Celá historie ruské demokracie je jako fraška. Zároveň je to orientační a poučné, protože to ukazuje extrémní obtížnost demontáže autoritářského modelu systému v zemi, která nikdy nepoznala demokratické postupy a praktiky. Ve státě, kde imperialismus a touha zmocnit se cizích zemí byly vždy základem ideologie a politiky, několik pokusů o demokratizaci velmi rychle skončilo vytvořením nové diktatury. A celý vnitřní politický boj se zredukoval na boj o moc.
Někteří respektovaní západní politici stále věří v dobrou pohádku o demokratické transformaci Ruska, která by se mohla uskutečnit po pádu Putinova režimu. To je naivní víra založená na chabé znalosti ruských dějin. Navíc je nebezpečná, protože vytváří zbytečné iluze. Po celou dobu své existence, od moskevského knížectví a království až po Ruskou říši, SSSR a Ruskou federaci, má historie ruské demokracie 10 let. Dokonce i tehdy to byla hybridní demokracie, která nemá nic společného se svými západními protějšky. Dokonce i moderní Írán se může pochlubit více historickými zkušenostmi s demokratickými formami vlády než Rusko.
První neúspěšný pokus o demokratizaci Ruska přišel na počátku XX století. V té době Moskva neznala praktiky parlamentarismu, ale zůstala autokratickou říší s neomezenou mocí císaře. Porážka Ruska ve válce s Japonskem, překrývající se akutními vnitřními problémy sociální a národní povahy, vedla k začátku revoluce v roce 1905. Císař Mikuláš II. se opravdu nechtěl vzdát úplné moci. Ale pod tlakem vzbouřených mas byl v říjnu 1905 nucen vydat manifest o svolání Dumy a udělení základních práv svým poddaným.
Tato revoluce v letech 1905-1907 rozhodně nebyla triumfem demokracie. Nebo dokonce její úsvit. Říše se kategoricky nechtěla zbavit svého císařského dědictví a dát svobodu národům. A každý den Nicholas II přemýšlel o tom, jak obnovit plnou moc znovu a učinit Dumu obyčejným přívěskem autokracie. Ruská Duma se nestala plnohodnotným zákonodárným orgánem. Politické strany, které do ní byly zvoleny, vyznávaly zcela nedemokratické principy, zejména zachování „jednotného a nedělitelného Ruska“. Pravice podporovala existenci autokracie. A levice, mezi nimiž byli bolševici, chtěla svrhnout císaře. Ale ne proto, aby se Rusko stalo demokratickým, ale aby v něm byla nastolena nová diktatura – diktatura proletariátu. Nakonec, v červnu 1907, císař rozpustil Dumu druhého shromáždění. Nikdo proti tomu neprotestoval. A tím skončila ruská revoluce a hra na hybridní demokracii.
V roce 1917 se události vyvíjely podle trochu jiného scénáře. Po únorové revoluci přešla moc nejprve na prozatímní vládu. Byl přijat kurz ke svolání ústavodárného shromáždění. Na celém rozsáhlém území říše začaly rychlé procesy politické transformace. Členové Prozatímní vlády však v žádném případě nebyli velkými příznivci demokracie. Princip „jednotného a nedělitelného Ruska“ byl zachován. Některým vůdcům Prozatímní vlády by nevadilo použít armádu a nastolit ve státě novou diktaturu. Důkazem toho byla Kornilovova vzpoura v srpnu 1917. Navzdory vytváření zdání násilné činnosti byla autorita prozatímní vlády mezi Rusy nízká a neustále klesala. Síly obhajující odstranění „buržoazní demokracie“ však získaly mezi ruským lidem stále větší popularitu.
Souběžně s Prozatímní vládou vznikaly tzv. sověty dělnických a vojenských zástupců, které ovládali především levicoví socialisté. Postupně se jim chopili moci nejdovednější, nejzákeřnější a nejcyničtější populisté té doby – bolševici. Nenabízeli lidem žádné výhody demokracie. Ale sváděli masy hesly jako „vzít a rozdělit“, „půda rolníkům, továrny dělníkům“. A aby tento ráj na zemi přišel dříve, bylo nutné ustanovit novou formu vlády – diktaturu proletariátu. A ruskému lidu se tyto myšlenky obecně líbily. Bolševici velmi rychle získali většinu v sovětech, provedli říjnový převrat a oznámili, že „revoluce proběhla“. Sotva se Rusové rozloučili s autokracií, ocitli se o několik měsíců později v jiné autoritářské realitě – komunistické. Tato krátká hra hybridní demokracie pro Rusko skončila koncem XX století.
V občanské válce v letech 1917-1921, která zachvátila bývalé ruské impérium, nebyl boj o moc veden mezi těmi, kdo chtěli vidět demokracii v Rusku. Komunisté vedení Leninem a různá ruská hnutí bělogvardějců autoritářského formátu soupeřila o kontrolu nad zemí. A samozřejmě, všechny strany konfliktu byly sjednoceny touhou zachovat ruskou říši a zabránit lidem v vyhlášení nezávislostiv, které byly jeho součástí. Bolševici vyhráli tuto brutální válku zejména proto, že Rusům nabídli typ politického systému blízkého jejich mentalitě. Jen císař a samovládce nyní nahradila komunistická strana s vůdcem v čele.
Po rozpadu SSSR v roce 1991 následovalo třetí krátké období hybridní demokracie v Rusku. Netrvalo dlouho a skončilo to v roce 2000 s nástupem Putina k moci. Bylo by však velkou chybou považovat období vlády Borise Jelcina v Rusku za příklad demokracie. Ruská zahraniční politika a domácí agresivní povaha se nezměnily. 90. léta nebyla jen dobou, kdy v Rusku existovala alespoň nějaká alternativní média nebo se objevila politická konkurence. Byla to doba zuřivého boje o moc, který skončil zcela nedemokratickým zastřelením Bílého domu v říjnu 1993 s četnými oběťmi. Pod Borisem Jelcinem došlo na území bývalých sovětských republik k mnoha vnějším agresivním dobrodružstvím Moskvy. Současné ruské enklávy v Gruzii a Moldavsku, stejně jako černomořská flotila na Krymu a válka v Čečensku s masovým zabíjením civilistů, jsou důsledky tehdejší politiky Kremlu.
Ruská autoritářská povaha se v roce 1990 nezměnila. V Rusku byly nejpopulárnější politické strany a politici, kteří podporovali autoritářství a neskrývali ho. Sám Jelcin také hřešil autoritářskými praktikami. A konečně v demokraciích prezidenti nejmenují své nástupce. Putinovi se podařilo snadno zbourat domeček z karet ruské demokracie 90. let, protože to nebyla demokracie, ale fraška, její ubohá kopie. Ruská společnost jako celek vděčně přijala novou autoritářskou realitu a oddechla si. Éra nepochopitelných protichůdných experimentů pominula, objevil se nový král.
Snadnost, s jakou je autoritářství ve svých různých formách reprodukováno v Rusku, svědčí o jeho hlubokém zakořenění ve struktuře ruské mentality. Moskva má dlouhou a děsivou praxi totalitarismu a vládu krutých tyranií. Všechny pokusy Západu vštípit demokracii společnostem, kterým je zcela cizí, selhaly. Dlouhá přítomnost západních koaličních jednotek v Afghánistánu a stovky miliard utracených dolarů nepomohly vybudovat tam žádný životaschopný neautoritářský model vlády. Svržení diktatury Saddáma Husajna také nevedlo k rozkvětu demokracie v této zemi. V případě Ruska je situace komplikována přítomností ideologie rašismu a skutečností, že tato země zůstává koloniální říší. Konec Putinovy moci sám o sobě problém nevyřeší. Protože to leží v ruském světonázoru. Ruská mentalita nevyhnutelně vyprodukuje nového Putina. A nové výzvy pro svobodný svět.
Jaká je tedy cesta ven? Je poněkud obtížné si představit obrázek, že západní spojenecká vojska vstoupila na ruské území, aby učila Rusy demokracii a podporovala vinu za spáchané zločiny. Více šancí rozloučit se s imperiálními ambicemi a autoritářstvím by poskytl rozpad Ruska na několik autonomních státních útvarů. Část západních politických elit si však stále libuje v iluzích o možnosti přechodu k demokracii v Rusku v rámci jeho současných hranic. Víra v iluze je také obtížně léčitelná.
