Minulý týden učinil ruský diktátor Vladimir Putin silný krok, který v dlouhodobém horizontu zasáhne evropské integrační aspirace části gruzínské společnosti. Putin zrušil vízový režim pro gruzínské občany a také zrušil zákaz osobních letů s touto jihokavkazskou zemí. Abychom pochopili situaci: vízový režim mezi Ruskem a Gruzií byl zaveden v roce 2000 a v roce 2012, pouhé čtyři roky po „válce 08.08.08“, tehdejší prezident Gruzie Michail Saakašvili zrušil víza pro Rusy. Rusko k takovému kroku nepřistoupilo.
Pochopili jste správně – nebyl to agresor, kdo zrušil víza pro oběť jako odškodnění za jeho trestný čin, ale naopak oběť umožnila zástupcům agresorské země vstoupit na své území bez vydání víz. A nyní, na vrcholu války v Ukrajině, je Putin s Gruzínci milosrdný.
V samotné jihokavkazské zemi úřady vnímaly tuto zprávu pozitivně, jediný, kdo přímo označil Putinovo rozhodnutí za provokaci, byla prezidentka Salome Zourabishvili. Názory ve společnosti jsou rozděleny: ruská média samozřejmě začala psát o radosti, s níž gruzínští občané vnímali zrušení ruských víz, ale existují i ti, kteří mají opačný názor. Obecně vzato neexistuje v gruzínské politice žádná významná negativní reakce na neočekávaný geopolitický krok Kremlu. A to poněkud překvapilo a někdy pobouřilo Ukrajince. Říkají, jak je to – Rusko napadlo Ukrajinu a gruzínští bratři jsou rádi, že jim bylo umožněno cestovat do agresorské země bez víz.
A tady stojí za to připomenout historii před 15 lety. Právě když ruské jednotky pod formálním velením tehdejšího vrchního velitele Dmitrije Medveděva překročily demarkační linie v abcházském a jihoosetinském směru a zahájily „mírovou operaci“. Připomeňme si reakce Ukrajinců na tuto válku proti jejich gruzínským bratrům. A reakce byla taková, že čin prezidenta Viktora Juščenka, důležitý a, nebojím se tohoto slova, hrdinský, když spolu s prezidenty Polska a pobaltských států odletěl do Tbilisi podpořit Saakašviliho a Gruzínce, byl pozitivně vnímán menšinou domácí společnosti.
A nejen společnost. Oranžová koalice, která v té době představovala malou, ale stále většinu v Nejvyšší radě, nehlasovala pro rezoluci, ve které bylo Rusko nazýváno agresorem. Navíc většina této koalice, ovládané premiérkou Julií Tymošenkovou, měla na tuto otázku opačný názor. Například novináři vytáhli z vůdce frakce bloku Julie Tymošenkové Ivana Kyrylenka uznání Gruzie jako agresora.
Sama Tymošenková byla v oněch těžkých dnech na rozhovorech o plynu v Moskvě, kde se chichotala posměšným vtipům premiéra Vladimira Putina o Saakašvilim. Stručně řečeno, v ukrajinské společnosti neexistovala jednota, dokonce ani v její oranžové části. A to navzdory skutečnosti, že některá obezřetná média již tehdy, v srpnu 2008, jednoznačně napsala: „Ukrajina bude další.“
Proto jak ukrajinská politická elita před 15 lety, tak gruzínská nyní zvolily své vlastní ekonomické zájmy namísto principů a obrany mezinárodního práva. A to je typické jak pro tyto a tyto postavy (Tymošenková a Ivanišvili), tak pro postsovětské elity obecně.
Ale v těchto dvou situacích je jeden vážný rozdíl. Reakce Ukrajinců – v parlamentu i mimo něj – se odehrála před ruskou agresí proti Ukrajině. Zatímco současná gruzínská historie se odehrála po válce. Tato výmluva je samozřejmě taková – ale ukrajinští politici alespoň nepřekročili své zavražděné, na rozdíl od gruzínských. (Připomeňme, že v několika dnech, které trvaly „válku 08.08.08“, bylo zabito téměř 200 gruzínských vojáků a více než 200 civilistů této země).
No, Gruzínci, kteří údajně chtějí jít do Evropy, ale zároveň se snaží vydělat peníze na „relokantech“ a pravidelně volit stranu absolutně proruského politika (a ruského oligarchy) Bidziny Ivanišviliho, se rozhodli. Volba, o které Larysa Burakova zřejmě musí napsat novou knihu s názvem Proč Gruzie selhala. Ukrajina bude muset z celé této historie vyvodit důležitý závěr.
Dříve či později válka rozpoutaná Ruskem proti našemu státu skončí. A Ruská federace pravděpodobně zůstane ve svých současných hranicích, stejně jako možná, při zachování současné kontroly FSB nad formální politickou mocí země. A to bude nevyhnutelně znamenat, že se Kreml nějakým způsobem pokusí navázat vztahy s poválečnými ukrajinskými úřady. A ne nutně proto, aby získal čas a příležitost připravit se na novou válku – ale přinejmenším proto, aby obnovil „měkký vliv“ na ukrajinskou společnost a politické elity naší země.
A v tuto chvíli bude důležité nezapomenout na lekci našeho sousedé v oblasti Černého moře. Kteří ve své touze překonat progresivního, ale poněkud autoritářského vůdce země hlasovali pro proruské síly, což vedlo k pozastavení evropské integrace, která se v budoucnu může dokonce proměnit v pád do nejnovější ruské pasti – ať už se nazývá jakkoliv, celní unie, CSTO nebo něco jiného. Postsovětský prostor je nyní a po několik budoucích desetiletí v takovém stavu, že nikdo nebude moci sedět v bílém plášti. Je čas vybrat si, na které straně stojíte vy a vaše země v nové konfrontaci mezi demokratickým Západem a autoritářským Východem.
A Ukrajina nesmí zapomínat, že touha překročit vlastní krev prolitou na bojišti kvůli malému ekonomickému zisku se může proměnit ve velké politické problémy. A kdyby jen oni… Je to jen to, že pro dnešní Gruzii je všechno teprve na začátku. A důsledky sblížení s Moskvou, která ochotně ustoupila svému bývalému nepříteli, budou v Tbilisi stále citelné.
