Jedním z hlavních témat v Ukrajině o víkendu bylo Sociální sítě-post bývalého, jak se ukázalo, poradce ministra vnitra Vadyma Denysenka. Vzpomínáme si, že Denysenko nabídl, že neotevře hranice pro muže ani po skončení války. Neotevírejte další tři roky, protože „jinak prostě nezůstaneme jako národ“.
V Denysenkově příspěvku – jak v tomto, tak v dalším, kde začal otevřeně zastrašovat Ukrajince, nebo spíše ukrajinské ženy („pokud nebudou existovat žádná taková omezení, v nejlepším případě sem budou v příštím desetiletí přivedeny 2-3 miliony Asiatů“) – je ve skutečnosti mnoho zajímavých věcí, které se týkají vážných problémů s obrazem, pokud se samozřejmě ukrajinská společnost touto otázkou vážně a systematicky zabývá. Do Telegram A média rychle našla „kompromitující důkazy“ o autorovi takové diskriminační myšlenky: YouTube-kanál svého syna, který žije v zahraničí během války (podle jeho bývalého asistenta v Nejvyšší radě, jeho syn odešel do zahraničí dlouho před válkou, což samozřejmě neuspokojilo oponenty) a provozuje cestovní blog v ruštině. Ale i bez těchto „kompromitujících důkazů“ dostal Denysenko za své prohlášení hodně.
Ale podívejme se na návrh pana Vadima střízlivýma očima. Koneckonců, Denysenko nebyl první den v politice, nebyl jen lidovým poslancem, ale zástupcem vlády (Volodymyr Groysman) v Nejvyšší radě VIII. Proto je možné předpokládat, že nerozumí tomu, co píše, ale stojí za to zvážit další možnosti. Například věnujte pozornost těm slovům na konci příspěvku, že si nikdo nevšiml na vlně humbuku a nenávisti: „Všichni, kdo píší o komplexních opatřeních k návratu, jsou mazaní. Neexistují žádná skutečná komplexní opatření a ani nebudou. Bohužel.“
Možná, že tato provokace (jak jinak nazvat návrh nepouštět Ukrajince do zahraničí v době míru?) je určena speciálně pro ty, kteří by měli tato komplexní opatření vypracovat. Možná je to pokus odsunout nejhorší možný scénář – podívejte se, říkají, co se z takových myšlenek může vyklubat, když i nyní, na úrovni obyčejného šéfa jedné z mnoha veřejných organizací, to vyvolalo více než násilnou reakci.
A není třeba pochybovat o tom, že nebude pochyb o tom, že budou nějaké nápady na návrat těch Ukrajinců, kteří již odešli do Evropy, a udržení těch, kteří tak chtějí učinit po skončení války. Protože ti první se nevrátí všichni a ti druzí odejdou, je to zřejmé. A nemůžete sem jít jen na vlastenectví. A dříve či později budou muset úřady, ať už tento, nebo příští, po prvních poválečných volbách najít řešení. A bez ohledu na to, jak jsou tato řešení generována v „kanceláři jednoduchých řešení“. Ne, ne ten, v jehož čele stojí Saakašvili. Byl napsán bez uvozovek, s velkým písmenem, a přesto ve skutečnosti nic neovlivnil. A tohle může ovlivnit…
Mimochodem, tato myšlenka – uzavření hranic – není zdaleka nová. V roce 2010 lidový poslanec ze Strany regionů Volodymyr Landyk, jeden z těch, kteří byli považováni za „silného manažera“ (přesněji řečeno, nebyl mu tolik jako jeho starší bratr Valentyn), vyprávěl dramatickou epizodu z historie jejich rodinného podniku, společnosti Nord.
Příběh byl tento. Landikovi chtěli otevřít vlastní závod na výrobu domácích spotřebičů v Ivano-Frankivsku. Proč byli doněčtí podnikatelé přivezeni až do Haliče? Ale právě v Prykarpatí byly velmi nízké oficiální platy. A bratři Landikovi se rozhodli, že haléřové platy, které platili svým zaměstnancům doma, budou stačit i Haličanům. Ukázalo se však, že obyvatelé tohoto regionu by raději šli pracovat do Evropy, než aby se hrbili v továrně Landiki.
Pan poslanec o tom všem mluvil s upřímným nepochopením – „podívejte se, jak na Východě funguje ocelář a strojník. To jsou hrozné podmínky. Vydělává 200–300 dolarů. A vuiko říká: „Takže já takhle pracuju za takové peníze?! Půjdu k Polákovi, naštípu mu dříví, dá mi 100 dolarů, pořád jsem jako on.“ Necháváme na svědomí bývalého poslance, který někde zmizel ve víru současných turbulentních časů, urážlivého „strýce“ (je jasné, že se tak snažil získat zpět mazaného „zapadentsiho“, který dal přednost práci v Polsku před prací ve své továrně), ale všimneme si hlavní věci. Podnikatel upřímně a upřímně přiznává, že v Ukrajině, zejména na východě, jsou zaměstnanci placeni penny. Ale ne všude jsou lidé připraveni pracovat za tyto haléře – natolik, že dělníci z Donbasu museli být přepraveni do Ivano-Frankivsku vlakem. A nepomohlo to.
Co tedy Volodymyr Landyk nabídl tehdy, ve vzdáleném roce 2010 (a ne tak v čase, jako ve skutečnosti)? A nabídl něco podobného, čím se dnes vyznačuje Denysenko: „Každý by měl pracovat. Musíme uzavřít hranice a vyrábět vlastní produkt.“
Naštěstí Landykové dlouho nevládli Ukrajině a časy stranického regionunavždy upadl v zapomnění spolu s vyděšeným uprchlíkem Viktorem Janukovyčem a jeho zlomenýma rukama. Myšlenka – tak jednoduchá jako dveře u vchodu do závodu Nord – však zůstala. Vezměte a zavřete hranice. Nápad, kterého se jistě někdo chytí v kuloárech moci. A bude si myslet – opravdu, jak rozvíjet některé složité systémy, jak vytvořit preferenční podmínky pro západní investory a snížit daně (poslanec Hetmantsev tiše plakal na tomto místě), prostě nemůžete nechat lidi ze země. A přinejmenším zde budou muset pracovat.
A všechno by to tak bylo. Kdyby v Ukrajině nezůstalo mnoho dalších lidí, bylo by mnoho lidí, kteří by plně zachytili sovětské časy – časy skutečně uzavřených hranic a absence jakýchkoli podmínek pro rozvoj, pro nalezení vlastních, a ne určených Státním plánovacím výborem, regionálním výborem nebo vedoucím kolchozu, cestu v životě. Malá lyrická odbočka. Pocházím z malé vesnice v samém centru Ukrajiny. Vesnice, kde v sovětských dobách – což si pamatuji velmi dobře, protože Státní výjimečný výbor, vyhlášení nezávislosti a první prezidentské volby zažil v dospělosti – téměř každý druhý člověk pil. Z různých důvodů, ale hlavní byly dva:
a) stále nemají nic jiného na práci;
b) v žádném případě nebudou vyhozeni z práce.
Tato beznaděj a nedostatek alternativ přivedly ukrajinské rolníky k, buďme upřímní, alkoholismu. A pak… Poté, po bouřlivých 90. letech, po zničení sovětského kolektivního zemědělského základu, se úroveň spotřeby alkoholu, jinými slovy počet opilců v obci nejen snížil, ale prakticky zmizel. Proč? Proč se to nestalo, když poslední vůdce SSSR, Michail Gorbačov, zuřivě bojoval s tímto problémem – a když v každém obchodě, včetně našeho vesnického obchodu, bylo možné koupit alkohol pro každý vkus?
Ale proto, že lidé dostali příležitost žít svůj vlastní život. Žijte a vydělávejte. Ano, někdo pracuje v Evropě a někdo je zde, a to i na půdě, která bývala skutečnou zátěží. Lidé cítili, že mají možnosti, že jsou šance, že existuje vyhlídka. A v takových podmínkách sedět a pokračovat v pití je ztratit tyto šance, navíc v situaci, kdy stejní lidé pracují poblíž a dosahují určitých výšek. Takže ve vesnici alkoholiků bylo pár důchodců a jeden už upřímně skončil alkoholik, kterého by vůbec nic nepřitahovalo.
Představte si nyní, co by se stalo, kdyby nebylo všeho, co jsme zažili – ano, a kolapsu postsovětské ekonomiky, ale zároveň nových obzorů. Lidé by prostě pili sami sobě jako jejich otcové a dědové, neviděli by jinou vyhlídku.
Vadym Denysenko, očividně z dobrých, správných důvodů, ve skutečnosti navrhuje zahnat Ukrajince za sovětskou železnou oponu, kterou jsme nakonec kdysi vydechli. Představte si, válka končí, spousta lidí – kteří jdou po frontě, kteří jsou zezadu – ani nebude chtít odejít, ale prostě odejdou do zahraničí. Omlouvám se za banalitu, odpočiňte si od všech těchto nočních můr, zapomeňte alespoň na chvíli na to, co zažila celá země. Ale – promiňte, nemůžete. Co když utečete, kdo zvedne zemi.
A zároveň jsme si dobře vědomi toho, že všechny výjimky, které nabízí bývalý poslanec, se předvídatelně promění (jako systém Shliakh) v hromadu korupčních schémat. Jaká bude tedy reakce lidí, zejména těch, kteří přežili válku v jejím pekle, na skutečnost, že budou i nadále drženi na řetězu jako domácí psi a vedle nich ti, kteří mají „hrany“ v příslušných strukturách, tiše cestují po Evropě? Také se mi zdá, že ne ve stylu „Ne, dobře, chápu, země musí být obnovena, a tento syn jiné „nové tváře“ právě vzal svého nemocného otce na léčbu a ten otec se pak vrátil domů sám, bez syna.“
Pokud jde o kvantitativní přístup… V Estonské SSR žilo v roce 1990 1,57 milionu obyvatel. Byl to vrchol, demografický vrchol. O čtvrt století později, v roce 2015, žilo v Estonsku 1,31 milionu lidí. Počet obyvatel se snížil o 17 %, a to je hrubé – protože do této pobaltské země přišli migranti. Pro našich podmíněných 40 milionů – 17 % je to téměř 7 milionů. Velké množství, nemůžete nic říct. Zároveň však Estonsko během těchto čtvrtstoletí vstoupilo:
–Evropská unie;
–NATO;
– eurozóny;
– schengenský prostor;
– Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.
A nyní, navzdory ztrátě části obyvatelstva (která byla nahrazena migranty, možná i z Asie, jak Denysenko předpovídá Ukrajině), je Estonská republika před nejen svými kolegy v bývalém SSSR, nejen zeměmi bývalého socialistického tábora, ale také zástupci staré Evropy. Například HDP v paritě kupní síly na obyvatele je v Estonsku vyšší než v Portugalsku a Řecku.
Takže, jak vidíme, světlá budoucnost (ironií je, že Vadym Denysenko vede organizaci nazvanou Ukrajinský institut pro budoucnost) nemůže být zajištěna uzavřením hranic, ale jinými prostředky. Dokonce i v podmínkách, kdy s vaší země odchází šestkrát více, než přichází – to byly ukazatele migrace Estonské republiky v nejtěžších postsovětských časech, 1991-1995.
Lze jen doufat, že tento skandální příspěvek pana Denysenka není způsobem, jak otestovat veřejné mínění, není nabídkou úřadům, ale naopak varováním. Jinak, proč to všechno v zemi, kde po válečném hurikánu zůstane jen jako za starých špatných časů pít z beznaděje a železné opony na západních a jižních hranicích.
P. S. Název článku je citací z jedné z básní Volodymyra Sosiura, rodáka z Debalceve, o jeho rodné Doněcké oblasti. Stejná Doněcká oblast, ve které na rozdíl od Donbasu Landyků (a Denysenkovy Ukrajiny) nebylo řečeno nic o uzavřených hranicích a skutečném nevolnictví, které čas od času politici, jak se ukázalo, různých politických směrů nabízejí Ukrajincům.
