Před summitem Severoatlantické aliance se ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj pokusil zaútočit na evropské partnery svým typickým stylem téměř vydírání: pokud západní partneři nebudou mít odvahu podniknout rozhodné kroky, nepřijedu. Ukrajinský prezident však do Vilniusu přijel, a to navzdory skutečnosti, že západním vůdcům stále „chyběla odvaha“ (Ukrajina neobdržela pozvání do NATO a nebyla ani oznámena žádná konkrétní data).
Navíc druhý den po demarši hlava ukrajinského státu, která dramaticky změnila tón svých komentářů na sociálních sítích, aktivně pracovala – setkala se se západními partnery, zaznamenala jejich podporu, poděkovala za jejich pomoc… Později, v něčích pamětech, se samozřejmě dozvíme, co nebo kdo ovlivnil Zelenského – zda to byl nějaký vnější faktor, nebo si Bankova uvědomila, že veřejný tlak na vůdce Aliance není tak docela vítězná (nebo spíše zcela nevyhratelná) taktika. Ale bude to později, roky po skončení současné geopolitické éry. Nyní stojí za zmínku, co se stalo po summitu. Konkrétně dva výroky, které se staly jakousi reakcí Západu na tvrzení ukrajinského prezidenta.
Britský ministr obrany Ben Wallace (který se málem stal jedním z uchazečů o post generálního tajemníka NATO) zpočátku řekl, že jeho země, jeho ministerstvo, není internetová služba Amazonkaplnit všechny příkazy ukrajinských orgánů. A pak americké vydání The Washington Post, citující zdroje v Bílém domě, uvedl, že Zelenského ostré prohlášení o slabosti Aliance téměř vyvolalo v americké delegaci touhu revidovat návrh deklarace, který byl nakonec přijat ve Vilniusu, a odstranil odtud frázi o povinném pozvání Ukrajiny do NATO v budoucnu.
Oba tyto výroky nezahájily nějaký mega-skandál, a to je logické. Nejprve Wallace později, po Zelenského tvrdé reakci, vysvětlil, že „nebyl zcela správně pochopen“, že měl na mysli situaci, kdy se potřeby Ukrajiny překrývají s potřebami Británie. Ale hlavní věcí zde není to, co britský ministr obrany ospravedlnil – ale to, že je ministrem obrany jen do doby, než dojde k přeskupení kabinetu. Wallaceovo oznámení o ukončení politické činnosti bylo pro Rishiho Sunaka vynikajícím důvodem k tomu, aby vše odepsal jako „chromou kachnu“ (tedy politika, který již nehraje vážnou roli, protože se chystá odejít do důchodu) – říkají, že pozice pana ministra zatím neodráží postoj britské vlády jako celku. Kromě toho sám premiér neřekl nic podobného ukrajinskému partnerovi, což je další důkaz ve prospěch možnosti „emocionální reakce konkrétního Wallace“.
Za druhé, Bílý dům není zodpovědný za anonymní informace v médiích, i když docela vlivné, takže takové publikace můžete vždy vysvětlit tiskovými fantaziemi. Ačkoliv, jak všichni chápeme, za takovými články je často stanovisko úřadů – které je však nemožné nebo jednoduše výhodnější předložit prostřednictvím neoficiálních kanálů. Formálně však ukrajinské úřady nemohou mít žádné stížnosti na administrativu Joe Bidena. A jak můžeme vidět, na americké zveřejnění – na rozdíl od prohlášení Bena Wallace – nepřišla žádná reakce jak od prezidenta Zelenského, tak od Bankovy jako celku. Nedostatek odezvy by však neměl znamenat nepochopení obou sdělení.
A tyto zprávy jsou podle našeho názoru zcela jasné. Počínaje tím, odkud pocházejí. A pocházeli z těchto dvou zemí, které ještě před začátkem totální rusko-ukrajinské války začaly dodávat zbraně na Ukrajinu. Je velmi snadné si vzpomenout pouhým otevřením zpravodajských archivů na kterémkoli ukrajinském webu, který existuje déle než dva roky. Z tehdy provozovaného letiště Boryspil je dostatek zpráv o příletu dalšího amerického nebo britského vojenského dopravního letadla. Nebo můžete nalít stránky sociálních sítí ministra obrany Oleksij Reznikov, který okamžitě informoval o pomoci z těchto zemí.
Proto je reakce na slova Volodymyra Zelenského z těchto zemí (a ne třeba z Německa, které se podle tehdejšího ukrajinského velvyslance Andrije Melnyka již připravovalo na spolupráci s novou, kolaborantskou vládou okupované Ukrajiny) sama o sobě dost příznačná. Ale to, co bylo řečeno, je také důležité – jak britským ministrem, tak americkou publikací.
Tato prohlášení zněla jako varování. Varování před možností „závrať s úspěchem“ – která alespoň v části společnosti nevznikla včera a vyvíjí se poměrně úspěšně. Zatím jen na úrovni anekdot, že nyní by do NATO neměla vstoupit Ukrajina, ale NATO by se mělo připojit k ozbrojeným silám Ukrajiny. Ale to je prozatím. Připomeňme si, že v sousední zemi, s níž pokračujeme v boji,K podobné transformaci došlo. Jedná se o půjčku a pronájem z druhé světové války. Ačkoli Sovětský svaz nemluvil ze zřejmých důvodů (bezprostředně po skončení této války začala další studená válka, proti bývalým spojencům, takže bylo nepohodlné připomínat jejich pomoc), nepopíral realitu a význam této západní pomoci.
Až do druhé poloviny 90. let minulého století začala nabírat na síle nová protiamerická hysterie. Což nakonec předvídatelně vyústilo v prohlášení jak samotného Vladimira Putina (který ironicky prohlásil, že půjčka a pronájem je jen zásoba amerického guláše), tak jeho holopsů, jako je bývalá guvernérka Vladimirské oblasti Ruské federace Světlana Orlová – která uvedla, že „Američané nám ještě nezaplatili v rámci půjčky a pronájmu“. Není třeba mluvit o veřejném mínění – nyní připomínka, že vítězství nad nacistickým Německem bylo zajištěno zejména americkou municí, americkou technikou a americkými zbraněmi, se může s odpovídajícím soudním rozhodnutím ukázat jako „diskreditace ruské armády“.
Mimochodem, ironií osudu to bylo na začátku července, kdy bylo poblíž Kyjeva náhodně vykopáno osm britských letadel Hurikán Hawker, kterou sovětská armáda obdržela právě jako součást pomoci během druhé světové války. Celkem Rudá armáda obdržela asi tři tisíce takových letadel.
Ukrajina by nikdy neměla zapomenout na kolosální příspěvek západních partnerů, bez nichž by válka už dávno neskončila v náš prospěch. To je obzvláště důležité vzhledem ke kultu ozbrojených sil Ukrajiny, který se již formoval v domácí společnosti. Úcta k vlastní armádě je nezbytná věc, ale jak ukazují dějiny SSSR/Ruska, bez respektu k partnerům, bez uznání jejich pomoci, tento kult dříve či později změní jakoukoli zemi na fašistickou. A to je první věc, před kterou se budeme muset chránit po skončení nebo skončení současné války. Protože v jednu krásnou chvíli se může ukázat, že západní partneři už nechtějí pomáhat zemi, která ani za to, co již dostala, nemůže alespoň poděkovat. A pak budeme muset bojovat nejen sami, ale na vlastní náklady. A v tomto případě bude nutné bojovat, protože Kreml prostě nebude mít právo ztratit takovou šanci.
Takže Wallaceovo prohlášení a publikace v The Washington Post Neměla by být vnímána jako politický boj nebo nátlak na hrdinnou Ukrajinu, ale jako připomínka a studená sprcha. Aby ani společnost, ani úřady nezapomněly, žijí v relativně klidném Kyjevě, Lvově, Dněpru, Oděse, Vinnycji nejen díky moudrosti Zalužného a hrdinství obyčejných ozbrojených sil Ukrajiny, ale také díky bezprecedentní pomoci Západu. Nezapomněli ani nekultivovali svého Putina nebo Orbána.
