Lhaní je jedním ze základních rysů politiky Moskvy. Historie Moskvy je postavena na lžích a lžích. Nedodržování mezistátních dohod, falšování předchozích dohod, přímé lži nejvyšší úrovně a úplné nahrazování pojmů, znásobené bezzásadovostí a bludy vlastní velikosti, provázejí Rusko od dob moskevského carství. Po staletí Kreml dovedně kombinoval hrubou sílu s bezohledností a cynismem a proměnil lži v mocný nástroj své propagandy. Není divu, že Otto von Bismarck varoval před marností všech smluv s Ruskem, které jsou bezcenné.
Dlouho před slavnou frází Bismarcka byli Ukrajinci schopni sami vidět, jaké dohody a dohody s Moskvou jsou. Když se v roce 1654 Bohdan Chmelnický rozhodl uzavřít vojensko-politickou alianci s moskevským carem, netušil, že uplyne o něco více než 100 let a hejtmanát spolu se Záporoží Sič zmizí z politické mapy světa díky úsilí nového „spojence“. A ukrajinské země ztratí jakékoli známky autonomie a rozpustí se v Ruské říši. Kdyby Bohdan Chmelnický a kozácké důstojníky věděli více o zradě Rusů a jejich patologické tendenci porušovat dříve uzavřené smlouvy, hejtman by se do tohoto dobrodružství rozhodně nepustil.
Historici se stále dohadují, co byl Perejaslavský koncil. Faktem je, že během svého života se Bohdanu Chmelnickému podařilo litovat spojenectví s Moskvou a aktivně hledal další možnosti zahraniční politiky k zachování ukrajinské státnosti. Tato smrt přerušila toto hledání.
Výsledkem Perejaslavského koncilu v roce 1654 byly tzv. březnové články z roku 1654 – dohoda mezi nově vzniklým ukrajinským státem a Moskvou o politické situaci Ukrajiny a jejích vztazích s carem. Tento dokument nebyl nikdy ratifikován kozáckou radou. Kromě toho se nezachoval původní text článků, ale pouze jejich kopie. Je těžké říci, jak spolehlivé jsou. Pokud věříte těmto dokumentům, pak se objevil přibližně následující obrázek dohod mezi oběma stranami.
Ukrajina si ponechala své vojensko-správní řídící orgány v čele se zvoleným hejtmanem. V hejtmanátu musely nadále fungovat místní zákony bez omezení. Carští gubernátoři neměli právo zasahovat do vnitřních záležitostí Ukrajiny. Ukrajina si udržela své ozbrojené síly – 60 000 kozáckých vojáků. Hejtmanova vláda měla právo obchodovat s cizími státy a neměla právo na vztahy s polsko-litevským společenstvím a Osmanskou říší. Hejtman byl zvolen v kozácké radě na celý život a car byl informován o výsledku voleb. Hejtmanova moc se rozšířila na celé území Ukrajiny. Všechny daně a příjmy byly vybrány ukrajinskými finančními úřady. Zástupci Moskvy měli od nich přijmout hold, který jim náleží. Na území Ukrajiny byla rozmístěna moskevská vojska, která měla být udržována na úkor Ukrajiny.
Od samého počátku Moskva pracovala na odstranění ukrajinské státnosti pomocí lží, vydírání a falšování. V roce 1659 byl syn Bohdana Chmelnického Jurij Chmelnický donucen podepsat nové dohody s carem, což výrazně omezilo ukrajinskou suverenitu. Moskevští vyslanci přesvědčili Jurije Chmelnického, že podepisuje stejné články, které podepsal jeho otec. Ve skutečnosti to byla naprostá lež. Perejaslavské články z roku 1659 zakazovaly kozákům znovu zvolit hejtmana bez souhlasu cara. Kromě toho musel být hejtman schválen v Moskvě. Právo hejtmana na diplomatické styky bylo zrušeno. Ukrajina musela na žádost cara vyslat vlastní armádu. Moskevské posádky se nyní nacházely v Perejaslavi, Nižyně, Bratslavi a Umani a kyjevský metropolitní stát měl být podřízen moskevskému patriarchovi.
S každým novým ukrajinským hejtmanem Moskva podepsala nové smlouvy. A všechny nové dohody systematicky ničily zbytky ukrajinské suverenity a státnosti. Vliv Kremlu neustále rostl a ukrajinská autonomie byla pokaždé omezena. Z odstavců opisů březnových dohod z roku 1654 postupně nic nezbylo. Slib respektovat kozácká práva a svobody byl zapomenut. Moskva pokaždé zavedla do smluv nové klauzule, až po požadavky na podporu „manželství mezi Velkorusy a Malými Rusy“. Hejtmanát ztrácel zbytky své subjektivity. Uplynulo něco málo přes sto let, než v roce 1764 ukrajinský kozácký stát konečně přestal existovat. V roce 1775 potkal stejný osud Zaporizhzhya Sich. Pravda o neplatnosti dohod s Moskvou fungovala hladce v sedmnáctém a osmnáctém století. V budoucnu se nic nezměnilo.
Když se bolševické Rusko rozhodlo dobýt Ukrajinu a zničit UPR, jeho expanze byla doprovázena násilným proudem lží a lží. Dlouho před Putinem přišli ruští bolševici s univerzální cynickou manipulativní výmluvou: „To není my.“ Zpočátku Rada lidových komisařů obvinila Ústřední radu z provádění „buržoazní politiky“. Taková obvinění vypadala naprosto absurdně. Ústřední rada se koneckonců skládala hlavně ze zástupců levicových socialistických stran. Pak Rusové obsadili Charkov a tam vyhlásili vznik sovětské UPR. A pak začalo plíživé dobytí Ukrajiny, které provedla rusko-bolševická armáda, ale navenek se prezentovalo jako vnitřní občanský konflikt v Ukrajině.
V roce 1918, po porážce Německa v první světové válce, se sovětské Rusko rozhodlo znovu obsadit Ukrajinu. Agrese tradičně začala z území Ruska. Když Adresář UNR poslal sovětské vládě protestní nóty, dostalo se mu odpovědi ve stylu Moskvy. Tvrdila, že v Ukrajině nejsou žádné ruské jednotky a armáda „ukrajinské sovětské vlády, která je zcela nezávislá“, bojuje proti Direktoriu. Samozřejmě, že to byla naprostá lež. Ale Kreml měl obrovské historické zkušenosti s uměním lhaní. A aby se agrese zabalila do krásnějšího obalu, byla vytvořena loutková sovětsko-ukrajinská vláda.
SSSR byl stát založený na lžích. Lež byla vysílána ven a uvnitř této totalitní entity, nové formy ruského impéria. Sociálněkomunistický experiment se změnil v hrozné lidské ztráty a přinesl mnoho problémů. Ale komunistický mýtus byl založen na stejné lži. Moskva lhala světu i sama sobě. Skrývala pravdu o zločinech, genocidě a represích. Ale nakonec sovětské impérium upadlo v zapomnění. Zanechala však dědice – Ruskou federaci.
O sto let později, během nové rusko-ukrajinské války, Rusko tradičně používalo lži jako nástroj k přípravě a ospravedlnění své agrese. Vysíláním proudu lží a manipulace na mezinárodní scéně se Moskva pokusila zmást mapy. Ukázat, že není agresor, ale oběť, která se musí bránit proti NATO, bojovat proti mýtickým nacistům a dalším imaginárním hrozbám. Putin kreativně napodobil Josepha Goebbelse, který řekl, že čím neuvěřitelnější je lež, tím snazší bude uvěřit. A částečně tentokrát Kreml uspěl. Jakkoliv se to může zdát podivné, některé země světa a někteří politici na Západě stále přijímají ruské pseudoargumenty založené na čiré nepravdivosti.
Moskva skutečně dosáhla neuvěřitelného mistrovství v umění lhaní. Ale lhaní je nebezpečné i pro lháře samotného. Můžete se uchýlit k nástrojům lži a lži po mnoho staletí. Tento mechanismus však nefunguje bezchybně. Přichází čas, kdy se lži obrátí proti tomu, kdo je vytváří. Nyní Rusko začíná sklízet plody své politiky založené na lži a podvodu. Když neustále lžete ostatním, když odporně manipulujete s fakty a vymýšlíte ty nejabsurdnější teorie, abyste ospravedlnili svou vlastní agresi, přijde čas, kdy začnete lhát sami sobě. A pak čelíte tvrdé realitě, která ukazuje, že vaše představy o sobě jsou sebeklam.
Na světě není žádná druhá armáda. A nejste cool gangster, kterého se bojí celá planeta, ale obyčejný bandita z brány. Zkorumpované, notoricky známé, technologicky zaostalé a neefektivní. Kolos na nohou hlíny s nároky na globální nadvládu. S vertikálou moci postavenou na čirém podvodu. Klamat sebe a někoho, kdo je ve vyšším postavení než vy. Až k samotnému diktátorovi, který sedí v Kremlu.
