Rok a půl po zahájení totální vojenské agrese proti Ukrajině udržuje Ruská federace vnější stabilitu. Zdá se, že Moskva se přizpůsobila sankčním omezením, našla vhodné mezery a zavedla pravidelnou výrobu zbraní. Prigožinova jednodenní vzpoura otřásla základy Putinova režimu, ale Kreml se z krátkého šoku rychle vzpamatoval a začal utahovat šrouby.
Nyní nejsou v Rusku žádné viditelné známky sociální nespokojenosti. Smrt obrovského počtu Rusů v agresivní válce proti Ukrajině nezpůsobila lidové nepokoje, jak někteří západní a ukrajinští mluvčí optimisticky předpovídali. Politická opozice je také mrtvá. A Putin se připravuje na nové formální volby, které by měly znovu prodloužit jeho autoritářskou vládu nad impériem. Za vnější fasádou stability a vytrvalosti se však skrývá zranitelnost. Síla, která sjednocuje tak velkou, nepřirozenou strukturu, jako je Ruská federace, se může kdykoli zhroutit a pak nebude možné zastavit procesy rozpadu.
Velkým problémem při hodnocení Ruska je, že tento autoritářský stát a procesy v něm se snaží pochopit na základě západní retrospektivy. V souladu s tím zahraniční politici a odborníci nadále zkoušejí pravidla a vzorce Ruska, které fungují ve svobodném světě, ale jsou zcela nevhodné pro svět diktatur. Proto někteří upřímně věřili, že západní sankce a ekonomické potíže, které vyvolaly, budou mocným nástrojem pro ovlivnění ruské společnosti. Donutí ho, aby začal vyvíjet tlak na svou moc. Podle klasiků by ekonomické problémy plus těžké ztráty na frontě a lidové rozhořčení nad agresivní válkou měly vést k revoluční situaci a následnému pádu Putinova režimu. To se samozřejmě nestalo. Nestalo se tak ze zcela objektivních důvodů.
Revoluce v klasickém smyslu je nemožná ve státě takového typu, jako je Rusko. Dějiny Ruska ve skutečnosti neznají příklady úspěšných sociálních revolucí. Zná však příklady poměrně úspěšných převratů a pučů. Proto nyní nebyly a nebudou žádné masové protesty, shromáždění a stávky po celé zemi s politickými požadavky na Putinovu rezignaci. Nedojde ke klasickému zvýšení sociálního napětí, politickému boji lidu za jeho práva a proti nespravedlivé agresivní válce, jak by bylo typické pro západní země. To, co se v autoritářské diktatuře skutečně může odehrát, je státní převrat, spontánní náhlá vzpoura rozhořčených mas nebo vzpoura. S největší pravděpodobností – za účasti ozbrojených sil nebo soukromých ozbrojených struktur. Problém je v tom, že takové události může být obtížné předvídat. Jedná se o jakési „černé labutě“, které se často stávají nečekaně a radikálně mění běh historie.
Autoritářské říše jsou vždy arogantní a nevěří v jejich bezprostřední politickou smrt. Sní o nových výbojích cizích území a vojenských vítězstvích. A nevšimnou si svého vlastního vnitřního selhání a slabosti. Když Ruské impérium vstoupilo v srpnu 1914 do první světové války, učinilo tak s nadšením. Ruské úřady snily o obsazení nových zemí na západní Ukrajině a části Polska, které bylo tehdy součástí německé říše. Císař Mikuláš II. také choval naděje na získání kontroly nad Bosporskou a Dardanelskou úžinou a na vstup ruských armád do Istanbulu. Bylo plánováno, že vítězná válka nebude trvat déle než šest měsíců. Ale všechny sny autokrata selhaly.
V předvečer první světové války se Ruská říše navenek zdála být silným a mocným státem. Z hlediska nominálního HDP byla dokonce mezi pěti vedoucími zeměmi světa a zaujímala významné postavení v produkci řady plodin. Velké území, velká populace, která pak činila asi 178 milionů lidí. Armáda, která čítala 1,5 milionu lidí a po mobilizaci překročila 5 milionů. To vše demonstrovalo vnější fasádu silného a poměrně stabilního státu. Ale uplynulo jen 2,5 roku a Ruská říše přestala existovat. A pak upadla do období sociálních turbulencí, chaosu a těžké občanské války.
Ve skutečnosti ruská říše na počátku dvacátého století obsahovala mnoho slabostí a mnoho národních rozporů. Z hlediska příjmu na hlavu to byla nejchudší země v Evropě, s výjimkou Portugalska. Hospodářský vývoj říše byl velmi nerovnoměrný. Státní aparát je do značné míry neefektivní a zkorumpovaný. Velká válka, do které ruská říše vstoupila tak lehkovážně a arogantně, velmi rychle ukázala své vnitřní selhání a slabost. Vnější fasáda síly a důvěry se ukázala být klamná, falešná a vratká.
Již na konci roku 1914 bylo jasné, že se válka vleče. Ruská ofenzíva na frontě byla nahrazena německo-rakouskou protiofenzívou z roku 1915 Rok. Rusko ztratilo nejen území Haliče dobyté v loňském roce, ale také řadu zemí, které byly jeho součástí před válkou, včetně Polska, Litvy a části Volyně. Brusilovova ofenzíva v roce 1916 nepomohla ruské říši dosáhnout strategického vítězství na frontě a znovu získat mnoho území. V lednu 1917 schválil car Mikuláš II. nový ambiciózní plán ruské ofenzívy. Stávka měla být zahájena ve směru na Lvov a rumunskou Dobrudžu. Měsíc a půl zbýval před pádem Ruské říše.
Ruský císař žil svůj život a plánoval nový rok vojenské kampaně, aniž by tušil, že dny jeho vlády se blíží ke konci. Zdálo se, že na začátku roku 1917 nic nepředznamenávalo kolaps autokracie v Rusku. Válka však způsobila nesnesitelnou mobilizaci lidských zdrojů pro říši. Celkově bylo Rusko nuceno mobilizovat až 15 milionů lidí. To způsobilo velké problémy v zemědělství a průmyslu. Dělníci bolestně chyběli. Vzhledem k vysokým nákladům na válku byla vláda Ruské říše nucena uchýlit se k masovému tisku rublu, což způsobilo obrovský skok v inflaci. Do jara 1917 se množství papírových peněz v oběhu zvýšilo o 600%. A ceny v říši vzrostly o 400%. Přestože říše měla dostatek zásob obilí, nebylo nic, co by je odvezlo do velkých městských center. Plány nákupu obilí pro armádu nebyly realizovány. Ve městech začali zavádět karetní systém a uchýlili se k přebytku. Paradoxně říše, která před válkou patřila k lídrům v produkci obilí na světě, konečně ukončila obilné nepokoje, které začaly v jejím hlavním městě Petrohradě na konci února 1917. K masám protestujících se rychle připojily místní vojenské posádky. Centrální vláda padla díky vzpurným vojákům vlastní armády, v jejíž podporu a ochranu tolik doufala. Početný a rozsáhlý státní aparát, který dříve sloužil samovládčímu císaři, rychle rozpoznal novou moc a novou realitu. Říše, která existovala téměř 200 let, zmizela během několika dní.
Život takové autoritářské říše, jako je moderní Rusko, může být dlouhý a dlouhý. Navenek se může dokonce zdát impozantní a silný. Ale fatální konec takových formací je často náhlý a neočekávaný. Tak rychle, že by byla zaskočena i přední světová inteligence. Pokud je současná Ruská federace vedená Putinem odsouzena k zániku, je pravděpodobné, že se tak stane náhle a rychle. Podle scénáře typického pro ruské dějiny.
