Před summitem NATO ve Vilniusu, který by mohl Ukrajině otevřít dveře nové geopolitické realitě, se Volodymyr Zelenskyj vydal na malou cestu po zemích, které nelze nazvat takovými podporovateli Ukrajiny, ale to neznamená, že jsou pro naši euroatlantickou cestu méně důležité. To platí zejména pro Turecko, které je nejen členem NATO (to znamená, že v každém případě budeme muset získat souhlas Ankary se vstupem do Aliance, kdykoli a v jakém formátu se toto přistoupení uskuteční), ale je také jedním z garantů „dohody o obilí“ a také kontroluje strategicky důležité – a pro ruský okupační kontingent také – průlivy mezi Středozemním a Černým mořem. Stručně řečeno, je to hráč, jehož názor by měl být vždy brán v úvahu.
A právě v Turecku se odehrály dvě neuvěřitelně symbolické události. Za prvé, to jsou slova tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, že Ukrajina si zaslouží být členem NATO. (Rusové se samozřejmě nemohli přenést přes tuto frázi a překroutili ji na „má právo se připojit“ podle starého sovětského zvyku. Pociťte rozdíl v běžném právu připojit se – a v situaci, kdy jste si toto právo zasloužili, navíc všichni chápeme, jaký to byl hrdinský boj.) Zadruhé je to povolení vrátit na Ukrajinu – a vlastně i samotný návrat – ukrajinských vojáků, velitelů posádky Azovstal, kteří jsou od loňského roku po ruském zajetí internováni v Turecku.
Rusové, jak obyčejní lidé, tak propagandisté, byli druhou událostí obzvláště pobouřeni. Zatímco oficiální Kreml hledal alespoň nějaká slova, kterými by se k tomu vyjádřil, na ruských sociálních sítích došlo ke skutečné explozi emocí. Občané agresorské země proklínali jak slabého Putina, tak zákeřného Erdogana, a samozřejmě Ukrajinu (zde spíše ze zvyku). Ale navzdory všem kletbám zůstala hlavní otázka „Jak to Erdogan udělal?“ pro Rusy nevyřešena.
Ale ve skutečnosti není v této věci nic komplikovaného. Zvláště pokud je správně formulován. Už ve škole nás učili, že část odpovědi je formulována v samotné otázce. Takže v našem případě – správně postavená otázka dává přímou nápovědu. Takže to zformulujme správně: jak to mohl Erdogan udělat? A dostaneme nápovědu ve formě slovesa „mohl“.
Erdogan učinil tento krok, protože o něm mohl rozhodnout. Ano, stále existují otázky motivace – pravděpodobně vnější (jako například ve stejné dohodě se Spojenými státy o letounech F-16, kdy Joe Biden přímo naznačil tureckému vůdci, že Švédsko by mělo vstoupit do NATO, navzdory jistým tvrzením Turecka), ale ve skutečnosti to není tak důležité, aby se kolem toho stavěly deduktivní konstrukce s nehypotetickou možností pádu do propasti spiknutí. A Rusové, mimochodem, se také příliš nezajímali o to, čím se Erdogan řídil – byli více pobouřeni tím, jak mohl zradit dohodu s Putinem.
Nebo mohl z jednoho prostého důvodu. Nyní to není Turecko, kdo závisí na Rusku, ale Rusko závisí na Turecku. A to ani ne tak kvůli samotné Ankaře, jako spíše kolektivnímu Západu. Protože při zahájení totální invaze Vladimir Putin očekával, že reakce konglomerátu G7-EU-NATO bude podobná té, která se odehrála po první části současné rusko-ukrajinské války. (Klasický příklad toho, jak se „generálové vždy připravují na minulé války“.) Ale – o tom už můžeme mluvit zcela jasně – Západ reagoval zcela jinak. Navzdory všem překážkám vytvořeným různými členy tohoto konglomerátu (mimochodem nejen Maďarskem) byla tato reakce opravdu bolestivou ranou ruské ekonomice. Druhý den ruská měna, které se loni v létě podařilo vrátit do kurzu „02/23/22“, překročila jednu symbolickou značku – 100 za euro. A v blízké budoucnosti překročí stejnou dolarovou linii. Ropný a plynárenský průmysl – hlavní zdroj plnění státního (tedy nyní vojenského) rozpočtu – přináší stále menší zisk. Ekonomická situace Ruska se každým dnem komplikuje.
V této situaci zůstává Turecko jedním z mála oken do světa, které ještě nebylo pro Kreml uzavřeno. A což Putinův režim možná není rád, ale aktivně využívá, protože nemá mnoho jiných účinných možností, mírně řečeno.
A Recep Tayyip Erdogan – jako člověk, na rozdíl od Putina, je geopoliticky velmi zkušený – tento faktor prostě nemohl nevyužít. To znamená, že díky silnému tlaku Západu, tlaku, který mimochodem sám Erdogan ne vždy podporoval, dostal jedinečnou příležitost diktovat Putinovi ty podmínky, které jsou výhodné především pro něj. A sám Putin to také chápal.
Víte, z čeho vidíte? Z reakce Kremlu. Místo toho, aby jako předtím volali tureckým úřadům ve velkém stylu Telegram– Kanál Dmitrije Medveděva, místo zákazu letů nebo tureckých rajčat – Kreml dokázal jen bídněno, prohlášení Dmitrije Peskova, které se týkalo „přímého porušení dohody“, „rozumíme všemu“, „nikoho nezkrášluje“ a …
A to je vše. To znamená, že Rusko, které uznalo, že Turecko přímo porušilo dohodu o internaci ukrajinských vojáků, jen vynadal Erdoganovi a řekl, jak to, Recep-aha, slíbil jste…
Tato reakce není ničím jiným než uznáním geopolitické impotence dnešního Ruska. Stejné Rusko, které se 24. února 2022 považovalo za téměř rovné Spojeným státům americkým a snilo o tom, že bude vládnout „své“ („sovětské“) polovině světa. A nyní bylo Turecko – které, jak si vzpomínáme, v době dalšího velkého zhoršení, karibské krize, pouze předmětem jednání (tehdy SSSR požadoval, aby Spojené státy odtamtud odstranily balistické rakety Jupiter) – diktuje svým vlastním pravidlům hry této ne-supervelmoci. A Rusko samo se snížilo do té míry, že se snaží (samozřejmě neúspěšně, jako všechno, co dělá „velký stratég, který všechny přehrál“) minimalizovat své sankční ztráty pomocí velmi mikroskopického Maďarska na geopolitické šachovnici.
Ale to jsou problémy Ruska. Měli bychom poděkovat Erdoganovi za krok směrem k Ukrajině a nezapomínat, kdo mu dal takovou příležitost – překroutit své sliby Kremlu, jak chce. A kdo nyní do značné míry zajišťuje existenci Ukrajiny v této obtížné a chci věřit, že poslední válce o její existenci.
