Ve dnech 11. a 12. července se v litevském hlavním městě Vilniusu uskuteční další summit Severoatlantické aliance. Summit, který se bude v té či oné podobě zabývat společnou budoucností NATO a Ukrajiny. A těsně před tímto summitem je v informačním prostoru pravidelně nastoleno téma možných kroků Aliance vůči Ukrajině – a čím blíže k datu, tím častěji – téma možných kroků Aliance vůči Ukrajině, a to s odkazem na aktuální dění na frontě.
Dokonce i prezident Volodymyr Zelenskyj nedávno v rozhovoru pro evropskou televizi řekl, že Ukrajina údajně chce ukázat určitý výsledek na bojišti do 11. července, v den zahájení summitu Severoatlantické aliance.
Přání spojit tyto dvě události – summit NATO a protiofenzívu ukrajinských obranných sil – na jedné straně je pochopitelné. Na druhou stranu nedává praktický smysl, ne-li horší a označovat všechny tyto pokusy za zločinné jak ve vztahu k ukrajinské armádě, tak vůči ukrajinskému státu jako celku.
Za prvé proto, že úprava jakýchkoliv „výsledků“ na konkrétní datum je modelem chování úplně jiné armády, nikoliv ukrajinské. Ten, o kterém ruský emigrantský spisovatel Jurij Nestěrenko napsal řádky, které stále neumožňují tamním imperiálům klidně spát:
A byli tam vojáci,
Z domu roztrhané války,
Že město je vzato – do termínů.
A pak – za jakoukoliv cenu.
Jedná se o armádu, jejíž potomci hodili Bachmuta svými těly a Bucha a Izjum a Mariupol s cizinci. Ukrajinské ozbrojené síly – a to dokazuje důmyslná taktika prvních dnů války, která dlouho nebyla tajemstvím – bojují velmi odlišně. Ne „pod termíny“, ale vážně, profesionálně a zachovat personál co nejvíce. Což máme prostě z přirozených důvodů několikanásobně méně než agresorská země.
Ale nejde jen o zachování ukrajinské armády. A faktem je, že protiofenzíva ozbrojených sil Ukrajiny a vstup Ukrajiny do NATO jsou procesy, které se vůbec nekombinují.
Budoucí členství Ukrajiny v Severoatlantické alianci – a to by měli chápat všichni účastníci procesu, a čím dříve, tím lépe – není přinejmenším považováno za povzbuzení, „odměnu“ pro Ukrajinu za úspěšnou letní protiofenzívu v roce 2023. Už jen proto, že ozbrojené síly už předvedly, jak umí bojovat. A západní analytici, skuteční, nenajatí Kremlem, viděli tuto dovednost, reagovali a podle toho vyhodnotili. Zkušenosti ukrajinské armády budou stále studovány v učebnicích vojenských záležitostí, věřte mi. Vojáky a vojáky, které po skončení války, po vstupu Ukrajiny do NATO (nebo i bez něj) stále uvidíme v mnoha vojenských konfliktech. Ne, ne na území Ukrajiny, jen ti, kteří přežijí a projdou touto válkou až do konce, budou neocenitelným aktivem na světové úrovni a bude hříchem je samozřejmě nepoužít k odpovídajícím finančním odměnám. A někteří ukrajinští vojáci si zvolí povolání vojáka již vážně a navždy – bude taková věc, to je běžná praxe, které by se nemělo vyhýbat.
Členství Ukrajiny v NATO by tedy nemělo být reakcí na akce ukrajinské armády na frontě války s Ruskem. To by vůbec neměl být reaktivní proces, to je hlavní chyba každého, kdo si to myslí. Protože začlenění našeho státu do Severoatlantické aliance je krokem vpřed, mimo válku. To je naprosto logický krok k zajištění míru a klidu na evropském kontinentu.
Není žádným tajemstvím, že politické vedení Ruské federace (Putin sám, triumvirát Putin-Patrušev-Bortnikov nebo nějaká jiná konfigurace moci Kremlu – na tom nezáleží) zahájilo totální válku proti Ukrajině ne kvůli „osmi letům bombardování Donbasu“, „přiblížení NATO k ruským hranicím“ nebo z nějakých jiných vymyšlených důvodů v Moskvě. Donbas nikdo nebombardoval, Aliance dlouhodobě sousedí s Leningradskou oblastí Ruské federace od 29. března 2004. Důvod byl jediný – „konečné řešení ukrajinské otázky“. A obecněji: toto řešení je „sovětské“, je také „ruské imperiální“. To je, jak sám Putin přiznal několik měsíců poté, co agrese začala, a znovu získal kontrolu nad „územím historického Ruska“. Za prvé, v rámci SSSR. (Ale jen pro začátek – protože například „historické Rusko“ zahrnovalo Polsko a Finsko.)
Proto je logické, že Putinovým hlavním úspěchem bylo udělat největší a nejcennější část tohoto „historického Ruska“ – Ukrajinu. A pro pobaltské země, které byly ve skutečnosti také součástí jak Ruského impéria, tak Sovětského svazu – a ve kterých se skutečně odehrávaly protiruské věci (jeden „pas ne-občana“ stál za to, Ukrajina stále jen sní o takové „diskriminaci rusky mluvících“) – Kreml, dokonce ani na slabých místech, jako je lotyšská Latgalia, nezahájil žádné agresivní akce.
Nezačal jsem z jednoho prostého důvodu – protože tato trojice je členy NATO. To znamená, že perojsou pod jaderným deštníkem tří jaderných spojenců (Spojených států, Spojeného království a Francie). A útok na ně, jako je Ukrajina, by automaticky znamenal útok na celou Alianci. Tedy potenciální jaderná válka. Na což Kreml, jak jsme viděli, není připraven.
Členství těchto zemí, sousedů Ruska, v NATO se stalo pojistkou, kterou se ruský mafiánský režim FSB dosud neodvážil narušit. A je nepravděpodobné, že by se v budoucnu odvážil. Právě o zřízení stejné pojistky na svých východních hranicích Ukrajina usiluje. A to bez ohledu na to, kdy současná velká válka skončí. Protože prakticky všechno, počínaje někdy v polovině března 2022, signalizuje jen jednu věc – Putin je připraven na téměř jakoukoli oběť uvnitř své země, aby pokračoval v agresi proti Ukrajině. Až na to, že nesouhlasil s totální mobilizací, ale úspěšně ji nahradil skrytým, stejně jako jinými simulakrem, jako je nábor odsouzenců testovaných SVS „Wagner“, na které později přešly struktury tohoto druhu přímo kontrolované Kremlem.
A válka „do posledního Rusa“ bude automaticky znamenat válku pro posledního Ukrajince, jednoduše proto, že jsme prostě menší. Několikrát méně. Navíc někteří ukrajinští občané bojují nebo budou bojovat (jako – to je jiná otázka) na straně okupantů, mobilizovaných násilně nebo dobrovolně.
Samozřejmě, že taková válka vyčerpává samotné Rusko. Navíc ropný a plynárenský průmysl přináší stále méně příjmů, rubl v posledních měsících klesá a klesá (samozřejmě neexistuje síla ani touha udržet ho v centrální bance). Ale čekat, až se ruská ekonomika zhroutí, znamená spálit vlastní zdroje. Je to lidské a západní finanční. Navíc, pokud jsou jejich zdroje, abych tak řekl, obnovitelné, pak je situace s našimi mnohem vážnější. Ukrajina již čeká demografickou krizi po skončení války a zrušení stanného práva, a kromě toho muži umírají každý den na frontě (a ženy také, ano, jen muži ze zřejmých důvodů umírají mnohem více), které jsou základem národního genofondu. A na obnově, na které my, nebo spíše naše děti, budeme muset pracovat po dlouhou dobu. Nebo zaplnit tyto černé díry migranty.
Jedním slovem, válka „až do vítězství, po kterém vás přijmeme (možná) do NATO“ je velmi škodlivou iluzí pro všechny členy protiruské koalice. Protože taková válka, vzhledem k tomu, že Ukrajina v NATO je jako kost v Putinově krku, může skončit pouze úplným kolapsem Ruska, což se dnes nestane – a v té době bude Ukrajina blízko svému nepříteli z hlediska stavu státu, společnosti a země.
Vstup do NATO, dokonce i v době války, by mohl být faktorem, který zastaví Putina. A bez jakýchkoli jednání – protože nebude o čem mluvit, vše, o čem lze diskutovat, je napsáno v článku 5 příslušné Severoatlantické smlouvy. Samozřejmě, že ne všichni spojenci takový krok učiní. Maďarsko je zřejmou odpovědí, ale budou i další. Existuje však příklad Finska a Švédska, které obdržely záruky (ne „Budapešť“, ale skutečné) od Spojených států amerických během ratifikačního procesu jejich vstupu do NATO. Tato možnost by byla pro Ukrajinu docela vhodná. Ve skutečnosti nepotřebujeme maďarskou vojenskou pomoc, každý chápe, že NATO jsou především Spojené státy a jejich jaderný arzenál.
Pevný a jasný postoj „Ukrajina se stane členem NATO v každém případě, bez ohledu na výsledky a načasování konce války, a prozatím zajistíme její bezpečnost silami jednotlivých spojenců“ lépe než jakékoliv „dosavadní výsledky“ bude schopen zastavit ruského agresora. A nastolí mír nejen v Ukrajině, ale i v Evropě jako celku. Protože Kreml pochopí, že další pokusy – a kolem něj zůstanou jen členské státy NATO – nebudou mít žádný smysl a nevyhnutelně se změní v porážku samotného Ruska ve velmi pravděpodobné jaderné válce.
Ne odměna pro Ukrajinu, ale stopka pro Rusko – to je to, co by mělo být projednáno na summitu NATO ve Vilniusu. A akce obranných sil Ukrajiny na frontě zde nebudou záležet. Navíc, jak tyto akce pokračují, znamená to, že Rusko se ještě neuklidnilo. A neusadí se, ani když ztratí Krym (nebo Taganrog obecně). Protože se Kreml nebojí ztrát, už ztratil „svého“ Chersona neboli kolapsu vlastní ekonomiky – bojí se jaderné války. Proto je jaderný deštník USA/NATO jedinou věcí, která může zastavit ruské středověké agresory. Nebudou rozumět žádnému jinému jazyku než jadernému ultimátu.
