V posledních týdnech zachvátila jihokavkazskou zemi, která se donedávna pokoušela pochodovat s Ukrajinou směrem k Evropské unii, skutečná politická bouře. A tato bouře sebevědomě přivádí Gruzii, stejně jako dům dívky Dorothy do země Oz, do temné historické minulosti. Tato minulost se navíc odhaluje jako nečekaná a zároveň rozpoznatelná gesta.
Zaprvé, proruské gruzínské úřady se podvolily zrušení víz a obnovení letecké dopravy „mimo rameno Kremlu“ – a povolily lety ruským leteckým společnostem. Tím ale příběh neskončil. Na východě země, v historickém regionu Kachetie, byla objevena dcera ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova Jekatěriny Vinokurové. Nebyla tam náhodou – přijela na svatbu bratra svého manžela, ruského podnikatele Alexandra Vinokurova.
Gruzínská opozice byla touto situací pobouřena, uspořádala protestní shromáždění poblíž rekreačního komplexu, kde se měly konat oslavy (samotný svatební obřad se konal v Tbilisi). V důsledku toho Lavrovova dcera a její manžel tiše utekli nejen z hotelu, ale ze země obecně a svatební oslavy musely být zrušeny.
Takže na jedné straně Gruzínci údajně vyhráli. Ale asi dvacet zadržených opozičních osobností – mimochodem Gruzínců, nikoli ruské policie – nedovolí, aby byl tento příběh vnímán jako jednoznačný úspěch. Ale je tu další okamžik, který vás nutí přemýšlet o jeho hlubokém významu. Jak se stalo, že příbuzný jednoho z vůdců Kremlu nenašel jiné místo pro svou svatbu, jako v Gruzii?
Na protestu jeden z vůdců opoziční strany Sjednocené národní hnutí Levan Bezhashvili řekl a požadoval, aby byli Rusové vyhnáni z rekreačního komplexu: „Nedovolíme, aby se Gruzie změnila na rekreační vesnici pro Lavrovovu rodinu.“ A jak si nemůžeme vzpomenout, že v sovětských dobách byla Gruzie právě takovou „prázdninovou vesnicí“, kde stranická zemědělská činnost SSSR ráda odpočívala. Gruzínská kuchyně, víno (a Kachetie, kde se celá tato „Lavrovova“ historie odehrála, je centrem gruzínského vinařství), hory, abcházská letoviska… To vše vytvořilo odpovídající pověst Gruzínské SSR. Pověst, která na jedné straně Gruzíncům prospěla – republika neprodělala tak strašlivou kolektivizaci a industrializaci (ne bez toho, že by byla srovnatelná s Ukrajinou) se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Na druhou stranu, kdo v Kremlu bude brát vážně oblast, kam obvykle létá výhradně na odpočinek do hor, pití vína a dobroty?
Tento postoj k národním republikám jako k něčemu druhotnému, podřadnému, zajímavému jen etnografickými rysy – v postsovětských dobách nevymizel. A tady mluvíme nejen o Gruzii. Vzpomeňte si, jak Rusové hodnotili Ukrajinu – říkají, a mluví naším způsobem, vaří výborně a dívky jsou krásné. Co ve všech těchto „komplimentech“ svědčilo o tom, že Rusové uznali určitou subjektivitu (především geopolitickou) Ukrajiny? To je pravda – nic. Gruzie a všechny ostatní bývalé republiky Unie měly stejný příběh. Dokonce i s pobaltskými státy, další oblíbená „rekreační vesnice“ moskevské elity. Pouze „pobaltské státy“, jak stále nazývají země okupované v roce 1940 podle sovětského zvyku, „bojovaly z rukou“, „našly nového pána“. A Ukrajina a Gruzie ji nenašly. („A oni to nenajdou,“ řekl Kreml.)
Tento výkon švagra Lavrova je ze stejné série. Zástupce moskevské elity, major z doprovodu jednoho z hlavních představitelů Kremlu, jednoduše uspořádal dovolenou v krásné provincii. Ne v jiné zemi, se kterou Rusko skutečně mělo válku, s níž (alespoň částečně) měl stát s centrem v Moskvě stále spíše napjaté vztahy, vůbec ne. Jedná se opět o stejnou „Gruzínskou SSR“ – zemi vína a kebabu, kterou tento příbuzný Lavrova jako dítě viděl v legendárním filmu o Shurikovi a kavkazském zajatci. Časy „Zakavkazska“ (další sovětské znamení, které docela přesně demonstruje postoj říše k tomuto regionu) se vrátily.
Stejný osud čekal i Ukrajinu. Proč však „čekala“? Vzpomeňte si, jak Vladimir Putin letěl, aby se setkal s Viktorem Janukovyčem na Krymu. Bylo to přesně jako za sovětských časů – generální tajemník ÚV KSSS přijel do své rezidence v Jaltě, kde se setkal s vůdcem sovětské Ukrajiny. Formální stránka problému byla samozřejmě poněkud odlišná, ale pouze ta. A další večeře v panství kmotrů Medvedchuků mohou být nahrazeny pobytem u státní dachy. Navíc takové gesto, dokonce i v těch dnech, vypadalo naprosto ponižující.
Naštěstí pro Ukrajinu jsou tyto časy – a můžeme to říci s jistotou – navždy za námi. Ale Bidzina Ivanišvili (ve skutečnosti samozřejmě Boris – nikdo v Rusku mu neříkal jménem; jiný imperiální zvyk – „jak je to v ruštině“) se zcela změnil v prvního tajemníka ústředního výboru Komunistická strana Gruzie. Jediná věc bez ideologie, kterou KGB zničila rukama svých oponentů koncem roku 1980 – ale všechny ostatní atributy jsou na místě. Tak vysoké moskevské hosty se začaly zastavovat na pikniku v „all-Union a kuznitsa, a zdravotní středisko, a obilnice“. Zatím ne nejvyšší kvality, ale pouze jejich příbuzní, ale to je jen začátek. Brzy se setká sám Lavrov.
Určitě budou, protože tato formulace moskevské nadvlády nejen naznačuje, ale vyžaduje podobná gesta – jako znamení imperiální nadřazenosti. Navíc i obyčejní Rusové velmi jasně přijímají tyto způsoby své elity. Jedna z pasažérek prvního ruského letu do Gruzie na otázku, zda ví, že Rusko skutečně okupovalo část země, kde letěla, odpověděla, že prý jen letěla odpočívat. A Lavrovův příbuzný se prostě rozhodl uspořádat zde svou svatbu. V tak blízkosti, tak oduševnělé a jeho „Zakavkazsko“. Jako za „starých dobrých časů“.
