Na začátku tohoto tisíciletí, když jsem ještě pracoval v Bonnu pro hlasatele Deutsche Welle, musel jsem vstoupit do zajímavé diskuse s americkým postgraduálním studentem. O geopolitice, o vzdorovitém Georgi W. Bushovi, o zákeřném Gerhardu Schröderovi, o transatlantickém napětí způsobeném válkou v Iráku atd. Mluvili jsme německy, tedy nerodilým mluvčím pro mě i pro něj. A v určitém okamžiku jsem si uvědomil, že v některých nuancích jsme si nerozuměli. Tato nuance se ukázala být termínem Reálná politika.
Reálná politika, to znamená, že reálná politika je termín zavedený v devatenáctém století prvním kancléřem Německa, Otto von Bismarck. Pak byl tento termín „vytesán“ a vyvinut slavným německým sociologem, filozofem, historikem a ekonomem Maxem Weberem. Podle posledně uvedeného Reálná politika je politika založená na pragmatismu, odpovědnosti, reálných podmínkách a příležitostech. To znamená, že je to něco opačného k politice idealistů, kteří si příliš idealizují morálku a principy. Pro adepta reálné politiky, pro dobro společnosti, je někdy možné slevit z morálky a zásad, odstranit růžové brýle idealizace.
To je obecně v německém výkladu Reálná politika je spíše něco pozitivního, pokud samozřejmě ve výše uvedeném opomíjí znát opatření.
Často se stává, že stejný termín, pohybující se z jednoho jazyka do druhého, překračující hranice, prochází sémantickými změnami. Někdy dokonce docela významné. Vezměte si například použití některých ukrajinských slov v ruštině. Ukrajinské slovo „peníze“ pro Rusy se stává téměř jeho opakem. V ruštině zní „grashY“ jako něco žebrácky skromného. Nebo například „básně“. Pro nás je to poezie a pro Rusy jsou „básně“ nehodné pozornosti grafomanstvo. To ani nemluvím o „nezalezhnast“, „majdan“, „získaný“ atd.
Něco podobného se stalo s termínem Reálná politika při stěhování z Německa do Spojených států. Z pozitivního termínu vznikl téměř jeho úplný opak s převážně negativní konotací. Pro Američana Reálná politika – jedná se o používání výhradně špinavých metod, využívání administrativních zdrojů, falšování a další nepříjemnosti jen k dosažení svého politického cíle. Pravděpodobně bychom to nazvali machiavellismem, i když sám Niccolò Machiavelli, kdyby byl naživu, by se s námi přel o interpretaci svých tezí.
V tomto kontextu je hříchem nezmínit dinosaura americké politiky Henryho Kissingera (vlastním jménem Heinz Alfred Kissinger), který byl nejprve prezidentským poradcem pro zahraniční politiku a poté – americkým ministrem zahraničí za prezidentů Richarda Nixona a Geralda Forda. Proč právě on? Zaprvé proto, že nedávno tato aksakaly mezi globálními mluvčími oslavila 100 let. Slušný, v každém případě čestný věk. Za druhé proto, že je považován za otce onoho „amerikanizovaného“ Reálná politika. A za třetí, v posledních několika dnech Kissinger hovořil v různých rozhovorech, fórech a autoritativních konferencích, kde je stále aktivně pozván, o mnoha věcech o Ukrajině. Je tam spousta protichůdných, dokonce v tom smyslu, že si začal protiřečit před rokem, a ještě více devítiletý. Alespoň ve věcech geopolitické taktiky.
Někdo mě obviní: proč vůbec věnovat pozornost prohlášením o tomto „starém šílenství“? Ano, už jen proto, že mnozí z vrcholných světových politiků stále poslouchají jeho prohlášení. A nebyl bych ve spěchu, abych souhlasil s tvrzením o „šílenství“, vzhledem k tomu, jak jasně a důsledně tento dědeček stále formuluje své myšlenky. Demence zde není patrná.
Další věc, jakou cenu mají autoritativní rady Henryho Kissingera? Pojďme se ponořit do nedávné historie. Například to byla politika appeasementu Čínské lidové republiky, kterou „prosadil“ na počátku roku 1970, která nyní vyústila v hlavní geopolitický problém Washingtonu – konfrontaci s Pekingem. Kissinger pak ujistil vůdce Bílého domu, že obnovení dobrých vztahů s Čínou významně pomůže Americe v její konfrontaci se Sovětským svazem. Nyní již víme, že nejen nepomohlo, ale výrazně zhoršilo problém.
Na návrh Kissingera došlo i k dalším chybným výpočtům, které Spojené státy učinily. Například bombardování Kambodže během boje proti vietnamským rebelům nakonec vedlo k tomu, že se v zemi dostali k moci Rudí Khmerové. Zinscenovali tvrdý teror a vyhladili miliony krajanů.
O nic lepší nebylo jeho rozhodnutí stáhnout americký kontingent z Vietnamu. Koneckonců existovala reálná šance zopakovat korejský precedens, kdy prosperující demokratický Jižní Vietnam stál proti totalitnímu, socialistickému Severnímu Vietnamu“Vietnam. Saignon se však vzdal, což nejen pohřbilo „vietnamskou naději“, ale také zhoršilo celkovou situaci v regionu.
A pak tu byla spousta Kissingerových projektů v Jižní Americe, které způsobily, že mnoho zemí na kontinentu nenávidělo Spojené státy.
Vzpomeňme si, co nejstarší geopolitik na světě řekl o Ukrajině. Například v roce 2014 v rozhovoru s časopisem SpiegelV komentáři k situaci s anexí Krymu Ruskem řekl: „Krym je symptom, ne příčina. Kromě toho je Krym zvláštním případem. Ukrajina je součástí Ruska po dlouhou dobu. Nemůžete přijmout zásadu, že kterákoli země může jednoduše změnit hranice a obsadit provincii jiné země. Kdyby však byl Západ upřímný sám k sobě, musel by přiznat, že chyby byly i na jeho straně. Anexe Krymu byla krokem ke globálnímu dobytí. To nebyl Hitlerův útok na Československo…“
Dále Kissinger, vysvětlující svůj názor, připomíná, že Krym je spíše ruským územím a samotná Ukrajina je již dlouho součástí Ruska a nyní zůstává ve „sféře zájmů Kremlu“. Proto by Ukrajina v žádném případě neměla být vzata do NATO, dokonce ani k vedení takových rozhovorů, protože Kreml znervózňují. A co je nejdůležitější: Západ naléhavě potřebuje Rusko, aby vybudovalo stabilní systém globální bezpečnosti. „Musíme mít na paměti, že Rusko je důležitou součástí mezinárodního systému, a proto je užitečné při řešení všech druhů dalších krizí, například v dohodě o šíření jaderných zbraní s Íránem nebo v Sýrii. To by mělo mít v konkrétním případě přednost před taktickou eskalací,“ jsou Kissingerova slova ukázkovým příkladem Reálná politika ve své vlastní interpretaci.
Po totální ruské invazi na Ukrajinu Kissinger mírně upravil své teze. Už netrvá na tom, že Rusko potřebuje globální bezpečnostní architekturu. Stále však vyzývá k respektování sfér zájmů Ruska a dokonce k územním ústupkům vůči němu na úkor Ukrajiny.
„Jednání (mezi Ruskem a Ukrajinou) musí začít během příštích dvou měsíců, než vytvoří zmatek a napětí, které nebude snadné překonat. V ideálním případě by dělicí čárou měl být návrat k předchozímu stavu. Pokračování války po ní nebude za svobodu Ukrajiny, ale bude to nová válka proti Rusku samotnému,“ cituje slova Kissingerových britských novin The Telegraph.
Navíc aksakal geopolitiky dokonce zvažuje možnost přenechat nově okupovaná území Rusku. Za určitých podmínek. „Pokud předválečného pásu rozdělení mezi Ukrajinou a Ruskem nelze dosáhnout válkou nebo vyjednáváním, pak lze uvažovat o principu sebeurčení. Referenda o sebeurčení pod mezinárodním dohledem mohou být aplikována na rozdělující území, která v průběhu staletí opakovaně měnila majitele,“ píše ve svém článku pro časopis Divák s názvem Jak se vyhnout nové světové válce.
Tyto návrhy jsou poněkud podivné a pro Ukrajince pobuřující. Proč by se na našich mezinárodně uznaných územích měla konat další referenda? Koneckonců jsme je viděli již v loňském roce v částech Luhanské, Doněcké, Záporožské a Chersonské oblasti a v roce 2014 na Krymu. A známe cenu takových „plebiscitů“.
Tyto Kissingerovy výroky však zazněly už loni. Letos už opravil své teze o Ukrajině. Jakkoliv se to může zdát podivné, je nyní pro vstup Ukrajiny do NATO. Účelnost tohoto členství však vidí poněkud zvláštním způsobem. „Nyní, když mezi NATO a Ruskem neexistují žádné další neutrální zóny, je pro Západ lepší přijmout Ukrajinu do NATO. To zajišťuje, že konflikty, které mohou znovu vzniknout po skončení války nebo v důsledku mírové dohody, nemohou být vyřešeny jednostrannými útoky Ruska nebo Ukrajiny,“ vysvětlil Kissinger svůj názor v rozhovoru pro německé noviny Die Zeit.
S jistým vysvětlením Kissinger zopakoval tuto myšlenku v květnovém rozhovoru pro publikaci The Economist: Zaprvé, Rusko už není tradiční hrozbou jako kdysi. Na ruské výzvy je proto třeba pohlížet v jiném kontextu. A za druhé, nyní jsme vyzbrojili Ukrajinu do té míry, že bude nejlépe vyzbrojenou zemí a stále bude mít nejméně strategicky zkušené vedení v Evropě. Pokud válka skončí tak, jak pravděpodobně skončí, kdy Rusko ztratí mnoho ze svých zisků, ale udrží si Sevastopol, můžeme získat nespokojené Rusko, ale také nespokojenou Ukrajinu – jinými slovy, rovnováhu nespokojenosti. Takže pro bezpečnost Evropy je pro Ukrajinu lepší, když je v NATO, kde nebude moci činit národní rozhodnutí o územních nárocích.“
To znamená, že Ukrajina by měla být přijata do NATO, abyvyzbrojen Západem po zuby, se nerozhodl jít dále k osvobození Krymu. Tedy alespoň bývalý ministr zahraničí už nezpochybňuje, zda Ukrajina patří k takzvané „pevnině“. Nebo stále sází? Jak interpretovat jeho větu pronesenou na zasedání Ekonomického klubu v New Yorku: „Musíme si uvědomit, že Ukrajina ve formě, v jaké byla součástí Sovětského svazu, byla z velké části vytvořena Stalinem, který zahrnoval mnoho území s rusky mluvícím obyvatelstvem.“
No, co je? Putin obvinil Ukrajince, že Lenin vytvořil jejich stát, a nyní Kissinger spřádá Stalina. A Elon Musk se nedávno pokusil praktikovat etnohistorii ukrajinských zemí. Kde se všechny tyto amatérské teze berou a pro koho jsou určeny?
V této souvislosti budu citovat zejména pro Kissingera z románu ruského nositele Nobelovy ceny Michaila Šolochova „Panenská půda vyvýšená“. Román, buďme upřímní, je tak-tak, ale citace je krásná, a co je nejdůležitější – pravda, protože je nepravděpodobné, že by Sholokhov mohl být podezřelý z ukrajinofilství.
Takže jedna z hlavních postav „Panenské půdy vyvýšené“ Makar Nagulnov mluví o svém bývalém kolegovi Titovi Borodinovi a vzpomíná na časy občanské války:
„Ve dvacátém roce jsme byli s ním na potlačení povstání v jednom z volostů Doněcké oblasti. Dvě letky a CHON [частини особливого призначення, організовані для боротьби з повстанцями] přešel do útoku. Mnoho za osadou byly nasekané hřebeny. Teta přišla do bytu v noci, přinesla balíčky do domu. Zatřásl s nimi a vysypal na podlahu osm useknutých nohou. „Jsi oklamaný, takový je tvůj?! Řekne mu to kamarád. „Vypadni s tímhle hned!“ A teta mu říká: „Už se nebudou bouřit, b…! A čtyři páry bot se mi budou hodit. Oblékl jsem si celou rodinu.“
Zde je vše, co potřebujete vědět o obyvatelstvu Doněcké oblasti. Ne kozácký Záporoží a ne zemědělská Chersonská oblast, ale Doněcká oblast, o které je nyní tolik sporů. Stoupenci sovětského Ruska nemilosrdně vyhladili ukrajinské obyvatelstvo – „chochliv“ – „aby se nevzbouřili“ ani tehdy, v roce 1920, desetiletí před holodomorem.
A teď o Krymu. Připomeňme si, jaký byl skutečný mezinárodní status poloostrova před totální invazí. Světoví vůdci tedy oficiálně prohlásili, že „Krym je Ukrajina“, ale de facto rezignovali na tezi, že „Krym není sendvič“. Teprve nyní je všem jasné, že „krymská oběť“, koneckonců, stejně jako jakýkoli územní ústupek Rusku, ho nezastaví v další agresi, jak tvrdí Kissinger, ale spíše podporuje. Andreas Umland, přední německý politolog a expert na ruské otázky, to jasně uvádí: „Existují i jiné důvody, proč ruské anexe v letech 2014 a 2022 nelze snadno oddělit v hypotetických jednáních. Hospodářská, sociální a politická stabilita černomořského poloostrova je úzce spjata s ruskou kontrolou nad územími anektovanými loni v září. Geografická a ekonomická vazba mezi Krymem a jihovýchodní Ukrajinou byla hlavním důvodem totální invaze Moskvy v roce 2022.“ Takže dokud bude Krym v rukou Ruska, bude se snažit vybudovat „pozemní koridor“ na poloostrov, ujišťuje Umland.
Je legrační, že v otázce schopnosti Ukrajiny znovu dobýt okupovaná území je Kissinger v opozici nejhorlivějšího ruského „jestřába“, šéfa SVS „Wagnera“ Jevgenije Prigožina. V nedávném rozhovoru tento válečný zločinec popsal svou vizi konce rusko-ukrajinské války: „Existují optimistické a pesimistické scénáře. Tomu prvnímu moc nevěřím. Evropa a Amerika budou ukrajinským konfliktem unaveny. Čína přivede všechny k jednacímu stolu. Shodneme se na tom, že všechno, co jsme již chytili, je naše, a všechno, co jsme nechytili, není naše. Tento scénář je stěží možný. Pesimistický scénář: Ukrajinci dostanou rakety, připravují vojáky, samozřejmě budou pokračovat v útoku, pokusí se o protiútok. Snad bude protiofenzíva někde úspěšná, do roku 2014 obnoví hranice, a to se může snadno stát.“
Jakkoliv to může znít zvláštně, v tomto konkrétním bodě souhlasíme s Prigoginem, ne s Kissingerem.
