Vzpomínáte si, jak v únoru 2014 Viktor Medvedčuk vyhrožoval aktivistům Euromajdanu, kteří přišli demonstrovat do jeho bytu: „Pokud chcete válku, dostanete ji!“ Znělo to divně, dokonce legračně. Nikdo tehdy jeho slova nebral vážně. No, jaká válka? A kde je Medvedčuk a kde je válka? Kdo to je, aby začal nějakou válku? Kdo to je, aby za něj někdo rozpoutal válku? Koneckonců za sebou nemá ani Kučmu, ani Janukovyče.
Ale ukázalo se, že to všechno není tak jednoduché. Ano, pro Vladimira Putina není Medvedčuk jen kmotrem, ale cenným a autoritativním kádrem. Alespoň pro něj ruský diktátor souhlasil s tím, že nedá nikoho, ale „Azovians“, a více než dvě stě. Ti samí „Azovci“, nad nimiž se Rusové snažili uspořádat indikativní, když ne soudní, tak alespoň mimosoudní odvetu.
Navíc se ukazuje, že právě kvůli Viktoru Medvedčukovi zahájil Putin totální invazi. Pokud samozřejmě nevěříte nezávislé ruské publikaci „Вёрстка». Přední investigativní novinář Ilja Žigulev publikoval minulý týden článek s názvem „Jak Putin nenáviděl Ukrajinu. Vyšetřování toho, jak ruský prezident přišel k myšlence na válku s Ukrajinou.“ Autor provedl důkladné vyšetřování toho, jak a proč ruský diktátor živil a pěstoval hněv na sousední stát a jeho obyvatele. Jak vznikla samotná myšlenka této války, kdy bylo učiněno klíčové rozhodnutí a kdo ho ovlivnil.
Je jasné, že pro nás historie rusko-ukrajinské konfrontace sahá nejméně tři století zpět. Autor se rozhodl omezit se na posledních dvacet let. Vzpomeňte si na rok 2003, konflikt o ostrov Tuzla v Kerčském průlivu, který byl vlastně prvním územním sporem mezi Kyjevem a Moskvou. Ukrajinským prezidentem byl v té době stále Leonid Kučma, Rus – pořád ten samý Putin. Byl tedy připraven k invazi? Pravděpodobně ano. Alespoň vojensky. Ale politicky nebo obecněji – geopoliticky – v žádném případě. Nejen mezinárodní společenství, ale ani ruská společnost by tuto agresi proti „bratrskému lidu“ nepochopila. A pak v Rusku byla syaka-taka opozice, která pravidelně organizovala „pochody disidentů“, nezávislý tisk stále dýchal, i když ne naplno, Kreml stále respektoval názor Západu, ze kterého plánovali čerpat miliardy pro ruské energetické nosiče.
Pak tu byly v roce 2004 dramatické volby Juščenka a Janukovyče, které pro mnohé z nás symbolizovaly boj mezi dobrem a zlem. V té době Putin pomohl Janukovyčovi, tehdejšímu premiérovi, zcela odkrytý. Dokonce přijel do Kyjeva a tam na místě držel přímou linku s občany Ukrajiny v éteru nejpopulárnějších ukrajinských televizních kanálů – „Inter“, „1 + 1“ a „První národní kanál“. Putin, který byl v té době pro mnoho Ukrajinců velmi populární, je ve skutečnosti přímo vyzval, aby hlasovali pro Janukovyče. A pak několikrát pogratuloval svému chráněnci k vítězství.
Ale pak došlo k oranžové revoluci, která zmátla všechny karty Kremlu. Juščenko se stal prezidentem a Putin jednou provždy nenáviděl všechno ukrajinské. I když se zatím neodvážil učinit žádná ostrá agresivní prohlášení, natož činy. Na jedné straně prohlásil rozpad SSSR za „největší geopolitickou katastrofu dvacátého století“ a na druhé straně ujistil, že Rusko si nikdy nedovolí nepřátelské pohyby vůči Ukrajině.
Dalších deset let Kreml skutečně nedělal náhlé pohyby, jednal, jak se říká, hybridně, ale vytrvale, nešetřil ani úsilím, ani penězi, ani chytrým personálem, který se stal tajnými kurátory (nebo spíše „pozorovateli“) Ukrajiny. Kremlu se skutečně podařilo dosadit Janukovyče do prezidentského úřadu, odvést pozornost Ukrajiny od NATO a připravit ho o vyhlídky na evropskou integraci.
„Naše speciální služby seděly ve vedení Ukrajiny, řídily ji i jednotlivé obchodní jednotky. Mělo smysl něco dělat, když každý měl svoje? V zemi seděl celý prezident, který byl vlastně naším závislým. Stejně jako Spojené státy kdysi měly prezidenta Fulgencia Batistu na Kubě, tak byl Janukovyč v Ukrajině. Postoj k němu byl stejný. Samozřejmě hráli spolu a pomáhali mu. Byl to náš syn člověka,“ řekl Ilji Žigulevovi zdroj blízký administrativě ruského prezidenta. Štamgasti Kremlu už byli přesvědčeni, že z Ukrajiny snadno udělají Bělorusko2.0.
Souběžně Moskva spolupracovala se Západem. Vzpomeňte si na tento Obamův „reset“ vztahů s Ruskem. Německý kancléř Gerhard Schröder vybudoval s Putinem první Nord Stream, pak Angela Merkelová pokračovala v jeho práci. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy a italský premiér Silvio Berlusconi se nazývali Putinovými přáteli a navštívili ho jako na svěcené vodě.
V roce 2008 se Rusko poprvé pokusilo o invazi do Gruzie. A Západ to bez problémů spolkl. Rozumní lidé si uvědomili, že budou další na řadě Ukrajina má všechny šance stát se obětí.
Tam se stal Euromajdan. Což na jedné straně opět zlomilo celou Putinovu hru v Ukrajině – na druhé straně ho dotlačilo k okupaci Krymu. Ruský diktátor byl rozzuřen jakýmikoli „barevnými revolucemi“, „růžovou revolucí“ v Gruzii, „oranžovou revolucí v Ukrajině“, „revolucí narcisů“ v Kyrgyzstánu. Jasně směřoval k obnově říší. Vzpomínáte si, jak v určitém okamžiku v Rusku nejprve oficiální instituce a pak tisk přestaly používat současné názvy postsovětských zemí: Moldávie, Bělorusko, Kyrgyzstán. V ruském informačním prostoru se znovu, stejně jako v sovětských časech, stali „Moldávií“, „Běloruskem“, „Kyrgyzstánem“. A toto pojmenování dokonale zapadalo do revanšistické politiky Kremlu.
Podle Verstky se Putin začal měnit z gebistického politika na otevřeného ruského fašistu během protestů, které se konaly v Moskvě na přelomu let 2011 a 2012. Tedy právě v aktivní fázi své třetí prezidentské kampaně. Putin, jak již bylo zmíněno, nenáviděl „barevné revoluce“ a strašně se bál, že totéž nevypukne v Rusku. Akce na Bolotnaju a Sacharova vytvořily dojem, že takový vývoj událostí je docela možný.
Proto se Putin rozhodl udusit v zárodku všechny projevy demokracie, dokonce i jím vynalezené „řízené“. Putin se začal zajímat o díla ruských filozofů konce devatenáctého a počátku dvacátého století Ivana Iljina a Vasilije Rozanova, na jejichž myšlenkách bylo postaveno hnutí Bílé gardy.
„Ano, věřím, že je lepší stát jako policista na rohu dvou ulic – „civilnější“, užitečnější, vznešenější a více odpovídající lidské důstojnosti – než sedět … „nad inteligentní snídaní“ a arogantně diskutovat o tom, jak „je tu všechno špatné“ a jak „jsme nejhodnější“, spravedliví, čestní a „připraveni trpět pro pravdu“…“, napsal Rozanov v roce 1912.
„Ukrajina je považována za nejhrozivější část Ruska, pokud jde o odtržení a dobývání. Ukrajinský separatismus je umělý jev, postrádající reálný základ. Vznikla z ambicí vůdců a mezinárodních dobyvačných intrik,“ napsal Iljin v rezoluci Kongresu bílých emigrantů z roku 1938.
Mezi Putinovými blízkými poradci byli moderní ideologové ruského fašismu: Konstantin Krylov, Dmitrij Galkovskij, Alexandr Dugin. Navzdory rychlé fašizaci vědomí ruského prezidenta se však Putin v lednu 2014 nechystal zabrat Krym. „Říkají to tři zdroje – v prezidentské administrativě, mezi technology blízkými Kremlu a mezi známými blízkými Putinovi. Rozhodnutí vzniklo spontánně, když si Kreml v únoru uvědomil, že demonstranti v centru Kyjeva porážejí Janukovyčovu vládu.
I když i tehdy se Moskva nejprve opět spoléhala na separatismus, na jakýsi sjezd zrádců, jako byl ten, který se konal v Severodoněcku v listopadu 2004. S možným dalším oddělením části Ukrajiny a vytvořením dalšího „pisoáru“. Sjezd se měl konat 22. února v Charkově pod vedením Janukovyče. Ten se však vyděsil takovým vývojem událostí a rozhodl se uprchnout do Rostova.
A právě v noci 23. února, poté, co Janukovyč uprchl z Charkova, se Putin rozhodl anektovat Krym. Následovala invaze na Donbas, Ilovajsk, Debalceve, MH-17, „Minsk-1“, „Minsk-2“. Relativní „zmrazení“ konfliktu, změna prezidenta z Porošenka na Zelenského. Ten se podle Kremlu měl stát „prezidentem míru“. Nezapomněli jsme „prostě přestat střílet“, „sejít se uprostřed“, „podívat se Putinovi do očí“.
„Podle tří zdrojů chtěl Zelenskyj opravdu obnovit vztahy s Moskvou, jeho tým šel k různým lidem s konzultacemi, jak to udělat, zejména Jermak nazval bývalého šéfa prezidentské administrativy Alexandra Vološina. Putin také doufal, že bude možné dosáhnout dohody se Zelenským, nicméně za předpokladu, že porazí nezkušeného politika a konečně zahájí realizaci minských dohod, což by se pro Rusko rovnalo velkému vítězství,“ řekl Ilja Žigulev.
Úřadující ukrajinský prezident, kterého Putin plánoval přehrát jako dítě, však nebyl tak jednoduchý a tvárný. A to se ukázalo v prosinci 2019, během prvního a posledního setkání mezi Zelenským a Putinem.
Ale vraťme se k Medvedčukovi a jeho roli při rozpoutání totální války. Zdálo by se, že Medvedčuk je věčný a nedotknutelný pod jakýmkoli prezidentem. Zelenskyj se však rozhodl ne. Že se ho můžete dotknout a dokonce s ním dobře zatřást.
Na začátku roku 2021 zahájil Zelenskyj tvrdou kampaň proti Medvedčukovi. Za prvé, televizní kanály, které ovládá – „112 Ukrajina“ – byly zakázány. NewsOne, ZIK, která ve skutečnosti prováděla agendu Kremlu. PotSankce byly uvaleny přímo na samotného Medvedčuka, který byl spolu se svou manželkou zařazen na seznam vyšetřování SBU ohledně financování terorismu. Příslušné orgány začaly své podnikání děsit. Pak začaly represe proti Medvedčukově OPFL.
„Razie, kdy mu byla odebrána televize a začala večírek, velmi přivedla Putina. Bral to jako osobní útok. Existence Medvedčuka a jeho kanálů byla jako most a naděje na nějaké vyřešení situace politickými metodami. A najednou Ukrajina eskalovala. Rozhodli jste se eskalovat? Copak jste nepochopil, s kým máte tu čest?“ řekl Vörstkemu jeden ze starých známých ruského prezidenta.
Publikace tvrdí, že Putinovo rozhodnutí zahájit totální invazi bylo ovlivněno samotným Medvedčukem, který pravidelně říkal svému kremelskému příteli o velké osobní podpoře a proruských náladách v Ukrajině. „Vyprávěl pohádky, ovládal peníze, které dostával za organizování politického odporu, a nevěřil, že by to někdo někdy kontroloval. Mluvil o loajalitě území, hloupě uvedl Putina v omyl,“ vzpomíná zdroj blízký ruské prezidentské administrativě.
Takže Medvedčuk nás před devíti lety vyděsil válkou. Vůbec to však nechtěl, tím spíše se toho strašně bál, protože, jak již víme, odhalilo to všechny lži, s nimiž informoval Kreml o použitých finančních prostředcích.
Podle Ilji Zhiguleva bylo rozhodnutí o invazi učiněno koncem února – začátkem března 2021, tedy vlastně rok před realizací. Připomeňme, že v dubnu předminulého roku se ruské úderné síly začaly soustřeďovat poblíž severních hranic Ukrajiny.
Současně Putin připravoval ideologickou základnu, psal historické články, které by ospravedlnily dobyvačnou válku. Celý jejich obsah se scvrkl na konstatování, že Ukrajina neexistovala, neexistuje a nebude. Argumenty byly prezentovány tak absurdně a bezcenně, že respektovaní historici jaksi nepovažovali za hodné s nimi polemizovat.
Zajímavé v článku je informace, že v prosinci 2021, tedy tři měsíce před válkou, již kruhy blízké ruskému prezidentovi diskutovaly o tom, jak bude Ukrajina rozdělena mezi velké korporace. „Jedna ze státních nebo soukromých korporací blízkých Kremlu by měla být zodpovědná za rozvoj každého regionu,“ řekl zdroj blízký ruské prezidentské administrativě.
Putin skutečně věřil, že jeho takzvaná „speciální operace“ bude blesková a snadná. Skoro jako na Krymu. Podle jeho plánů by se měla ukrajinská armáda vzdát jako celé divize a obyvatelé Ukrajiny by měli přivítat útočníky květinami, chlebem a solí. S takovou nadějí nařídil 160 000 silné invazní armádě zaútočit na zemi se 40 miliony obyvatel. Ale z ruského „blitzkriegu“ vznikl jen pshik.
Koneckonců, je nyní tak důležité, proč tato válka začala, s jakým vavokem v hlavě ruského diktátora? Mnohem důležitější je, jak to skončí. Nakonec není pochyb o tom, že to skončí naším vítězstvím. Jedinou otázkou je: kdy a za jakou cenu?
