Výbuch v oblasti Nižního Novgorodu na jedné straně pokračoval v sérii událostí souvisejících se známými ruskými účastníky „speciální vojenské operace“. Na druhou stranu se stále liší od stejného případu Tatarského. Togo bylo vyhozeno do povětří na jasně definovaném místě, na místě, kam sám „vojenský výbor“ pozval své vrahy. Situace s Prilepinem je poněkud komplikovanější. Očividně byl sledován. To znamená, že první závěr, který lze vyvodit i z povrchního přezkoumání incidentu, je, že „vlastenci“ začali pracovat aktivněji, intenzivněji a podrobněji.
Pro obyčejného ruského obyvatele je však dostačující samotná skutečnost výbuchu. Výbuch téměř tisíc kilometrů od válečné zóny. Po šoku, který zažili příznivci literárního nebo bojovného „talentu“ Prilepina, se někteří z nich určitě zamyslí nad jedním prostým faktem. Zachar byl ve válce, ve skutečné válce, ne v nějaké „zvláštní operaci“, ale v regionu, kde válka trvala (a pokračuje). A vrátil se odtamtud živý a zdráv.
A doma, v podmíněně mírumilovném Rusku, a ne v žádné z pohraničních oblastí, kde jsou podle úřadů plné ukrajinských sabotérů, ale na březích Volhy téměř zemřel. A co je důležité, v rukou osoby spojené s ukrajinskými zvláštními službami. Samozřejmě nebudeme věřit tomuto nesmyslu – zejména, že ukrajinský sabotér nosí pas s trojzubcem pro misi (a Jarošova vizitka nebyla nalezena?) – ale nebyl vynalezen pro nás. Jmenovitě pro ruského obyvatele. Který nyní plně pocítí to, co občané Ukrajiny zažívají již více než měsíc – bezpečný život skončil. Samozřejmě, že po nějakou dobu si obyčejní Rusové někde ve vzdálených provinciích budou myslet, že tento příběh nebude ovlivněn. Ale to se stalo již v roce 1999, kdy se zdálo, že teroristické činy jsou možné pouze ve městech hraničících s Čečenskem nebo v hlavním městě. Ale po výbuchu ve Volgodonsku a zabráněném teroristickém útoku v Rjazani si Rusové uvědomili, že nikde nebude mír.
Něco podobného přežijí oni, obyčejní Rusové, zejména muži. Ale v roce 2023 bude situace ještě horší – protože pokud tehdy existovala nějaká volba, nyní se zúží na dvě možnosti: „zemřít rukou ukrajinských sabotérů doma“ a „zemřít rukou ukrajinské armády na frontě“. Situace bez jakékoliv pozitivní možnosti. Existuje jen jedna útěcha: ani mobilizační ruka úřadů, ani tlaková vlna nedosáhnou všech najednou. A na chvíli budou mít lidé iluzi, že „nás to rozhodně neovlivní“.
Ale to je o obyčejných Rusech. A v těch „mimořádných“ – teď začne úplně nový život. A někteří z nich, jako Jevhenia Bilčenková, uprchlice z Ukrajiny, jsou z toho již hysteričtí, protože dobře vědí, že budou další na řadě.
Kdo stojí za těmito konkrétními příběhy – Dugina, Tatarskij, Prilepin – není jisté. Je tu však zřejmý trend – lidé, kteří jsou radikálnější než Kreml, jsou odstraňováni. Lidé, které lze oslovit tady a teď. Proč to ruská vláda potřebuje, když je do toho skutečně zapojena?
Samozřejmě, že všechny tyto postavy by nemohly dosáhnout takových výšin, jakých dosáhly – dokonce ani dcera šíleného pseudofilozofa Dugina, dokonce ani grafomanka Prilepina, dokonce ani donbaský zek Tatarsky – bez ochrany Kremlu. V určité fázi Putinův režim potřeboval přesně ten typ lidí, kteří by pomohli utvářet relevantní agendu v ruské společnosti. Lidé, kteří by se stali vůdci nové (ve skutečnosti staré, ale trochu zapomenuté) imperiální myšlenky. Dělali svou práci – a přitom získávali svůj vlastní prospěch. Dugin a jeho dcera se v Rusku změnili z marginálů na úctyhodné postavy. Prilepin se transformoval z nacionálních bolševiků, kteří se po roce 2000 v čele s Eduardem Limonovem postavili proti Putinovu buržoaznímu režimu, na respektovaného muže, politika a dokonce spolupředsedu parlamentní strany. Fomin/Tatarskij z malého donbaského kriminálníka se stal populárním blogerem, který měl být viděn v bývalém kulturním hlavním městě Ruska (nedávno hlavním městě „Wagnera“ – taková je dnešní kultura v Rusku).
Závazek Kremlu má však své datum vypršení platnosti. Dnes Putin tyto lidi potřebuje – a zítra začnou zasahovat do jejich radikálních prohlášení. To není nic nového, velký teror 30. let minulého století byl namířen právě proti těm postavám, které tehdejší diktátor Josif Stalin využil pro svůj maximální prospěch – a pak je nepotřeboval. A kvůli tomu skončili své dny v kobkách. Nebo jako prominentní postava sovětské židovské kultury Solomon Mikhoels, který během druhé světové války cestoval po Západě a vyzýval světové Židovstvo, aby podpořilo Sovětský svaz v boji proti nacistickému Německu – a pak, krátce po skončení války, byl jednoduše zlikvidován. Mikhoels byl zabit a přejetý nákladním autem, což simulovalo nehodu. Pohřben, samozřejmě, s poctami – opět použitZnačkové, dokonce posmrtně, pro své vlastní účely.
Takže pokud zpravodajské služby skutečně stojí za těmito příběhy, v Rusku se neděje nic nového nebo neočekávaného. Jediným „překvapením“ pro Rusy bude, že si mysleli, že budou sedět v klidné a mírumilovné zemi, i když zbídačené sankcemi, a sledovat válku v televizi. Ale válka k nim nejprve přišla ve formě mobilizace a pak ve formě výbuchů ve městech, na ulicích a dálnicích.
Také stojí za to se blíže podívat na to, jak se Igor Girkin bude chovat po těchto příbězích. Dlouho se etabloval jako aktivní kritik ruských úřadů. A Kreml toleruje takové věci jen ve velmi ojedinělých případech. Například, jako v situaci s Jevgenijem Prigožinem. Což však samotný Kreml nikdy nezvýšil. Kromě toho má majitel PMC „Wagner“ cenný přínos – ve skutečnosti tuto soukromou armádu. Toto aktivum je cenné ani ne tak ve válce v Ukrajině, jako na africkém kontinentu nebo v jiných horkých místech planety, ve kterých je Rusko zapojeno. A tento faktor může hrát do rukou Prigogine. Girkin naproti tomu svou roli v Putinových imperiálních plánech plnil už dávno. A dříve nebo později se také dostane do stejné společnosti s Tatarským a Prilepinem. Pokud se mu nepodaří přežít Putina samotného.
A mnoho Rusů toho nebude schopno. A rozdíl v tom, kde tito lidé zemřou – při setkání s jinou „válečnou lodí“ nebo v zákopech u Bachmutu – bude pouze stylistický. Kreml, který nedokázal provést dlouho očekávanou bleskovou speciální operaci, je připraven i na válku na svém vlastním území as vlastními lidmi. Téměř jako před sto lety, kdy tehdejší ruský diktátor rozpoutal občanskou válku, aby si udržel moc.
