Kolem „neúspěšného Prigožinova puče“ v Rusku okamžitě vznikla celá řada konspiračních teorií. Mezitím v tomto zdánlivě nepochopitelném příběhu je jeden důležitý bod, který nám otevírá oči k hluboké podstatě našeho nepřátelského souseda.
Soukromá vojenská společnost „Wagner“ není v historii Ruska vzácným případem. Každý despotický vládce této země, ať už se jmenoval jakkoliv – moskevské carství nebo Ruské impérium – měl podobné „armády“, které byly podřízeny hlavě státu za podmínek personální unie. Ivan Hrozný má stráže, Petr I. má lukostřelce. V jiných zemích té doby existovaly stejné vojenské struktury, například janičáři, kteří jsou nám dobře známí v Osmanské říši. Stručně řečeno, tento jev nebyl ojedinělý.
Nebylo to ani ojedinělé, když se všechny tyto „soukromé vojenské společnosti“ vzbouřily proti svým státním podporovatelům. U Osmanů janičáři měnili sultány nejednou či dvakrát, v Moskvě se také museli vypořádat s tvrdými metodami – vzpomeňme na legendární nepokoje z roku 1698, které se zapsaly nejen do historie, ale i do kulturní vrstvy Ruska. Ano, a Ivan Hrozný několikrát zničil vrchol struktury oprichny. A postavení NKVD v SSSR za vlády Josefa Stalina a pak vlnové represe proti vedení této struktury jsou také zvláštní historií neooprichniny, přizpůsobenou ideologickým a administrativním rysům stalinské říše.
Ale pokud Osmanská říše přežila toto historické období a přeměnila se v moderní národní zemi, bez těchto feudálních zbytků, pak se Ruská říše, jak vidíme, pokaždé vrací ke svým středověkým kořenům jako neučené lekce. A nejen v době Ivana Hrozného, ale ještě hlouběji. To, co ruská vojska udělala u Kyjeva v únoru až březnu 2022, je téměř dokonale překryto šablonou z března 1169, kdy vojska tehdejšího vladimirsko-suzdalského knížete Andreje Bogoljubského zaútočila na Kyjev, dobyla ho a zpustošila.
Otevřeme jeden z dokumentů té doby, Kyjevskou kroniku (byla vydána v překladu do moderního ukrajinského literárního jazyka v roce 1989, takže si každý může přečíst a představit si ten obrázek): „A dva dny vyloupili celé město – Podollju i Horu a kláštery a Sofii a Matku desátků. A nikomu odnikud nebylo odpuštění: kostely hořely, křesťané byli zabíjeni a jiní vězněni, ženy byly zajaty, násilně odloučeny od svých manželů, děti plakaly při pohledu na své matky. A vzali množství majetku a obnažili kostely ikonami a knihami, rouchy a zvony. […] A v Kyjevě bylo sténání mezi všemi lidmi, touha a smutek neutišitelný a slzy neustálé.“ Co je to, když ne popis událostí v Buchu a Irpinu? A mohlo to být v Kyjevě, kdyby Ukrajina, stejně jako v roce 1918 nebo 1709, neubránila své hlavní město.
Když už mluvíme o Ukrajině. Až donedávna bylo považováno za jedno z prokletí našeho státu chození v kruhu – s cyklickými selháními, porážkami, ztrátami státnosti. Ale čeho jsme byli svědky v posledních letech? Na jedné straně – ano, téměř celá ukrajinská (a ne tak) historie se mi mihla před očima. Zde najdete nejnovější Kruty a příští „Zlaté září“ a zvěrstva sovětské armády v Německu v roce 1945. Dokonce i Velykyi Luh – nebo to, co z něj zbylo, se základy pravděpodobně kostela Přímluvy, který namaloval Taras Ševčenko – se vynořil zpod vod dalšího ruského zločinu proti Ukrajině. Téměř každá více či méně pozoruhodná událost plnohodnotné války lze nalézt paralely v učebnici „Historie Ukrajiny“.
A na druhou stranu… A hlavní město bylo bráněno. A úspěšně vyvracíme nenáviděnou formuli „kde jsou dva Ukrajinci, tam jsou tři hejtmani“ – protože navzdory všem politickým rozdílům a nečestným úředníkům je země jednotná tváří v tvář strašlivé hrozbě a pracuje na jediném cíli. A v jednotkách je, stejně jako před 105 lety, „nějaká raznitsa“. A světu se dostalo nejen uznání a podpory – ale na úrovni, o které se mu v roce 2014 ani nesnilo. Zkrátka, tato válka, bez ohledu na to, jak strašná a ničivá může být pro Ukrajinu, nicméně zničila tuto odvěkou „Berestečkovskou“ posedlost neúspěchy a neúspěchy – a vidíme tu novou zemi, která už nikdy nebude kolonií, o které by již zmíněný Taras Ševčenko nenapsal „otroci, podnožki, bahno Moskvy“.
Budou tu i jiné problémy, určitě budou – ale ty, které nás po staletí neustále vedly kolem kremelské zdi, nebudou. Touto válkou Ukrajina smyla své prokletí, prolomila začarovaný kruh a poprvé po mnoha, mnoha letech postupuje vpřed. Do nového, obtížného a neznámého, ale nového, moderního a slibného světa.
A Rusko, jak ukazuje příběh Prigožina a jeho nejnovějších střelců/gardistů, je naopak stále více ponořeno do své minulosti jako bláto. O Putinových časech, zejména o té druhé Během jeho vlády se každý rok sebevědomě říkalo, že se jedná o pokus zopakovat buď Brežněvovy časy pseudostability, nebo stalinské časy totální moci jedné osoby. Ale ve skutečnosti, jak vidíme, stroj času hodil Ruskou federaci mnohem hlouběji, do skutečného středověku, který byl tak živě a strašně popsán ve svém století starém díle nazvaném „Popis Moskevského“ Itala Alessandra Gvagniniho. A další brilantní životopisec „tajemné ruské duše“, současný emigrant Vladimir Sorokin se svým dystopickým románem „Den opričnika“, jako by nepopsal hru významů a bizarní prolínání epoch, ale velmi reálnou budoucnost věčně středověkého Ruska/Moskvy. Nebo prostě přede kýmkoliv zjistil, jaká bude vláda Vladimira Putina u dvorních „filozofů“ jako Alexandr Dugin. Protože toto Rusko nemá jinou cestu než neustálý návrat na trůn upraveného Ivana Hrozného.
