Rád se čas od času podívám Youtuber Ruské propagandistické programy. Zejména talk show, kde účastníci, dusící se vlastní žlučí, ohrožují celý svět „jaderným popelem“, „analogovými“ raketami, chladnými a hladovými zimami atd. V jednom z nedávných pořadů byl zdánlivě solidní učitel solidní univerzity (MGIMO) hysterický: „Oni se nás nebojí! Ukrajina se nás přestala bát! Něco se musí udělat okamžitě.“ A všichni ve studiu se do ní začali pouštět.
To znamená, že ruská elita je velmi znepokojena tím, že se Ukrajinci nebojí. Že ukrajinská společnost není jako ta ruská, která se bojí represivní státní mašinérie. A právě tento model, v němž je strach jediným faktorem sociální konsolidace, vyhovuje nejen ruským úřadům, ale i zástupcům ruské elity a inteligence. Samozřejmě ne ten, který se staví proti válce, protože je již vzácná a nemá vliv ani přístup k masmédiím.
Když přemýšlím o tomto stavu věcí v ruské společnosti, často si vzpomínám na brilantního spisovatele Vladimira Vojnoviče. Nikdy nepřestanu obdivovat jeho talent věštce. Před 37 lety bylo nutné popsat současné Rusko s jeho schizofrenní ideologií, globální agresivitou, hyperbolickou propagandou. Jde samozřejmě o jeho satirický dystopický román Moskva 2042.
Román byl napsán v roce 1986, kdy byl Michail Gorbačov v čele Sovětského svazu. Jím iniciovaná „perestrojka“ byla již v plném proudu. Sovětští lidé poprvé slyšeli taková slova jako „glasnosť“, „nákladové účetnictví“, „konsensus“. Objevily se první nevládní veřejné organizace a bylo zahájeno družstevní hnutí. Začala demokratizace Syaka-taka. Objevily se první pokusy o vyjednávání se Západem. Konaly se první telekonference, kde údajně „náhodní“ sovětští občané mohli chatovat prostřednictvím video spojení s obyčejnými Američany. Zakázaný program KVN se na desítky let vrátil na televizní obrazovky, „nedoporučené“ filmy byly staženy z regálů a uvedeny do filmové distribuce. Noviny uveřejnily první články kritické k sovětské historii a současnosti. Konaly se i první relativně spravedlivé, alternativní volby.
Vladimir Voinovych nebyl v té době v SSSR, byl v nucené emigraci kvůli své knize „Život a mimořádná dobrodružství vojáka Ivana Chonkina“. Proč? Ti, kteří četli – vědí, i ti, kteří nečetli – vřele doporučuji číst.
V každém případě Voinovich ze zahraničí samozřejmě pozorně sledoval všechny události ve své opuštěné vlasti. A Gorbačovova „perestrojka“ ho očividně nepřesvědčila. Věděl velmi dobře, že tato hra na demokracii nebude trvat dlouho.
„Kujte železo, zatímco Gorbačov“ – parafrázovali jsme slavné ruské přísloví, tušili jsme, že tato „perestrojka“ dříve či později skončí, že šrouby budou utaženy, demokratické výhonky rozdrceny, družstva rozehnány a všichni nadšenci uvězněni. Ale stále jsem chtěl věřit v lepší budoucnost.
To se mělo stát už v srpnu 1991. Naštěstí se puč GKChP zhroutil, unie se zhroutila a Rusko dostalo několik dalších let relativní demokracie.
A Vojnovič už v roce 1986 pochopil, že dříve či později se Rusko vrátí k fašistické diktatuře. Dokonce jasně předpověděl současný ortodoxně-komunisticko-imperiální režim vedený „Genialissimem“. Režim, který ohrožuje svět, udrží své vlastní občany na uzdě a promění je ve zbídačené otroky. Otroci nuceni odevzdat své vlastní výkaly, aby získali nějaké jídlo. „Kdo dá výrobku druhořadý, to je to, na co se ptáte, je vynikající!“ – ujišťují slogany na uličních striích. Ačkoli potraviny vydané státem se příliš nelišily od „sekundárního produktu“.
Ve státním systému popsaném Voinovičem Ruskem je církvi přidělena významná role. To však již není pravoslavná církev, ale nová komunistická církev s kanonizovanými Marxem, Engelsem a Leninem. Což nakonec hluboce koresponduje se skutečnou současnou ruskou pravoslavnou církví s papeži KGB a generálem Kirillem v čele. Vojnovičovým patriarchou byl otec Zvezdoniy, který učí farníky, jak správně „perezvizniki“.
V tomto románu mě fascinovalo zejména to, jak byl napsán obraz „živého klasika“, disidentského spisovatele Simika Simiće Karnavalova. Pozorný čtenář si zde neomylně všimne narážky na Alexandra Solženicyna. Během perestrojky měli sovětští občané nejprve možnost přečíst si jeho kultovní román Souostroví Gulag s tvrdým odsouzením stalinismu a nakonec celého sovětského systému.
Ale už tehdy Vojnovič považoval disidenta Solženicyna za horlivého ruského šovinistu. Tak vytvořil svůj Karnivalov. Přesně tak se ukáže Solženicyn, který se v 90. letech vrací do vlasti z emigrace. Jeho další žurnalistika (především manifest eseje „Jak nás Rusko usadí“) bude spadat do základ imperiálního konceptu Ruska, který Putin přijme.
Solženicyn vyzval, aby ruská územní expanze zůstala „velmocí“. Po jeho smrti tyto teze převzali další „imperiální myslitelé“. Stejný Alexander Dugin nebo Vladislav Surkov. Když už mluvíme o Surkovovi. Tento Putinův exadutant napsal v listopadu 2021, tedy v předvečer ruské rozsáhlé invaze na Ukrajinu, poměrně ikonický článek s názvem „Kam se poděl ten chaos? Stabilita při rozbalení».
Co je zajímavého na tomto psaní? Především autor obhajuje nejen účelnost expanze, ale i její existenční nutnost pro Rusko. Navíc jako skutečný intelektuál vysvětluje tuto tezi na základě druhého termodynamického zákona, podle kterého entropie (a s ní chaos) nemůže klesat, natož zmizet.
„Sociální entropie je velmi toxická. Práce s ním v našem domě se nedoporučuje. Je třeba ji někam odnést. Export k likvidaci do zahraničí,“ radí Surkov. Podle jeho názoru trvalá invaze na cizí území, okupace a anexe – to byla pro Rusko životně důležitá potřeba a zůstala. „Po staletí byl ruský stát se svým přísným a sedavým politickým vnitrozemím zachován pouze díky neúnavnému prosazování vlastních hranic… Pro Rusko není neustálá expanze jen jednou z myšlenek, ale skutečnou existenciálností naší historické existence,“ řekl.
Rusko tak zůstane agresivním, nebezpečným státem pro své sousedy (a nejen). Ale to, jak se nás Surkov snaží ujistit, není chybou ani ruských úřadů, ani Rusů zvlášť. Protože expanze je životně důležitou potřebou Ruska, „existenciální“, jak říká, jeho „historické existence“.
Z čeho všeho lze vyvodit? Pouze to, že dokud bude Rusko existovat ve své současné podobě, bude existovat globální hrozba pro mír a stabilitu. Do té doby nebude mezinárodní bezpečnostní architektura schopna normálně fungovat.
Usmiřovat Rusko, snažit se ho liberalizovat, demokratizovat je naprosto nesmyslný úkol. Protože i kdyby se to podařilo, takový demokratický, metastabilní stát v této zemi bude existovat po velmi omezenou dobu. Viděli jsme to již po zmatcích na počátku sedmnáctého století, po porážce v krymské válce v letech 1853-1856, po porážce ve válce s Japonskem v letech 1904-1905, po svržení samoděržaví v únoru 1917 a konečně po rozpadu SSSR v roce 1991. Dříve nebo později useknuté hlavy imperiální hydry znovu dorostou a vše začíná znovu.
