Neukrajinští politici a analytici zabývající se Ruskem a Ukrajinou obecně uznávají motivy totální invaze 24. února 2022 jako destruktivní a genocidní. Proto souhlasí s tím, že Kyjev by měl co nejdříve osvobodit většinu (nebo dokonce celou) pevninskou Ukrajinu, a to jak vojenskými, tak nevojenskými prostředky. Naproti tomu moskevská anexe Krymu před devíti lety je často přijímána jako hotová věc. Někdy taková prohlášení pronášejí kvůli vysoké míře osobní angažovanosti Vladimira Putina při rozšiřování – z jeho pohledu – ruského státního území v roce 2014. Kreml někdy vyvolává otázky o významu Krymu a jeho největšího města Sevastopolu pro celý region nebo o údajně zásadní roli, kterou údajně hrály v ruských dějinách.
Geostrategický význam Krymského poloostrova je pro některé pozorovatele důvodem k podpoře myšlenky navrácení této části území Ukrajině. Pokud by Moskva nadále kontrolovala Krym, mělo by to dalekosáhlé důsledky nejen pro ukrajinskou geopolitiku, stabilitu a obchodní cesty. To by bylo nebezpečné pro ostatní černomořské země, stejně jako pro NATO a Evropskou unii, k nimž některé pobřežní státy patří.
Existují oprávněné obavy, že další okupace Krymu umožní Kremlu proměnit Černé moře v ruské jezero, jak to již učinil s Azovským mořem. Konflikt zájmů v Černém moři mezi Ruskem na jedné straně a Bulharskem, Gruzií, Rumunskem nebo Tureckem – nemluvě o samotné Ukrajině – je zřejmý. Má významný potenciál pro budoucí eskalaci napětí v regionu, což z něj činí přesvědčivý argument pro brzké navrácení Krymu Ukrajině.
Tato logika uvažování však pracuje opačným směrem. Zvýšená bezpečnost a kontrola, kterou Kyjev získá v Černém moři po osvobození poloostrova, bude vnímána jako snížení vlivu Moskvy. V této hře s nulovým součtem platí, že čím více geostrategických zisků Ukrajina získá, tím větší budou ruské ztráty. Proto je širší bezpečnostní a politický význam Krymu důležitým, ale zároveň obtížným argumentem pro příznivce Ukrajiny. Takzvaní realisté ji mohou zvrátit tvrzením, že geostrategický význam Krymu je sám o sobě tak vážnou výzvou, že by tento argument měl být odmítnut.
Krátkozrakost pragmatiků
Odhlédneme-li od návratu černomořského poloostrova pod kontrolu Kyjeva od úvah o scénářích ukončení rusko-ukrajinské války, je to v tomto kontextu často prezentováno jako pragmatické. Na první pohled se to může skutečně zdát jako rozumný plán, jak se posunout vpřed a stanovit dosažitelné cíle. Takové uvažování však ignoruje důležitou geografickou, ekonomickou a politickou realitu minulosti, přítomnosti a budoucnosti Krymu.
Tento přístup dezinterpretuje nebo dokonce zkresluje klíčové zdroje a dynamiku eskalace rusko-ukrajinského konfliktu v roce 2022, ne-li dříve. Loňské obsazení území jihovýchodní Ukrajiny Moskvou bylo motivováno nejen globálními cíli zničit ukrajinský stát a lid a nastolit politickou kontrolu nad celou zemí. Snažila se také podpořit ruskou anexi Krymu, k níž došlo o osm let dříve.
Na rozdíl od nedávné nezákonné expanze ruského státního území na jižní Ukrajinu bylo obsazení poloostrova Moskvou v roce 2014 nadšeně podporováno většinou Rusů. Dodnes je vysoce ceněn ruskými občany a elitou. Okupace Krymu zůstává zdrojem legitimity a popularity Putinova režimu.
První ruská anexe však byla nedokončeným, nákladným a riskantním podnikem. K ruskému státnímu území přidala ilegální exklávu daleko od hlavních území Ruska. Pokud jde o zajištění ekonomické a geopolitické životaschopnosti okupovaného Krymu, řádné začlenění poloostrova do nezákonně rozšířeného Ruska bylo dokončeno již v roce 2022.
V tomto kontextu je strategické rozdělení politiky Západu vůči Moskvě mezi ukončením ruské okupace pevninské Ukrajiny na jedné straně a odložením zrušení ruské anexe ukrajinského Krymu na straně druhé chybné. Hypoteticky může ruská okupace poloostrova pokračovat i po částečném obnovení územní celistvosti Ukrajiny na pevnině. Takový scénář, populární na Západě, by však nebyl uspokojivý jen pro Kyjev. Představovalo by to také strategickou výzvu pro Moskvu nejméně ve čtyřech směrech.
Problém sladké vody
Za prvé, v letech 2014 až 2022 se ekonomika okupovaného Krymu potýkala s rostoucím nedostatkem vody. Jeho zásoby na poloostrově byly vždy omezené. Tento problém byl vyřešen na konci a npo rozpadu SSSR, kdy Severní krymský kanál dodával čerstvou vodu z Dněpru přes jižní země Ukrajiny na poloostrov přes Perekopskou šíji.
Když Rusko v roce 2014 anektovalo Krym, Ukrajina zablokovala Severokrymský průplav. V důsledku toho ruská okupační správa stále více vyčerpává vzácné místní sladkovodní zdroje poloostrova a ničí jeho ekologickou rovnováhu nezbytnou k udržení ekonomiky a infrastruktury, včetně vojenských zařízení.
Na rozdíl od roku 1960, kdy byl postaven severokrymský kanál, nyní existuje mnoho technologií pro průmyslové odsolování mořské vody. Od okupace poloostrova však Moskva nepostavila na Krymu jediné odsolovací zařízení ani nepoložila jediný sladkovodní plynovod z jižního Ruska. Rostoucí nedostatek vody a nečinnost Kremlu v této otázce svědčily o jeho strategii: každým rokem se pravděpodobnost války za obsazení Severokrymského kanálu stávala stále pravděpodobnější. Na jaře 2022 Moskva dočasně vyřešila problém obsazením a obnovením kanálu.
Částečné obnovení územní celistvosti Ukrajiny a ponechání Krymu pod kontrolou Moskvy by vedlo k druhému trvalému uzavření kanálu Kyjevem. Z politického hlediska nelze očekávat, že Ukrajina podpoří pokračující ruskou okupaci svého území. Podle mezinárodního práva také Kyjev nemůže podporovat nezákonnou anexi dodávkami vody. Proto osvobození pevninské Ukrajiny, ale ne Krymu, bude pro Rusko znamenat návrat ke statu quo z let 2014-2022. Takový scénář je významným problémem pro budoucí ruskou anexi poloostrova a výzvou, které si Moskva i Kyjev plně uvědomují.
Nedostatek pozemní dopravy
Druhým problémem, kterému okupovaný Krym čelil v letech 2014 až 2022, byla absence pozemního koridoru do Ruska. Rychlá výstavba a otevření mostu přes Kerčský průliv v roce 2019 tento problém částečně vyřešily. Tím skončila závislost Ruska na komplexních dodávkách černomořských trajektů z přístavů na Krasnodarském území na Kerčský poloostrov na Krymu.
Dopravní viadukt přes Kerčský průliv však zcela nevyřešil hlavní ekonomický problém Ruskem okupovaného Krymu. Až donedávna nemohly ruské instituce, firmy a občané využívat jižní regiony Ukrajiny k přepravě zboží a osob. Hospodářský rozvoj poloostrova byl omezený. Použití mostu přes Kerčský průliv stále znamenalo nákladné a zdlouhavé řešení pro tranzit mezi středním Ruskem a Krymem. Křehkost této dopravní trasy dále ilustrovalo vyhození mostu přes Ukrajinu do povětří v říjnu 2022.
Pouze ozbrojená okupace jihovýchodního území Ukrajiny v roce 2022 teoreticky umožnila Moskvě tento problém vyřešit. Ruská anexe ukrajinských regionů – Doněcku, Luhanska, Záporoží a Chersonu – byla primárně důsledkem „iracionálního“ iredentismu. Podkopali ukrajinskou suverenitu a státnost se vzdáleným cílem uchvátit kontrolu nad centrální politickou mocí v Kyjevě. Motivovaly je také „racionální“ úvahy o současných a budoucích potřebách okupovaného Krymu. Až dosud měl nový pozemní koridor přes jihovýchodní Ukrajinu pro Rusko omezené využití kvůli blízkosti frontové linie. Anexe v roce 2022 však Moskvě otevřela příležitosti k lepšímu řešení různých problémů rozvoje, obrany a logistiky okupovaného poloostrova.
Geopolitická slepá ulička
Třetím problémem ruské okupace Krymu je jeho obecně nejistý status v kontextu regionálních a politických bezpečnostních otázek. Krym se nachází daleko od centra Ruska; geograficky a historicky patří na jih Ukrajiny. Na rozdíl od populárního neukrajinského veřejného mínění byl poloostrov téměř vždy administrativně spojen s ukrajinskými zeměmi severně od něj. Tak tomu bylo během Krymského chanátu (do roku 1783), carské říše (1802–1917), Sovětského svazu (1954–1991) a nezávislého ukrajinského státu (1991–2014).
Před dobytím Krymu Kateřinou II. v roce 1783 krymský chanát zahrnoval také území moderní pevninské Ukrajiny severně od poloostrova. V následujícím carském období byl Krym součástí Tauridské provincie Romanovské říše. Tento velký administrativní obvod spojoval většinu dnešní jižní Ukrajiny. Provincie Tauride zahrnovala poloostrov, jižní ukrajinské země a většinu pobřeží Černého moře. Okres však nezahrnoval území moderní Ruské federace.
Po většinu sovětského období patřil Krym k Ukrajinské sovětské socialistické republice (SSSR). Teprve od roku 1922 do roku 1954 byla formálně součástí Ruské federativní sovětské socialistické republiky (RSFSR) v rámci COJuzu: Sovětské socialistické republiky. Brzy po Stalinově smrti v roce 1953 byl poloostrov jednomyslně převeden z RSFSR na Ukrajinskou SSR jednomyslným rozhodnutím tehdejšího kolektivního vedení SSSR.
Důvodem tohoto náhlého přechodu nebyl údajný rozmar sovětského vůdce Nikity Chruščova. Ve skutečnosti jeho moc jako nově jmenovaného prvního tajemníka ÚV KSSS ještě nebyla upevněna. Znovusjednocení Krymu s ukrajinskými zeměmi v roce 1954 bylo podmíněno administrativní racionalitou a ekonomickou kalkulací, jednoduchými geografickými fakty a logistickými potřebami poválečného hospodářského vývoje Krymu.
V důsledku toho sovětské období – opět v rozporu s obecným přesvědčením v zahraničí – posílilo obchodní, sociální a kulturní vazby poloostrova s pevninskými Ukrajinci. Poté, co Ukrajina získala nezávislost, poloostrov se stal Autonomní republikou Krym. Ačkoli separatismus byl přítomen na poloostrově v roce 1990, rozvoj regionu byl charakterizován mírem a klidem, zejména ve srovnání s rozšířeným násilím v sousední bývalé Jugoslávii, Moldávii, Čečensku, Gruzii a Ázerbájdžánu. Etnicky neukrajinská část obyvatel Krymu – Rusové, Tataři a další menšiny poloostrova – se stala nedílnou součástí postsovětské ukrajinské společnosti a politického národa.
V roce 2014 se Kreml pokusil zabránit těmto základním přírodním a historickým podmínkám pro Krym jako součást Ukrajiny jeho anexí, ale nemohl je učinit neplatnými tehdy a nemůže tak učinit ani nyní. Okupací poloostrova Rusko jednalo v rozporu s některými základními geografickými, politickými, ekonomickými a kulturními fakty, které nejen formovaly minulost Krymu. Tyto základní okolnosti stále existují a budou určovat budoucnost poloostrova.
Problém dlouhodobé izolace
Čtvrtým problémem Ruskem okupovaného Krymu je, že nejen samotná anexe, ale i její mezinárodní důsledky zhoršily ekonomickou a politickou nejistotu poloostrova. Nyní je poloostrov pod přísnými sankcemi a v mezinárodní izolaci. Od roku 2014 zůstává odříznuta od zahraničního obchodu a investic, od téměř veškerého neruského cestovního ruchu, stejně jako od globální kulturní a vědecké výměny.
Krym, který většina zemí světa neuznává jako ruské území, legálně zůstává ukrajinským územím, bez ohledu na to, kdo ho politicky kontroluje. Neztratilo svůj zvláštní status okupovaného regionu, který ve skutečnosti není ruský. V tomto státě se v posledních devíti letech na poloostrově rozvinul politický, společenský a kulturní život – dokonce i ve srovnání se samotným Ruskem – stále více depresivní a represivní.
Od konce února 2014 do konce února 2022 byl Krym politicky zemí nikoho mezi Ruskou federací a pevninskou Ukrajinou. Části ukrajinských regionů Cherson a Záporoží okupované v roce 2022 dosud nedokázaly zajistit spolehlivý dopravní koridor ani silné spojení mezi Ruskem a Krymem. Válka zuří na nově anektovaných územích Ukrajiny.
Koncem jara 2023 bylo jasné, že plán Kremlu na silné spojení mezi Krymem a Ruskem prostřednictvím anexe se nikdy neuskuteční. Dokonce i v nepravděpodobném případě, že Moskva bude i nadále kontrolovat jihovýchodní část Ukrajiny, bude míra nejistoty ohledně geopolitické situace Krymu přetrvávat. Jakmile Ukrajina vojensky osvobodí nebo jinak získá území severně od okupovaného poloostrova, křehkost izolované strategické pozice Krymu se bude dále zvyšovat a stane se ještě více politicky významnou. Kreml se ve svém úsilí o integraci anektovaného poloostrova vrátí ke své původní pozici.
Všechno, nebo nic
Z pohledu Kyjeva jsou imperativy jasné. Udržování ruské vojenské přítomnosti na Krymu by zůstalo vážnou vojenskou hrozbou pro pevninskou Ukrajinu a vážně by zkomplikovalo obranu dalších neruských oblastí Černého moře. Moskva je může účinně odříznout pomocí taktiky A2/AD [anti-access/area denial – зосереджена на придушенні ворожої активності на певній території і блокуванні доступу до неї зовнішніх сил, – ред.]. Osud poloostrova je klíčovou otázkou pro jakékoli úsilí o snížení budoucí ruské vojenské hrozby, a to nejen pro Ukrajinu, ale pro celý černomořský region.
Proto lidová strategie oddělení cíle osvobození v současné době okupovaných ukrajinských pevninských území od cíle vrátit Krym pod kontrolu Kyjeva není cestou k trvalé bezpečnosti a stabilitě. To bude nejen pro většinu Ukrajinců krajně neuspokojivé, ale jednoduše to vrátí Moskvu do obtížné situace na anektovaném Krymu, která byla jedním z důvodů invaze v roce 2022. Integrace okupovaného poloostrova do ruského státu a ekonomiky by byla pro Kreml opět dražší a nejistější než dnes.
Nedávná anexe ukrajinského územíTři postavili Moskvu do nepružné geostrategické pozice. Přinejmenším z ekonomických důvodů bude dříve či později zoufale potřebovat příměří, ne-li stabilní mír. Ruská národní mytologie však nyní zahrnuje Krym jako součást pomyslného jádra území ruského národa. Jeho význam pro tuto mytologii je již příliš velký na to, aby Kreml souhlasil s vrácením poloostrova pod jurisdikci Kyjeva.
V důsledku toho pro Kreml krymská otázka znamená všechno nebo nic o jeho územních akvizicích v letech 2014 a 2022. Kreml potřebuje poloostrov, aby si udržel legitimitu a popularitu režimu. Nicméně Ruskem okupovaný Krym potřebuje ukrajinské území na severu, aby se stal soběstačným, Ruskem integrovaným regionem.
Proto Kyjev může doufat v osvobození okupovaných zemí spolu s poloostrovem pouze prostřednictvím ozbrojeného osvobození nebo silného vojenského a ekonomického tlaku na ruské jednotky umístěné na izolovaném Krymu. Západ by měl Kyjev v dosažení tohoto cíle podpořit všemi možnými prostředky, včetně raket dlouhého doletu a stíhaček.
Kachovka
6. června ruské okupační síly zničily přehradu Kachovka na Dněpru. Výsledná povodeň měla devastující následky pro jihovýchodní část Ukrajiny. Tento akt porušil literu protokolu připojeného k Ženevské úmluvě z roku 1977, která zakazuje ničení přehrad pro vojenské účely z důvodu vysokého rizika újmy civilistům.
Vyčerpání nádrže Kachovka také znamená, že Severní krymský kanál, který byl stále částečně funkční, se opět stal nepoužitelným. Zdá se, že tento výsledek ruského teroristického útoku v Kachovce naznačuje omezený význam ruské kontroly nad ukrajinskými územími severně od Krymu pro následnou nezákonnou okupaci poloostrova Moskvou.
Krymský cíl totální ruské invaze v roce 2022 byl však jen jedním z několika, možná ne nejdůležitějších faktorů eskalace. Tento cíl byl a je součástí záměru Kremlu podrobit si celou Ukrajinu. Navíc racionalita a konzistentnost ruské vojenské strategie a rozhodování by neměla být přeceňována. Někdy levá ruka nemusí vědět, co dělá pravá.
Začátkem léta 2023 by za vyřazením Severokrymského průplavu mohly stát také nové ruské politické kalkulace. Moskva by mohla dojít k závěru, že Krym nelze bránit, že izolaci okupovaného poloostrova nelze zabránit, pokud bude ukrajinská protiofenzíva úspěšná. V tomto případě by Kreml mohl mít zájem zabránit návratu fungujícího Severokrymského průplavu Ukrajině, což by mohlo být argumentem pro obyvatele Krymu a mezinárodní společenství, aby vrátili poloostrov pod kontrolu Ukrajiny.
Vzhledem k tomu, že v blízké budoucnosti zmizela možnost dodávat velké množství pitné vody na Krym, budou Moskva i Kyjev čelit rostoucím problémům s infrastrukturou. Dokud bude poloostrov pod ruskou okupací, bude Kreml zodpovědný za nedostatek vody, ale jakmile Kyjev osvobodí Krym, toto břemeno padne na jeho ramena. Z této perspektivy by rozhodnutí Moskvy zabránit budoucí vodě z Dněpru na Krym přes kanál mohlo být interpretováno jako podpora argumentu, že jihovýchodní Ukrajina je pro poloostrov důležitá.
Třetí země – zejména země černomořské oblasti – a mezinárodní organizace, které chtějí Ukrajině pomoci, by se nyní měly zamyslet nad možnými způsoby, jak vyřešit nebo alespoň zmírnit rostoucí problém sladké vody na Krymu. Tyto úvahy a přípravy mohou zahrnovat opatření k alespoň částečnému obnovení provozu Severokrymského průplavu, rychlou výstavbu odsolovacích zařízení na Krymu nebo zvážení přepravy vody na poloostrov potrubím nebo po moři. Nejracionálnějším řešením může být vybavit Krym několika odsolovacími zařízeními a nezbytnou energetickou infrastrukturou. V konečném důsledku by to mohlo učinit dodávky pitné vody na poloostrově trvale nezávislými na vnějších zdrojích.
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Předchozí články projektu: Ukrajina – EU: horký konec jednání, Ukrajina – únik z volby, Východní partnerství po arabských revolucích, V pokřiveném zrcadle, Opovrhovaný, Lukašenko jde do války s Putinem, Mezi Moskvou a Kyjevem, Klobása je klobása, Můj Lvov, Putin na galejích, Poloostrov strachu, Ukrajina byla vynalezena na východě, Nový starý objev, A mělo to být tak krásné, Novoroční dárek pro Rusko, Nebo diskutujte o historii, patové situaci v Minsku
Původní název článku: Wielu na Zachodzie akceptuje zajęcie Krymu przez Rosję
