Z pohledu Kyjeva je současná ruská válka proti Ukrajině příliš typická a příliš neobvyklá na to, aby skončila jednoduchými jednáními. Pro ruskou válku je typické, že zapadá do historického vzorce chování Moskvy v pohraničních oblastech. Neobvyklost spočívá v tom, že nejde jen o ukrajinské území, ale také o ruskou identitu.
Jak typičnost, tak výlučnost této války – pokračování širší patologie a zvláštního významu pro samotné Rusko – znamenají, že rychlý a stabilní mír s Moskvou je nemožný. Přinejmenším většina Ukrajinců a dalších obyvatel východní Evropy v současné době nevěří v trvalé příměří.
Rusko jako recidivista
Současná válka není prvním útokem Moskvy na ukrajinský lid, ani jedinou expanzivní operací Kremlu na území bývalého impéria. Ukrajinci se poučili ze své vlastní historie, stejně jako z minulosti a přítomnosti svých sousedů, že Rusům nelze věřit. Dokud bude ruský stát existovat ve svém současném stavu, nebude čestně vyjednávat a podepsat skutečně trvalou mírovou dohodu.
Imperiální princip v ruské státní tradici je příliš silný na to, aby umožnil smysluplné a trvalé příměří. Mohla by také přežít demokratickou změnu ruského politického režimu. Stalo se tak například po krátkých republikánských obdobích, tedy od února do října 1917 a v roce 1990.
Na rozdíl od mnoha vnějších pozorovatelů většina politiků, expertů a diplomatů ve střední a východní Evropě a na jižním Kavkaze a do jisté míry i ve střední Asii nepovažuje současnou rusko-ukrajinskou válku za čistě Putinovu posedlost. Vypadá to jako poslední fáze dlouhé série staletí starých ruských konvenčních a hybridních vojenských výbojů. Ukrajinci a další národy dříve podřízené ruskému impériu – Moskvě, carskému, sovětskému a postsovětskému – podobné invaze přežili. „Zvláštní operace“ nebo „čistky“ potlačily a někdy zcela zničily místní hnutí, která usilovala o nezávislost a zajistila Moskvě moc.
V únoru 2022 bylo mnoho vnějších pozorovatelů překvapeno Putinovým tvrzením, že rozsáhlý útok Moskvy na ukrajinský stát byl motivován ruským strachem z kyjevského „fašismu“ a zaměřen na „denacifikaci“ Ukrajiny. Naproti tomu mnoho zemí ve východní a střední Evropě již znalo ruská tvrzení, že jejich vlády nebo dokonce celé elity jsou fašistické. Například téměř přesně třicet let před eskalací v Ukrajině, v roce 1992, ruská 14. armáda vojensky zasáhla do konfliktu uvnitř Moldavska.
Tehdejší velitel 14. armády, nyní zesnulý ruský generál Alexander Lebeď, ospravedlnil nezákonné zasahování svých vojáků v cizí zemi prohlášením, které předcházelo Putinovým lžím o roce 2022. Lebid na tiskové konferenci řekl, že nová vláda mladé Moldavské republiky v Kišiněvě se chová hůře než německá SS před 50 lety. Otevřená vojenská intervence pravidelných ruských vojsk vedla ke konečnému rozdělení Moldavska.
Vojáci 14. armády, tzv. Operační skupiny Ruské federace, jsou stále na území Moldavska jako nezvaní hosté. To nezměnila ani rusko-moldavská dohoda o stažení vojsk v roce 1994. Kišiněvu nepomohla ani skutečnost, že v roce 1994 Moldavská republika v článku 11 své nové ústavy vyhlásila neúčast a odmítla členství v NATO. Navzdory slibu Moskvy stáhnout vojáky a neutrálnímu statusu Moldavska od té doby pokračuje rozmístění ruských vojsk a rozdělení státu dodnes.
Kolonialismus před a po Putinovi
Tato moldavská epizoda let 1992-1994 – v relativně prozápadním a liberálním období nedávných ruských dějin, kdy byl Vladimir Putin v Petrohradě politickým nikým – ilustruje obecnější otázku. Z pohledu střední a východní Evropy nezáleží na tom, zda současný ruský prezident zůstane u moci nebo ne. Nezáleží ani na tom, zda je ruský režim demokratický, totalitní, monarchický, oligarchický či jiný. Expanzivní ambice Moskvy budou pravděpodobně pokračovat. Mnoho západních analytiků by takový etnohistorický determinismus odmítlo jako nevědecký. Toto chmurné hodnocení je však běžné v zemích obklopujících Ruskou federaci, a dokonce i mezi některými jejími občany.
Na pozadí událostí v historii celého postkomunistického světa se touha po příměří s Moskvou nyní jeví jako nestrategická, ne-li nerozumná. Samozřejmě, Putin a jeho vnitřní kruh nebo jejich nástupci se mohou v určitém okamžiku rozhodnout zahájit politický dialog a zdánlivě konstruktivní jednání. Kreml může mít dokonce zájem podepsat dohodu o ukončeníprotipožární opatření a opatření k budování důvěry.
Toto chování Ruska však bude čistě instrumentální. Byl by to dočasný taktický ústup pro přeskupení a přezbrojení jednotek. Později Moskva znovu potvrdí svou přeshraniční nadvládu, moc a hegemonii. Bude-li to nutné, Kreml tak učiní znovu vojenskou silou a masovým terorem proti civilistům.
Ukrajinská psychopatologie Ruska
V případě Ukrajiny je ruská agrese obzvláště brutální a nekompromisní. Většina hlavních proudů ruského nacionalismu neuznává ukrajinskou identitu, kulturu a jazyk jako skutečně národní. Považuje je za místní folklór, nerovný ruské národnosti a kultuře. Toto zjevné pohrdání má kořeny nejen v aroganci Moskvy, ale je také výrazem komplexu méněcennosti Ruska vůči Ukrajincům jako staršímu, křesťanštějšímu, pravoslavnějšímu, jasněji definovanému a evropštějšímu východoslovanskému „bratrskému národu“.
Ukrajinský nacionalismus a státnost nemají právo na existenci z pohledu významné části ruské elity a obyvatelstva. Dokonce i tolerování těchto věcí je v Rusku považováno za rouhání. Ukrajinská území, s částečnou výjimkou západu země, jsou Rusy nazývána „Malé Rusko“ a „Novorusko“. Proto válku Moskvy v Ukrajině nelze považovat za skutečnou válku. Jedná se pouze o speciální operaci v rámci hranic Velkého Ruska.
I když ruská ukrajinofobie nedosáhne úrovně nacistického antisemitismu, agenda Moskvy je v konečném důsledku genocidní a ponechává jen malý prostor pro kompromis. I když má Kyjev dostatečný zájem na ukončení války v budoucnu, aby učinil ústupky, není jasné, jakého dlouhodobého kompromisu lze s Moskvou dosáhnout. Je pravděpodobné, že Ukrajina bude muset ustoupit dalekosáhlým ruským požadavkům, jako tomu bylo v případě nechvalně známých minských dohod z let 2014-2015.
Závěry
Příměří a vyjednané urovnání konfliktu s Moskvou by bylo obecně žádoucí jak pro ukrajinský lid, tak pro ukrajinskou vládu. Strategické úvahy a historické zkušenosti však Kyjev varují před brzkým příměřím založeným na základní důvěře. Dnešní ukončení války jen podpoří cíl Kremlu připravit ruskou armádu, ekonomiku a obyvatelstvo na nový útok později.
„Holubi“ ukrajinští politici a diplomaté nepotřebují ani tlak svých jestřábích protějšků, aby se zdrželi předčasných jednání s Moskvou. Současná mírová dohoda bude v ostrém kontrastu s ukrajinskou historickou pamětí, srovnávacím pozorováním a strategickou kulturou. Staletí tragických zkušeností jejich vlastních a dalších postsovětských národů (a národů jako Poláci a Finové) s moskevským imperialismem obsahují trpká ponaučení. Radí všem Ukrajincům, aby počkali na porážku Ruska, než se pustí do vážných jednání s Kremlem.
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Předchozí články projektu: Ukrajina – EU: horký konec jednání, Ukrajina – únik z volby, Východní partnerství po arabských revolucích, V pokřiveném zrcadle, Opovrhovaný, Lukašenko jde do války s Putinem, Mezi Moskvou a Kyjevem, Klobása je klobása, Můj Lvov, Putin na galejích, Poloostrov strachu, Ukrajina byla vynalezena na východě, Nový starý objev, A mělo to být tak krásné, Novoroční dárek pro Rusko, Nebo diskutujte o historii, patové situaci v Minsku
Původní název článku: Ukraina nie widzi sensu w negocjacjach
