Většina Ukrajinců čekala na summit NATO ve Vilniusu s velkými nadějemi. Očekávalo se, že tam Ukrajina bude konečně schopna pomstít se za ostudnou porážku na summitu v Bukurešti v roce 2008. Dovolte mi, abych vám připomněl, že během prezidentství Viktora Juščenka Kyjev doufal, že spolu s Tbilisi získá vytoužený MAP – Akční plán členství v NATO. To by byl významný krok směrem k euroatlantické integraci a v podstatě by to zaručilo nevyhnutelnost plného členství v Alianci.
Pak MAP nefungoval. Proti tomuto vývoji se postavili tehdejší německá kancléřka Angela Merkelová a tehdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Více na ně zapůsobily hrozby šéfa Kremlu Vladimira Putina a jeho tvrzení, že „Ukrajina není ani stát“, než šarm Juščenka, nedávného hrdiny oranžové revoluce, kterého tak obdivoval celý Západ.
Ukrajinská a gruzínská delegace se tedy musely vrátit domů. Co se dělo dál, je známo. O šest měsíců později Rusko napadlo Gruzii a okupovalo část jejího území. O šest let později Rusové anektovali Krym a obsadili část Donbasu.
Ano, situace se od té doby radikálně změnila. Ukrajinská armáda prokázala, že dokáže úspěšně odolat „druhé armádě světa“ a ukrajinská společnost prokázala, že je schopna mobilizovat co nejvíce na pozadí ruské agrese. Zároveň se myšlenka NATO stala v Ukrajině materiální silou, jak učí marxismus, protože uchvátila masy. Tuto myšlenku již nelze zastavit, protože její čas nadešel – ujišťuje ukrajinský nacionalismus.
To znamená, že dříve nebo později se musíme dostat do NATO. Ale kdo řekl, že se to stane teď? Velká očekávání spojená s vilniuským summitem byla rozptýlena našimi politiky, vládními úředníky a mnoha novináři. Jako, jak bychom mohli nebýt přijati do NATO, když teď děláme všechnu práci pro něj? Aliance byla vytvořena, aby konfrontovala Moskvu, a my, Ukrajinci, jsme v tom aktivně a nezištně zapojeni. Vše se zdá logické.
Prezident Volodymyr Zelenskyj pevně prohlásil, že nepojede do Vilniusu, pokud mu nebude nabídnuto něco podstatného. A co lze považovat za významné? Členství, samozřejmě. A jakmile odešel, znamená to, jak zpívají Braty Hadiukini, „všechno je růženec“.
Nicméně „všechno je růženec“ (alespoň ve smyslu, jak situaci vnímali nenapravitelní optimisté) nemohlo být a priori. Na summitu nepadlo ani pozvání do NATO, ba ani oznámení reálných podmínek vstupu Ukrajiny do Aliance. „Je bezprecedentní a absurdní, když neexistuje žádný časový rámec jak pro pozvání Ukrajiny, tak pro členství; a když se místo toho přidá nějaká podivná formulace o „podmínkách“ i pro pozvání Ukrajiny… Vypadá to, že není připravena pozvat Ukrajinu do NATO ani ji učinit členem Aliance,“ rozhořčila se ukrajinská hlava státu.
Obecně bylo velmi zajímavé sledovat kolísání Zelenského postoje k Severoatlantické alianci, které vyjádřil během čtyř let svého prezidentství. Začal jsem tím, že „v NATO na nás nikdo nečeká“, takže tam není kam jít. Pak přišly otázky – stížnosti typu: „Bidene, proč stále nejsme v NATO?“ Poté byl údajně zvolen jasný kurz k euroatlantické integraci, a aby se od ní neodchýlil, bylo odmítnuto jiné formy strategického partnerství. V březnu loňského roku, po totální ruské invazi, zazněla prohlášení jako, možná nepotřebujeme NATO, možná vybudujeme další obrannou alianci. A konečně opět jasný kurz směrem k NATO.
Takže po váhání je plné členství v Alianci opět naším pevným strategickým cílem. Chceme se tam dostat co nejdříve, ale nechceme se příliš namáhat i minimálními „domácími úkoly“. Naše armáda tak prokázala nejen své neuvěřitelné hrdinství, ale také schopnost realizovat nejnovější úspěchy světové vojenské vědy, a to jak ve vojensko-technickém, tak v taktickém a strategickém aspektu. Ozbrojené síly Ukrajiny jsou již připraveny integrovat se do západní vojenské struktury. NATO však není jen vojenská, ale i politická aliance. A s druhým máme stále vážné problémy.
Dokonce ani dlouho očekávaná reforma SBU dosud nebyla provedena. Nedávno šéf této zvláštní služby, rodák z Kvartalu 95, Gennadij Bakanov, viděl svou prioritu v tom, že zjistil informace o nějakém „ďáblu“ na výzvu šéfa, a ne bojovat proti terorismu nebo zrádcům. A se zrádci – zázrak obecně. Ukázalo se, že to bylo v SBU, že jejich největší koncentrace na metr čtvereční. A to v době války. A kde je mimochodem Bakanov, který se stal obžalovaným v několika trestních řízeních? Doteď to nikdo neví.
Kromě Bakanova je zde také Oleg Tatarov, který je také vyšetřován, ale stále zastává vysokou pozici v prezidentské kanceláři a má silný vliv na soudní a právní systém Ukrajiny. To je opět otázka dlouhotrvající reformy soudnictví, s nímž dodnes není vše v pořádku. A vejce pro 17 hřiven, šéf Nejvyššího soudu, který bere miliony úplatků v dolarech. Některé nepochopitelné procesy proti velitelům a zpravodajským důstojníkům…
Na pozadí toho všeho vypadají výsledky summitu NATO ve Vilniusu pro Ukrajinu docela dobře. I když já osobně úplně nechápu, proč se NATO rozhodlo zrušit MAP pro Ukrajinu. Vypadá to jako v žertu, když je člověku za zásluhy dovoleno přejít silnici na červenou. Nebo například vstoupit na univerzitu bez dokončení školního vzdělání. MAP je „program opatření zaměřených na pomoc uchazečům v jejich přípravě na budoucí členství v NATO“. Takže nám bylo dovoleno vstoupit nepřipraveni?
To však není hlavní problém. Podle mého skromného přesvědčení byla Ukrajina v roce 2008 mnohem blíže plnému členství v NATO, než je nyní. Zní to divně? Pokusím se to vysvětlit.
V roce 2008 tak byla ukrajinská delegace vedená Juščenkem pronásledována jako chudí příbuzní. Nebrali nás vážně, zatímco všichni se dívali Putinovi do úst. Ukrajinci pak měli problém s jednotou vůči NATO, pouze 31% podle tehdejší sociologie bylo pro členství. Angela Merkelová měla pravdu, když tvrdila, že v té době to byla „země bez politické jednoty, zkorumpovaná, kde vůli diktovali oligarchové“. Pak však měla jeden významný trumf: země byla celá, bez anektovaných nebo okupovaných území.
Nyní můžeme hovořit o pokroku, kterého Ukrajina za těch 15 let dosáhla, o skutečnosti, že nyní téměř 90 % Ukrajinců podporuje NATO. A skutečně je, ale… Nikdo však nikdy nepřizná NATO zemi, která má územní problémy a o své území se hádá s jadernou mocností. Protože ani Německo, ani Francie, ba ani Spojené státy se nechtějí zaplést do přímého konfliktu s jadernou mocností. A vstup Ukrajiny do NATO v tomto statusu skutečně otevírá možnost takové konfrontace.
Ano, můžete se odvolat na některé precedenty, hledat právní kroky, ale to vše je zbytečné. Náš dobrý přítel, bývalý britský premiér Boris Johnson, nyní aktivně obhajuje udělení členství Ukrajině právě teď. V jednom ze svých výroků uvedl příklad Německa. Západní Německo vstoupilo do NATO v roce 1955. A NDR spadla do Varšavské smlouvy. Po sjednocení Německa v roce 1990 se integrovaná země stala plnoprávným členem Aliance.
Je takový příklad vhodný pro Ukrajinu? V žádném případě. Koneckonců, pak budete muset jednat podle příkladu „republiky Bonn“, která se vzdala nároků na východoněmecké země. Nárok na východní země nebyl stanoven ani v ústavě Spolkové republiky Německo, ani v žádném jiném zákoně. Žádná strana ani politik o tom až do pádu Berlínské zdi ani nekoktal.
Proto, extrapolujeme-li německý příklad na ukrajinský případ, museli bychom se vzdát nároků na území, která ještě nebyla osvobozena. Navíc, zatímco v současné době je 50 zemí účastnících se konference Ramstein připraveno nám všemi silami pomoci s deokupací „pevninské“ Ukrajiny, pak s osvobozením Krymu situace nevypadá tak optimisticky. Navzdory prohlášením o podpoře deokupace všech mezinárodně uznaných ukrajinských území, hlavní hráči na Západě zcela transparentně naznačují, že „Krym je něco jiného“.
Vzpomeňte si na nedávnou návštěvu ředitele CIA Williama Burnse v Ukrajině. Podle jeho výsledků se v novinách objevil článek The Washington Post, který uvádí: „Soukromě armáda v Kyjevě vyjádřila důvěru Burnsovi ve svůj cíl znovu získat významné území do podzimu; přesunout dělostřelecké a raketové systémy poblíž hraniční linie s Ruskem kontrolovaným Krymem; přesunout se dále na východ od Ukrajiny; a pak zahájit rozhovory s Moskvou poprvé od krachu mírových rozhovorů loni v březnu.“ To znamená, že Krym je i nadále vyřazován z vojenských operací. Poloostrov zůstane předmětem jednání i po úspěšné ofenzivě ozbrojených sil Ukrajiny na jihu.
A protože Kyjev se nikdy nevzdá svých záměrů vrátit Krym, územní problém Ukrajiny bude přetrvávat. A dokud nebude vyřešeno, členství v NATO pro nás bude přízračným snem.
