Minulý týden byl v ruské elitě jasně nastíněn vážný rozkol mezi tím, co se zdálo být přátelskými strukturami – čečenskými kadyrovovci a Prigožinovými „wagnerity“. Rozkol, který může mít v budoucnu vážné důsledky, již není pro účastníky tohoto virtuálního sporu, ale pro celou zemi, která je dosud spojuje.
Důvodem diskuse byla válka. Ramzan Kadyrov řekl, že jednotky pod jeho kontrolou byly přemístěny na území Doněcké oblasti. Jevgenij Prigožin odpověděl, že o takových jednotkách na Donbasu neví. A začalo to…
Konflikt v ruských bezpečnostních silách (a není pochyb o tom, že jak údajně autonomní SVS „Wagner“, tak Kadyrovova armáda jsou čistě mocenské struktury pod záštitou kremelských úřadů) není něco neobvyklého. Stejný Prigogine je známý pro pravidelné eskapády na Ministerstvo obrany Ruské federace. Ale za prvé, hlavní „wagnerovský“ a hlavní „kremelský“ Čečenec již dlouho projevuje vřelé vztahy. A teď se zdá, že se zkazily. Ale to není hlavní věc v celé wagnersko-čečenské historii. Hlavní věc je, co řekl šéf Prigožinovy SVS Dmitrij Utkin, po jehož volacím znaku byla tato vojenská organizace pojmenována „Wagner“.
Utkin připomněl poslanci čečenské Státní dumy Adamu Dělimchanovovi a předsedovi čečenského parlamentu Magomedu Daudovovi, že je zná od první a druhé čečenské války. Od doby, kdy slovo „víra“ bylo jako nůž. A tento náznak „Wagnera“ je již v Putinově Rusku otevřeně zakázaným trikem.
Není žádným tajemstvím, že během druhé čečenské války (která byla tehdy nazývána „protiteroristickou operací“; my nyní, během „zvláštní vojenské operace“, dobře známe cenu těchto Putinových eufemismů), část představitelů nezávislé čečenské republiky Ičkeria, vedená otcem současného diktátora Grozného Achmatem Kadyrovem, uprchla na stranu Ruska. To zajistilo na jedné straně vítězství federálního centra – Čečensko se vrátilo říši a na druhé straně poměrně pohodlný a dokonce bohatý život díky federálním dotacím a dotacím. Ve skutečnosti to byl a je hold, který Kreml platí Čečensku za to, že zůstává součástí Ruské federace a nevytváří další, dobře známé v posledních dvou stech letech, problémy na jižní hranici říše.
Samozřejmě, každý v Rusku to ví velmi dobře. A o kom hrdina Ruské federace, rytíř řádu „Za zásluhy o vlast“ (v ruštině, samozřejmě) III. a IV. stupně Ramzan Kadyrov střílel během první čečenské války. Ale v Putinově impériu se nedoporučuje o tom mluvit nahlas. Neboť ti, kteří to mohli říci, ti, v něž věřili, že nejsou schopni tohoto činu, zašli daleko. A pro všechny ostatní, místo slunce, může svítit smyčka…
Slova Dmitrije Utkina připomněla velmi důležitý, klíčový rys moderní Ruské federace. Nikdo v něm nic nezapomněl. Ani Kadyrov, ani jeho nohsledi nezapomněli, jak bojovali proti Rusům. Ani ruská armáda, ti, kteří přežili krveprolití vyvolané jejich vedením, nezapomněli, jak se znovu pokusili dobýt cizí zemi. Všichni tito lidé, kteří byli připraveni se navzájem zabíjet (pro svou vlastní zemi nebo imperiální iluze), koexistovali v jedné zemi po tato desetiletí jen proto, že byli drženi a drženi jedinou osobou – Vladimirem Putinem.
A nyní tato osoba již nemá moc, která byla 24. února 2022 v 04:30 kyjevského času. A dokonce i ve vysílání ruských federálních televizních kanálů, které jsou z definice loajálními služebníky režimu, slyšíme nejen obvinění proti soudruhu I (což je samo o sobě barbarství jako v předválečných dobách), ale také výzvy k jeho nahrazení někým jiným. Ale televize je jen špičkou ledovce. Mnohem vážnější a důkladnější změny se již odehrávají v hloubce. A narážka Dmitrije „Wagnera“ Utkina, že Rusové, zejména wagnerité, „mohou opakovat“ to, co udělali v Čečensku, je toho živým svědectvím.
A jejich ruce – Utkin, Daudov a vlastně i Kadyrov a Prigožin – jsou už dlouho připraveny pokrýt se krví. Jedinou otázkou je, kdy tento výstřel ze startovní pistole zazní. Výstřel, který otevře novou krvavou stránku v historii věčně nemocného muže Eurasie. A revoluce bez obětí je bezcenná lež. Rusko to ví velmi dobře…
Mimochodem, název tohoto článku je také názvem písně vnuka potlačovaného Ukrajince, rodáka z vesnice Labun (nyní je to Novolabun, Chmelnycká oblast) Sosfen Ivanovych Shevchuk. Ano, ten samý Jurij Ševčuk, vůdce dnes již zapomenuté skupiny DDT v Ukrajině. A v textech ti z vás, kteří znají práci tohoto ruského umělce ukrajinsko-tatarského původu, najdou mnoho citací z této písně.
Píseň, která byla napsána v noci 24. února 1988. A den předtím, 22. února, v Nagorny KaraBah, arménská autonomie v rámci Ázerbájdžánu, zahájila první ozbrojené střety. Který eskaloval do plnohodnotného vojenského konfliktu, jehož cesta z něj stále není viditelná, 35 let po začátku. Samozřejmě je to náhoda a píseň byla napsána při úplně jiné příležitosti. Ale Ševčuk, tatarský Ukrajinec, později přiznal, že měl v té době předtuchu občanské války v SSSR.
A nyní se tato předtucha jistě objeví, pokud se již neobjevila, mezi občany země, která se opět chce stát skutečnou, plnohodnotnou říší. Válka „za tři dny“ se zcela logicky změnila v problémy pro samotné Rusko. A na troskách včerejšího údajně silného režimu budou všichni všichni připomínat, jak si Arméni a Ázerbájdžánci pamatovali staré křivdy po sedmi údajně mírumilovných desetiletích. A mnozí už neuvidí v jejich očích milovaný dobytý Kyjev, ale noc.
