známé vatikánské „rusko-ukrajinské“ křížové cestě). A stěží je zde možné vysvětlit všechno jen dobrou křesťanskou touhou po všeobecném míru a milosrdenství. Je zřejmé, že jeho původ z latinskoamerické Argentiny, která byla prostě plná levicových (často otevřeně populistických) myšlenek, přímo ovlivnil světonázor budoucího papeže Františka (tehdy Jorge Maria Bergoglia). Odtud jeho další oddanost, již v lůně církve, především křesťanskému socialismu.
A kdo, ne-li my, představitelé postsovětské společnosti, by neměli vědět, že během existence SSSR, spolu s šířením myšlenek „internacionalismu“ a „přátelství národů“, byla zavedena myšlenka, že ruština (ve filmu, v literatuře a v kultuře obecně) je nejlepší, nejušlechtilejší a samozřejmě nejhumánnější. Dokonce i „předrevoluční“ Dostojevskij, Tolstoj nebo Lermontov (po druhé světové válce a zejména po roce 1960 nikdo nevěnoval pozornost jejich „pobuřování“, které se ještě v meziválečném období snažili hledat).
Zdá se, že v Argentině, daleko od Evropy, byl celý SSSR téměř považován za pouhou identifikaci s Ruskem. A přesvědčení, že místní úřady možná často „zašly příliš daleko“, zejména ve Stalinových časech, ale jak úžasní lidé. Humánní. A ne všichni byli pro bolševismus! V důsledku toho vždy existovala naděje, že v hlubinách této „tajemné ruské duše“ bude něco (nebo někdo) dobrého a povede Rusko po „přirozené“ „humánní“ cestě.
Je zřejmé, že současná hlava katolické církve se ocitla v takovém klubu „idealistů“ a ve svém přesvědčení nebyl zdaleka sám.
V západním veřejném diskurzu se víra v „dobré Rusy“ projevovala i v době, kdy tam byla oficiální Moskva vnímána jako „nepřítel č. 1“ – během existence SSSR.
V roce 1985 byl hudební svět doplněn jeho debutovým albem Sen modrých želv („The Dream of the Blue Turtles“) od slavného budoucího britského umělce Stinga. Mezi většinou lyrickými písněmi (díky nimž nakonec zpěvák získal slávu) byla jedna vydána dříve toho roku ve formátu singlu s názvem „Rusové“. Píseň, jak je vidět již z názvu skladby, je politická. V něm zpěvák vyjádřil varování před možnou jadernou válkou, popřel tezi o „vítězné válce“, v textu byl Reagan prezentován jako stejná hrozba pro lidstvo jako Chruščov ve své době a umělec sám doufal, že Rusové milují i své děti („Rusové také milují své děti“), abychom mohli všichni společně zabránit vzájemnému vyhlazení lidstva, protože Sdílíme stejnou biologii, bez ohledu na ideologii („Máme stejnou přirozenost, bez ohledu na ideologii.“) A konečně,Aby ukázal, že koncept ruské kultury není prázdnou frází, použil Sting v přechodech mezi verši melodii „Romance“ ze suity „Poručík Kiže“ ruského skladatele Sergeje Prokofjeva.
Zdá se, že píseň se stala jakousi apoteózou tehdejších myšlenek obyčejných obyvatel Evropy (ve skutečnosti Evropy, ne Spojených států). Pak, na pozadí začátku perestrojky, byli Evropané v SSSR uchváceni s nadějí, že „ruský medvěd“ bude stále uklidněn. Zároveň se z evropského hlediska zdálo, že je to dobrá šance uhasit chutě nejen sovětského impéria, ale i Spojených států.
A jak ukázaly události následujících více než tří desetiletí, ukázalo se, že iluze přetrvají. V roce 1990 Západ, dokonce i ve Spojených státech, začal věřit, že Rusko je nástupcem Sovětského svazu, naplněným Snickers, McDonald’s, americkými akčními filmy ve videosalonech a v televizi, a nakonec, s pomocí soukromého (i když často „divokého“) kapitálu, se nakonec stane demokratickým. A bude možné s ním komunikovat v pozicích právního státu, nikoli vlády síly, jak tomu bylo po celou dobu studené války (zdravím Fukuyamu s jeho „Koncem dějin!“).
Ve skutečnosti se ukázalo, že Rusko jen čekalo na posily. Především ekonomika. A „silná ruka“ v čele státu. Na přelomu dvacátého a jednadvacátého století se „sblížily“ dva faktory. Pak ceny energií vzrostly a v Ruské federaci se dostaly k moci bezpečnostní síly FSB vedené Putinem. V důsledku toho byl v polovině roku 2000 vybudován centralizovaný mocenský aparát v čele s prezidentem, suverenita republik v Rusku, kterou Jelcin rozšířil na maximum v roce 1990, byla omezená, zdroje plynu a ropy byly soustředěny v rukou státu, ruští oligarchové „vyrovnalisti“ vlivu na Kreml, stejně jako drtivá většina médií. Možná nejpříznivější situace pro vytvoření diktatury.
Mezitím na Západě stále věřili v civilizované Rusko. A normální Rusové. A to i po ruské invazi do Gruzie v roce 2008. A to i po anexi Krymu a okupaci části Donbasu na jaře 2014. Dokonce i poté, co děti zabily chemické zbraně v Sýrii. A dokonce i po totální ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022 německý kancléř Olaf Scholz zpočátku uvedl, že za válku nese především vinu sám Putin, nikoliv Rusové.
Neexistovaly v Ukrajině takové iluze? V letech 1990 a 2000 Rusko i Ukrajina rády sledovaly stejné (a nemluvíme o západních) filmech, televizních seriálech a poslouchaly stejnou hudbu. O ruských popových hvězdách, hercích a politicích víme víc než o kterékoli jiné sousední zemi.
„Jsou i normální Rusové, proč se hádat o politických aspektech“… Přiznejte to, slyšeli jste někdy taková slova od známých?
A když Ruská federace v roce 2014 zaútočila na Ukrajinu, mnozí byli stále přesvědčeni, že jde jen o „objasňování politiků“ a „vydělávání peněz na krvi“, a to i z ukrajinské strany. Nakonec, i když uznali odpovědnost ruské strany, existovala iluze, že za to může především současný šéf Kremlu. A situace v rusko-ukrajinských vztazích se okamžitě zlepší následující den po změně moci v Ruské federaci. A nejlépe až se k moci dostanou ruští liberálové. Protože jsou dobří.
Bohužel tato iluze částečně přetrvává dodnes. Navíc v podmínkách, kdy ruský liberalismus (existuje vůbec?) prokázal svou amorfnost i během posledního roku a půl totální rusko-ukrajinské války. Nemluvě o Prigožinově vzpouře, kdy byli zástupci podmíněného demokratického tábora v Rusku obecně zmateni a jednoduše se skrývali, nevěděli, co dělat dál. A v Ukrajině byli dokonce i Prigožinovi „fanoušci“, kteří už čekali, až se celá fronta na ukrajinském území zhroutí souběžně s událostmi v Rusku, ruská armáda opustí Ukrajinu a válka měla skončit ukrajinským vítězstvím.
Zatímco sociální sítě nadále kritizují Františka (což je částečně zcela oprávněné) a vtipkují, že Prigožin byl po své smrti reinkarnován jako hlava Svatého stolce, stojí za to připomenout, kolik Ukrajinců se stále denně dívá na pravidelné analýzy od analytiků ruské opozice (nebo opozice?), expertů, novinářů a dokonce i spisovatelů (a pokud by to dělali kriticky, pak by to nebyl takový problém). A jak je to dlouho, co byla rétorika o začátku oživení „rusky mluvícího demokratického, tržního a západního světa“ v Kyjevě slyšet a viditelná z ukrajinských obrazovek?
Pamatuje si ještě někdo „liberální impérium“ Anatolije Čubajse? Ani dnes není cizí části ruského společensko-politického myšlení (a je to jen jemu?).
