"Máme společnou zkušenost s okupací"Litevští dobrovolníci o pomoci Ukrajině

Litva je nepochybně jednou z těch zemí, které se od prvních dnů totální ruské invaze staly jedním z lídrů v pomoci jak Ukrajině, tak Ukrajincům. Mluvíme o státní pomoci, velkých fondech a obrovském počtu dobrovolnických skupin, které na Ukrajinu dopraví vše, co potřebují.

Jednu takovou skupinu vede Tsvaika Paukstaitis. Spojuje podobně smýšlející lidi a přináší naší zemi pomoc v hodnotě milionů eur. Kromě toho dobrovolník vynakládá velké úsilí, aby zajistil, že se jeho krajané o Ukrajině dozví co nejvíce. Sbírá pomoc, pak ji spolu s podobně smýšlejícími lidmi přiveze na Ukrajinu a pak ukazuje naši zemi svým přátelům. Věří, že tak to lépe pochopí a pomoc bude cílenější.

Tsvaika Paukstaitis spolu se svými kolegy navštívil Lvov, Karpaty, Zhytomyrskou oblast a také navštívil Irpin a Bucha, odkud přivezli domů nejen výmluvné fotografie, ale i žádosti.

Během další návštěvy dobrovolnické skupiny ve Lvově jsme hovořili s Tsvaikou Paukstacisem a jeho kolegy o tom, proč a jak nám pomáhají ve válce.

Řekněte nám prosím, kdy jste začali Ukrajině pomáhat.

Jakmile začala totální invaze, hned v prvních dnech jsme začali pracovat s uprchlíky. Pak se ale příliv uprchlíků snížil a zvýšil se počet lidí, kteří s nimi pracují. Pak jsem začal jezdit auty dopředu. A od té doby naše skupina dobrovolníků pracuje takto: sbíráme, co potřebujeme, a vozíme je na Ukrajinu. Ale zdá se mi, že je pro nás také důležité, abychom nedělali jen dopravní pomoc, neustále se snažíme v Ukrajině něco vidět, komunikovat s Ukrajinci, vozit lidi, abychom jim ukázali Ukrajinu. Aby si lidé nemysleli, že je tu jen válka, je tu jen smutek.

Je třeba seznámit naše země nejen v době války, ale i v době míru nějak držet pohromadě. Koneckonců, lidé chtějí pomoci, ale je pro ně mnohem snazší to udělat nejen ze soucitu, ale když se zajímají o Ukrajinu, když si představují, co to je.

Co pro vás bylo impulsem k tomu, abyste se tak aktivně zapojil do pomoci Ukrajině?

Chápu, co je to za válku. Před válkou jsem byl několikrát v Ukrajině na Majdanu, pak jsme cestovali s přáteli. Kromě toho jsme si v Litvě představovali, že by mohla být válka, také jsme se na tuto válku připravovali. Ale Rusko bylo omezeno skutečností, že se nám podařilo vstoupit do NATO, jinak by tato válka mohla okamžitě začít s námi a s vámi. Byl jsem voják, a když jste byli napadeni, pochopil jsem, že je mou povinností být tady a pomáhat. Jako voják ještě nemůžu jít na frontu (ale znám mnoho Litevců, kteří bojují za Ukrajinu). Zatím pomáhám lidem.

Máme společnou zkušenost s okupací, prošli jsme mnohým, abychom získali nezávislost. Pamatujeme si všechno. Víme dobře, s kým máme tu čest, z první ruky.

Řekněte nám prosím více o tom, jak je organizován samotný proces pomoci, odkud pocházejí hlavně finanční prostředky.

Obvykle se jedná o dary od obyčejných lidí. Pomáhají nám i organizace, například nemocnice. Mnoho lidí chce něco dělat. V počátcích bylo velmi snadné sestavit autobus s pomocí jednoho dne. Jezdily tam tři nebo čtyři autobusy najednou. Teď je to složitější, ale myšlenka stále funguje, lidé nezapomínají a snažíme se připomínat.

Změnily se v průběhu času požadavky?

Ano, neustále se mění. V prvních dnech bylo vše potřeba. Byl čas na neprůstřelné vesty, přilby, turnikety. Nyní se zdá, že turniketů je dost. V zimě byly přivezeny generátory. Všichni v Litvě je lovili, někdy bylo těžké je získat. Nyní přinášíme hlavně léky pro armádu.

Ve většině postsovětských zemí v 90. letech se k moci dostaly demokratické síly a pak došlo k pomstě. Jak se tomu Litva dokázala vyhnout?

Zdá se mi, že jsme vstoupili do NATO, Evropské unie poměrně rychle, stala se pro nás bezpečností. Jen měl čas.

Ovlivnila tyto procesy poměrně přísná jazyková politika ve vaší zemi?

Litevský jazyk jsme vždy rozvíjeli, dokonce i pod sovětskou vládou. Nedošlo k žádné totální rusifikaci, to je pravda. Po lednovém povstání v roce 1863 byly litevské knihy zakázány. A poté lidé začali přesouvat knihy přes hranice. Litevský jazyk byl z těchto knih tajně studován. Vždycky jsme to tak měli. Ale pro naše sousedy v Lotyšsku je to obtížnější, protože je zde hodně rusky mluvícího obyvatelstva.

Mimochodem, jsou současní „relokanti“ z Ruska, kteří masivně jdou do Lotyšska a jdou k vám?

Mnohem méně, tady nejsou příliš pohodlné.

Vím, že Evropané jsou někdy ochotni obětovat se pro uprchlíky, ale ve skutečnosti nechtějí dávat peníze na armádu. Existuje něco takového v Litvě?

Ne, zdá se, že bychom to neměli. Také jsme se připravovali na tuto válku, máme to všechno blízko. Pro Západ je těžké uvěřit, že mluvíme o teroristech, s nimiž není možné vyjednávat. Neviděli to, nežili s tím, nenarazili, nechápali, co to je. A naši lidé umírali na Sibiři po tisících. Máme společnou historii s Ukrajinci, takže rozumíme všemu.

Když komunikujete s lidmi na cestách, jaká je jejich reakce?

Můžeme komunikovat většinou s lidmi, se kterými dobrovolně pracujeme, ale zjevně mluvíme stejným jazykem.

Byli jsme v Buchu a Irpinu, mluvili jsme tam i s lidmi. Byly nám ukázány domy, které vyhořely. Snažili jsme se těmto lidem alespoň trochu pomoci. Sdělili, na co se ptali. To znamená, že je to taková malá bodová pomoc, ale cílená. A budeme to dělat až do vašeho vítězství.

Foto Matas Vaisnoras a z archivu Tsvaika Paukstaitis